Program s názvem Britten & Šostakovič nabídl nejen setkání s dvěma pilíři hudby 20. století, ale také dvě světové premiéry současných českých skladatelů – Štěpána Filípka a Sáry Medkové. Program tak přirozeně propojil minulost a současnost, tradici a experiment, přičemž na pódiu se potkali dva interpreti, kteří jsou zároveň skladateli a dlouhodobými komorními partnery.
Hned v úvodu Sára Medková upozornila publikum, že hraje navzdory zánětu šlach, a omluvila se za případné nedostatky. Ty však nebylo možné postřehnout – její výkon zůstal plně soustředěný a hudebně přesvědčivý.
Koncert otevřelo Preludium 1 pro sólový klavír Štěpána Filípka, napsané speciálně pro Sáru Medkovou. Autor ke skladbě napsal, že při komponování vycházel ze tří materiálových zdrojů – ze seriálního materiálu, folklorních motivů a drobných fragmentů ze sonát Brittena a Šostakoviče, které v programu následovaly. Tyto vrstvy se ve skladbě prolínaly s přirozenou samozřejmostí: z jednohlasé melodie se postupně rozvíjely kontrastní plochy s běhy pravé ruky, střídané jemným tremolem a návraty k lyrickým pasážím. Filípek vytvořil kus s vnitřní logikou i emotivní křehkostí, který Medková interpretovala s precizností i osobním vkladem. Z něžného úvodu se skladba proměnila v živý proud energie, v němž se střídala kontrola s intuicí.
Na ni plynule navázala Sonáta in C pro violoncello a klavír op. 65 Benjamina Brittena – pětivěté dílo, které v českém koncertním prostředí zaznívá zřídka. Filípek a Medková svou interpretací potvrdili, že šlo o přednes promyšlený, technicky jistý, a především hluboce porozuměný skladatelské řeči.
Úvodní věta Dialogo. Allegro představila skutečný dialog obou nástrojů. Cello i klavír vedly samostatné, ale navzájem reagující linie, které se střídavě proplétaly, spojovaly v unisonu a rozbíhaly v protipohybu. Filípek vystavěl fráze s přirozeným citem pro směřování hudebního toku, Medková podpořila formu barevně diferencovanou hrou a jistým rytmem. Reverzní postupy, flažolety i neustálé proměny rolí vytvářely napětí a komunikaci.
Druhá věta, Scherzo-pizzicato, přinesla dramatický kontrast. Filípek zvládl pizzicatovou hru s naprostou přesností, tón měl plný a energický, aniž by ztratil hudebnost. Klavírní part s rychlými běhy a tremoly byl přesný a rytmicky jiskřivý; oba interpreti se pohybovali v naprosté souhře.
V pomalé větě Elegia se atmosféra ztišila do vnitřní výpovědi. Z tlumeného začátku se hudba rozvíjela v působivou gradaci, aniž by ztratila jemnost. Filípek hrál s vyrovnaným tónem a zdrženlivým vibratem, Medková citlivě modelovala harmonické zázemí. Výsledkem byl dojem hlubokého souznění, které publiku v sále doslova zadrželo dech.
Po přestávce se role skladatelky ujala Sára Medková se svým Preludiem 2 pro sólové violoncello, věnovaným Štěpánu Filípkovi. Autorka uvedla, že dílo vzniklo speciálně pro tento koncert a že inspiraci čerpala ze Šostakovičovy Sonáty d moll. Kompozice je psána in D a založena na střídání 5/8 a 6/8 taktu. Rozvíjí se ve třech volně propojených částech, které se na konci cyklicky uzavírají. Z hudby vyzařovala výrazná rytmická pulsace, jakési kroužení kolem jednoho tónu. Filípek vytvářel krásný, znělý tón, který občas doplnil o brumendo vlastního hlasu – nevědomky, nebo zcela záměrně, čímž dosáhl téměř magického propojení těla a nástroje. Flažolety, glissanda, úhozy do hmatníku i jemné šumy smyčce působily přirozeně a organicky, nikoli jako efekt. Výsledkem byla hudba introspektivní, ale s výrazným emocionálním napětím.
Závěrečná Sonáta d moll op. 40 Dmitrije Šostakoviče představovala vrchol programu. Toto dílo, napsané v roce 1934, spojuje osobní lyrismus s moderní disonancí a zrcadlí vnitřní napětí doby i samotného skladatele.
V první větě Allegro non troppo vynikla zpěvnost violoncellového partu i bohatost klavírních harmonií. Filípek pracoval s velkým dynamickým rozsahem a vynikající intonační jistotou, Medková citlivě reagovala na změny tempa a charakteru. Polyrytmické pasáže a vzájemné imitace obou hlasů vyzněly s naprostou přesností – ukázková komorní souhra.
Druhá věta Allegro působila jako sarkastická hra na honěnou – klavírní ostináta a violoncellové flažolety vytvářely napětí, které oba interpreti vystavěli s energickou vervou.
Následující Largo přineslo ztišení a vnitřní klid: Filípek rozezněl cello do sametových hloubek, zatímco klavír zněl průzračně a smírně. Závěr vyzněl jako tiché vyhoření – bolestné i očistné zároveň.
Finále Allegro představovalo technicky náročný závěr, který oba interpreti zvládli s obdivuhodnou jistotou. Medková držela rychlé běhy pevně pod kontrolou, Filípek vynikal brilantní artikulací a jistými odtahy. Vzájemná výměna melodických rolí působila přirozeně a energicky, přičemž ani v největší virtuozitě se neztrácela hudební logika.
Dlouhý potlesk publika vyústil v přídavek – Arvo Pärt: Spiegel im Spiegel. Publikum reagovalo s nadšením, avšak po tak dramaticky vystavěném a intenzivním programu působila tato minimalistická skladba spíše jako vybočení než gradace. Její meditativní klid sice přinesl do sálu uvolnění, ale zároveň jako by smazal napětí a sílu předchozího oblouku. Publikum jej přijalo s nadšením, přesto právě zde jako by dramaturgická linie koncertu ztratila svůj přirozený tah.
Celkově však šlo o mimořádně zdařilé odpoledne – dramaturgicky promyšlené a interpretačně vyzrálé. Štěpán Filípek a Sára Medková nabídli publiku nejen brilantní techniku, ale především hluboké porozumění hudbě, kterou sami tvoří (ať už hráčsky nebo skladatelsky). Britten & Šostakovič se v jejich podání proměnili v dialog mezi epochami, ale také mezi dvěma uměleckými osobnostmi, které se navzájem inspirují a doplňují.
19. 10. 2025
Sára Medková, klavír
Štěpán Filípek, violoncello
Program:
ŠTĚPÁN FILÍPEK Preludium 1 pro sólový klavír, světová premiéra
BENJAMIN BRITTEN Sonáta in C pro violoncello a klavír op. 65
SÁRA MEDKOVÁ Preludium 2 pro sólové violoncello, světová premiéra
DMITRIJ ŠOSTAKOVIČ Sonáta d moll pro violoncello a klavír op. 40
Zatím nebyl přidán žádný komentář..