Brněnská Čertova stěna: skutečné vzkříšení Smetanovy poslední dokončené opery

Brněnská Čertova stěna: skutečné vzkříšení Smetanovy poslední dokončené opery

Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.

U zrodu Čertovy stěny stála Smetanova touha zkomponovat znovu komickou operou, přičemž libretistkou se mu po úspěšné spolupráci na Hubičce a Tajemství stala opět Eliška Krásnohorská. O nelehkém procesu tvorby a postupné změně charakteru díla výmluvně informují dochované dopisy mezi Smetanou a Krásnohorskou. Jejich zásadní citace ostatně uvádí i povedený programový text z pera dramaturgyně Patricie Částkové. V následujících letech čelilo libreto (a v některých případech dokonce i hudba samotná) výtkám; místy se objevovaly návrhy na případné změny. Koneckonců i sama Krásnohorská si ve svých vzpomínkách – dlouho po skladatelově úmrtí – posteskla nad výslednou podobou libreta a víceznačností jeho vyznění: „Jednomu byla Čertova stěna špatná, protože nebyla tragická, jinému proto, že nebyla komická; třetímu byly záměny raracha a mnicha rouhavé, čtvrtému bigotní, pátému vůbec čert nepatřil na jeviště a šestému i sedmému pan Vok byl ‚malátným rytířem smutné postavy‘.“

Čistě teoreticky by se tak mohla Čertova stěna inscenovat jednou jako romantická opera a jednou jako operní fraška – proponenti tradičních interpretací si možná z této představy rvou vlasy hrůzou a vnímají to jako neúctu k původní podobě díla… Inu co: když jsme v Brně mohli mít „hororovou“ (a výtečnou) Rusalku, proč nejít také jiným směrem? Vynést na světlo původní komiku se nyní pokusili scénograf Dragan Stojčevski, kostymérka Zuzana Štefunková Rusínová, choreograf Marek Svobodník, Dominik Žižka, který měl na starosti videoprojekce, a konečně výše zmíněný režisér a tentokrát i světelný designer v jedné osobě Jiří Heřman. To vše se sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB pod vedením sbormistra Martina Buchty a nového šéfdirigenta brněnské opery Roberta Kružíka, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování.

Prvním zásadním prvkem inscenace je umístění děje opery do samotného vyšebrodského kláštera, a to prostřednictvím knihy, resp. jednoho ze ztracených svazků Rožmberské kroniky. Již tohle ukotvení je důležité, neboť ustavuje, že autor nemusí být nestranný a můžeme očekávat „nespolehlivého vypravěče“. I tak lze ospravedlnit všechny nadpřirozené a démonické síly, kostlivce a rarachy tedy důležité součásti každé dobré pověsti! (Pomineme-li pochopitelně fakt, že kroniky zpravidla rarachy příliš nehýří.) Současně umožnilo toto zasazení vytvořit scénografovi Draganu Stojčevskému působivé prostředí, které je prodchnuto přirozenou mystikou a nemusí mu být – jak ostatně dokazují i mnohá literární díla – cizí ani nadpřirozené prvky.

Kromě vizuálního účinku je však celá scénografie detailně promyšlena také vzhledem k pohybu na jevišti a změnám samotných scén. Všechno je vypočítáno tak, aby změna prostředí byla plynulá a prakticky okamžitá. Ať už se děj odehrává v knihovně, chrámové lodi, nebo třeba na chodbě, všechny transformace se dějí přirozeně, účelně a především působivě. Výtečným příkladem je část, ve které Vok prochází potemnělou klášterní chodbou, zatímco samotná chodba se posouvá po jevišti z jedné strany na druhou. Představitel pána z Rožmberka tak prakticky zůstává v pohybu na témže místě a celá scéna působí jako filmový záběr. Chvíle, kdy se ukáže, že tato zdánlivě kamenná chodba je průsvitná a odehrává se za ní další děj, je skutečnou divadelní magií. Sympatické a promyšlené bylo také užití rekvizit, tak například rukopisy z klášterní knihovny obsahovaly po otevření chorální notaci a podobně.

Zatímco scénograf vytvořil povedená prostředí včetně jejich fungování, úkolem Marka Svobodníka bylo naplnit je pohybem – a právě odsud pramení komika Heřmanovy režie. Již od úvodního „cupitání“ sboru mnichů bylo zřejmé, že humor bude spíše satirický a parodický, což umocnily i následující hrátky řeholníků s hlávkami zelí (!), scéna s tancem vdavek chtivých dívek či groteskně makabrózní pohyby kostlivců. (Dlužno dodat, že trochu „přepálená“ scéna se zelím je současně dějištěm milostného setkání Katušky a Jarka, které skvěle balancuje na hranici něžnosti a erotiky.) Tento přístup by velmi snadno mohl sklouznout k trapnosti a nevyváženému kontrastu vážnějších částí, pokud by se o něj pokoušel méně citlivý režisér (a choreograf!), který by se nechal unést a nevěděl kdy skončit. Jiří Heřman již v minulosti několikrát dokázal, že aktualizace mu zkrátka jdou. V Lišce Bystroušce kupříkladu dokázal nalézt tesknou poetiku a vzdát hold nejen skladateli, ale také Rudolfu Těsnohlídkovi, aniž by jakkoliv znevážil Janáčkovo dílo; i v Čertově stěně jde o přirozené oživení původní humorné stránky opery.

Pochvalu si zaslouží rovněž kostýmy z návrhů Zuzany Štefunkové Rusínové, které vycházejí z daného prostředí, avšak v některých případech (a v rámci režisérské vize) v podobě mírné karikatury. Řeholníci jsou tak oděni do tradičních bílých cisterciáckých hábitů s černými škapulíři, naopak pracující bratři mají hábity modré a tak podobně. Karikatura se objevuje třeba při prvním vstupu pana Voka na scénu, kam přijíždí v těžkopádné zbroji, která mu brání v pohybu – tato scéna je v duchu komiky akcentována také povedenou choreografií.

Hlavními „tahouny“ opery jsou však pochopitelně především sami zpěváci a herci. V roli Voka Vítkovic z Rožmberka se představil Roman Hoza, jeho synovce Záviše ztvárnila Václava Krejčí Housková, rytíře Jarka pak Daniel Matoušek, Vokovu schovanku a později lásku Hedviku ze Šauenburku Kateřina Kněžíková, hradního Michálka Vít Nosek, jeho dceru Katušku Lenka Máčiková, Beneše usilujícího o opatství David Szendiuch, Raracha Jan Šťáva a z přítomnosti všemu přihlížejícího mnicha Jan Klindera.

Z hlediska pěvecké i herecké úrovně se jedná o vytříbené obsazení, přičemž nejenže se zpěváci a zpěvačky ke svým postavám hodí, ale mají současně bohaté pěvecké i herecké schopnosti, aby dostáli režisérově „komicko-seriózní“ vizi. V tomto ohledu je patrně nejvýrazněji „vytěženou“ postavou pan Vok, který zažívá jednak situační komiku (výše zmíněné brnění), jednak realističtější, avšak přesto úsměvné situace (přemlouvání vesničanů, ať nad láskou neláme hůl) a jednak skutečně vážné a tragické okamžiky. Hoza je zvyklý a schopný se přesvědčivě pohybovat v různých odstínech komických i vážných postav. Mimikou, gestikou i prací s barvou hlasu, deklamací či vhodnou dynamikou a pěvec byl tedy adekvátní volbou.

Neméně kvalitní výkon podal také Daniel Matoušek, jehož part je znatelně vážnější a odpovídající spíše romantickým ideálům, zato však hned z několika stran. V tomto ohledu je Matoušek rovněž „pevný v kramflecích“, ať již se jedná o onen „romantický heroismus“, když slibuje obětovat své štěstí, pokud pán Vok nenalezne choť, či naopak o romantiku milostnou, když laškuje se svojí milou Katuškou. Pěvecky i herecky byl Matoušek výborný – prvotřídní práce s výrazem (obzvláště vzhledem k výše zmíněným kontrastům a rozdílným polohám), skvělé frázování, pestrá, situacím přizpůsobená dynamika a přirozeně „vyhrocený“ (resp. k postavě vhodně zvolený) pohyb na scéně, to vše je pro Matouškovu interpretaci charakteristické.

Postavy Beneše (David Szendiuch) a Raracha (Jan Šťáva) jsou na sebe přímo navázány a mnoho z jejich nejlepších scén se objevuje právě v kontextu vzájemné interakce. Šťáva zde zcela příkladně zužitkoval veškeré své zkušenosti z interpretace záporných postav. Jeho Rarach je někdy groteskní, rozverný, někdy snad až úsměvně „neškodný“, ale jindy naopak děsivý a démonický. Zásadní však je, že Šťáva vždy zůstává na hranici, která činí obě tyto polohy uvěřitelnými a hudebně i herecky funkčními. Chválu si zaslouží také Szendiuchovo „vedení“ Beneše, které je povedeným příkladem účelné práce s pěveckým výrazem, resp. cíleným vedení hříšníka až k závěrečnému odpuštění a katarzi.

Z hlediska komického účinku je zásadní postava hradního Michálka, milujícího otce Katušky, a tak trochu prospěcháře. Vít Nosek skvěle doplňuje pánskou pěveckou sestavu inscenace a svoji interpretaci staví na perfektně voleném výrazu a přirozené komice. Jeho zpěv tu a tam zachází až k mluvenému charakteru a zdůrazňováním vybraných melodických úseků vstupuje skutečně až do teritoria opery buffa.

Stejnou pozornost i chválu si zaslouží rovněž dámské pěvecké obsazení, ať už se jedná o mladinkého a mírně „roztěkaného“ Záviše v interpretaci Václavy Krejčí Houskové, živelnou a divokou Katušku v provedení Lenky Máčikové či čerstvě osiřelou, ale hrdinskou a neochvějnou Hedviku ztvárněnou Kateřinou Kněžíkovou. Zpěvačky si s kolegy nezadaly v rovině herecké, ani pěvecké, byť každá vzhledem k povaze své role trochu jinak. Zatímco Krejčí Housková stavěla především na hrdinském (a správně „naivním“) chlapeckém výrazu, který na vybraných místech adekvátně akcentovala dynamickými vlnkami, Lenka Máčiková byla ve svém nastudování zemitější, sladší a jaksi (v dobrém slova smyslu!) lascivnější. Vyzdvihnout si zaslouží také její veskrze přirozené herecké i pěvecké spojení s Danielem Matouškem, a to napříč celou operou.

Mírným překvapením byla podoba Hedviky, která ve verzi Kateřiny Kněžíkové působí sebevědoměji a rázněji. Tato interpretace ještě více vzdaluje brněnskou verzi romantickému patosu a staví ji do jiného světla. Osobně jsem asi příznivcem křehčí Hedviky, což však není v rozporu s tím, že sebejistou schovanku pána Voka ztvárnila Kněžíková s vybroušeným citem pro každý melodický i herecký detail, a to jak v klidnějších, tak i závěrečných vyhrocených pasážích.

Všechny pěvecké i herecké výkony zaznívají pochopitelně v kontextu fantastické Smetanovy hudby. Byť byla některými v průběhu let kritizována, předjímá Čertova stěna svým charakteristickým hudebním jazykem a proměnami v rámci opery jako takové budoucí skladatelské trendy a novoty. O adekvátní hudební nastudování se postaral nový šéfdirigent Janáčkovy opery Robert Kružík, který si je dobře vědom jedinečnosti Smetanovy hudby v rámci jednotlivých dějství, čemuž přizpůsobuje také samotnou interpretaci, která tady má jasně gradační charakter. Oporou v této snaze mu byl výborný orchestr, který si s nelehkou partiturou poradil a neméně skvělý sbor pod vedením Martina Buchty.

Ačkoliv tento text hýří superlativy a zdáním nekritické adorace, nemohu jej napsat jinak. Vše, co předvedl inscenační tým Národního divadla Brno, by totiž mohlo být příkladem skutečného vzkříšení Smetanovy poslední dokončené opery. Brněnská Čertova stěna má spád, promyšlenou a vizuálně působivou scénu, zábavnou choreografii (kostlivci si zaslouží ještě jeden dodatečný potlesk navíc!), skvělé kostýmy, a to vše je korunováno fantastickými pěveckými, hereckými i instrumentálními výkony. Slibované tři hodiny v divadle utečou jako voda kolem vyšebrodské Čertovy stěny a strhnou svojí perfektně vyměřenou aktualizací každého, kdo je - byť jen trošičku - ochotný přistoupit na Heřmanovu hru.

Autor: Bedřich Smetana

Libreto: Eliška Krásnohorská

Hudební nastudování, dirigent: Robert Kružík

Režie: Jiří Heřman

Scéna: Dragan Stojčevski

Kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová

Choreografie: Marek Svobodník

Světelný design: Jiří Heřman

Sbormistr: Martin Buchta

Dramaturgie: Patricie Částková

Obsazení:

Vok Vítkovic: Roman Hoza

Záviš: Václava Krejčí Housková

Jarek: Daniel Matoušek

Hedvika: Kateřina Kněžíková

Michálek: Vít Nosek

Katuška: Lenka Máčiková 

Beneš: David Szendiuch

Rarach: Jan Šťáva

Dirigent: Robert Kružík

Janáčkovo divadlo

PREMIÉRA, 6. 2. 2026

Foto archiv Janáčkova opera

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Nepochybným vrcholem čtvrtého týdne festivalu Janáček Brno 2026 bylo uvedení opery Její pastorkyňa s hvězdným obsazením ve čtvrtek 5. listopadu. Hostující orchestr Bamberger Symphoniker dirigoval Jakub Hrůša, hlavní postavu Jenůfy ztvárnila Corinne Winters a postavu Kostelničky Eliška Weissová.  více

Každé dva roky se v Brně díky mezinárodnímu festivalu Janáček Brno naskytne jedinečná příležitost zhlédnout všechny opery Leoše Janáčka (1854-1928) v programu přehlídky čítající čtyři týdny. Letos při této příležitosti organizátoři festivalu připravili novou inscenace méně známé Janáčkovy opery Počátek románu ve spolupráci se sdružením umělců Hausopera a Vysokého učení technického v Brně. Premiéra se konala v úterý 3. listopadu; festival chystá další tři reprízy.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na Hudební scéně světovou premiéru muzikálu Carmen, příběh z New Yorku. Vznikl ve spolupráci se španělskými autory, skladatelem Ivánem Macíasem a libretistou Félixem Amadorem, kteří Brno znají od roku 2022 z muzikálu Medicus. Právě jeho mimořádný úspěch jim dodal odvahu svěřit další titul jako prvnímu divadlu právě značce MdB. Madridská inscenace má následovat na podzim příštího roku a bude vycházet z brněnské verze. Španělští autoři nechali brněnským tvůrcům volnou ruku a divadlo převzalo zhruba devadesát procent jejich materiálu: to je důvěra, jaká se vidí zřídka.  více

V architektonicky i akusticky specifických prostorách vily Tugendhat se v rámci festivalu Janáček Brno 1. listopadu uskutečnil komorní koncert. Program reprezentativně mapoval proměny evropské vokální tvorby od přelomu 19. a 20. století až po druhou polovinu století minulého v interpretaci mezzosopranistky Belly Adamové a klavíristy Ahmada Hedara.  více

Festival Janáček Brno nabídl v Mozartově sále divadla Reduta sobotní klavírní večer v podání klavíristů Iva Kahánka a Martina Kasíka, které v úvodní skladbě doplnil recitátor Daniel Bambas. Dramaturgie postavila program na klavírních transkripcích děl Leoše Janáčka a melodramu jeho současníka Františka Neumanna. Koncert tak zároveň představoval poctu trojici klíčových janáčkovských dirigentů působících v brněnském divadle – Františku Neumannovi, Břetislavu Bakalovi a Františku Jílkovi.  více

Dramaturgické motto „Kořeny“ provází letošní festival Janáček Brno 2026, konaný od 13. října do 17. listopadu. Na jmenované téma si připravil v neděli 1. listopadu komorní koncert věnovaný hudebnímu odkazu skladatelských velikánů Pavel Haas Quartet a klavírista Jan Bartoš.  více

Festivalové uvedení inscenace opery Káťa Kabanová v režii Roberta Carsena a v podání operního souboru NdB v pátek nalákalo diváky do Janáčkova divadla. Intimní drama Leoše Janáčka (1854-1928) zaznělo jako šestá opera v programu mezinárodního festivalu Janáček Brno. Na tomto festivalu odezní hned dvě provedení tohoto titulu – hostující soubor Bayerische Staatsoper z Mnichova představí Káťu Kabanovou v režii Krzysztofa Warlikowského 13. listopadu 2026.  více

V rámci festivalu Janáček Brno uvedl soubor Janáčkovy opery NdB v premiéře operu Leoše Janáčka Šárka v její původní verzi z roku 1887. Komorní inscenace v sále Besedního domu se uskutečnila o státním svátku ve středu 28. října 2026. Letošní festivalové motto „Kořeny“ tímto počinem poukázalo na samotné počátky skladatelovy dramatické tvorby. Opera existuje ve dvou verzích – z roku 1887 v podobě klavírního výtahu a z roku 1925 v přepracované a instrumentované podobě. Režisér Jiří Heřman zvolil původní klavírní koncept a zasadil jej přímo do prostoru sálu. Klavírní part přednesl uznávaný britský klavírista Julius Drake.  více

Festival Janáček Brno se v sobotu 24. října 2026 odehrál také v refektáři augustiniánského opatství na Mendlově náměstí. Zde se odehrál koncert komorního sboru Ensemble Versus. Program přiblížil repertoár prováděný na Starém Brně v dobách ředitelů kůru Pavla Křížkovského a Leoše Janáčka. Historie starobrněnského konventu se úzce pojí s bohatou hudební tradicí, přičemž zásadní mezník představovala fundace z roku 1653, která klášter zavázala k péči o hudebně nadané jinochy. Na tento odkaz, poznamenaný později také snahami ceciliánské reformy o návrat ke střídmosti pod vedením Pavla Křížkovského a jeho odchovance Leoše Janáčka, navázal i nynější festivalový program.  více

Třetí operu autora zařadil do programu na sobotu Mezinárodní festival Janáček Brno 2026. Po Janáčkově opeře Osud a Výlety páně Broučkovy v prvním festivalovém týdnu přišla řada na Příhody lišky Bystroušky. Toto uvedení lákalo nejen velkým počtem hostujících sólistů, ale taktéž vídeňským ORF Radio-Symphonieorchester pod taktovkou Tomáše Netopila. Představení bylo také věnováno životnímu jubileu emeritního sólisty Richarda Nováka, který byl rovněž přítomen.  více

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno zařadil v sobotu 24. října do programu komorní koncert ve Vile Löw-Beer. Dramaturgie vedle sebe postavila tři významná díla kvartetní literatury 20. století od Leoše Janáčka, Dmitrije Šostakoviče a Bély Bartóka. Náročný program přednesl soubor Arola Quartet, založený v roce 2024 v Bernu. Těleso má na kontě řadu mezinárodních ocenění, přičemž pro brněnské publikum byla klíčová jejich 1. cena a zvláštní ocenění za nejlepší interpretaci Janáčka na Mezinárodní soutěži Leoše Janáčka 2025.  více

V poněkud neobvyklé programové křivce se nesl páteční večer 23. října v Janáčkově divadle, kde pokračoval festival Janáček Brno. Zatímco první polovina večera nasadila laťku vysoko díky formálně i výrazově pestrým dílům Bély Bartóka a Gustava Mahlera, druhá část sklouzla k odlehčenějšímu bloku. ORF Radio-Symphonieorchester Wien pod vedením Tomáše Netopila, jež živě přenášela Česká televize, tak vrchol večera obstaral hned na samém počátku.  více

Desátý ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno, který po čtyři týdny plní brněnské koncertní sály a divadla, nabízí jako hlavní programovou linkou všech devět oper Leoše Janáčka (1854-1928) v produkci operního souboru pořádajícího Národního divadla Brno. Dojde však i na koncertní řadu, doprovodný program či komentované prohlídky. Pravidelně se na festivalu objevuje projekt Operního studia Konzervatoře Brno. Ani letos tomu nebylo jinak a mladí studenti představili 22. října operu Divadlo za bránou Bohuslava Martinů (1890-1959) pod taktovkou dirigenta Filipa Urbana.  více

Recitál americké sopranistky Corinne Winters, klavíristy Davida Marečka a violoncellisty Lukáše Marečka, který se v neděli uskutečnil v Mahenově divadle v rámci festivalu Janáček Brno 2026, představil tvorbu Antonína Dvořáka, Vítězslavy Kaprálové, Leoše Janáčka a Ericha Wolfganga Korngolda.  více

10. ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno 2026 nese letošní rok téma „Kořeny“. Bienální festival přestavuje od půli října do půli listopadu nejen všech devět oper Leoše Janáčka (1854-1928), ale taktéž pestrou koncertní řadu, výstavy, přednášky a workshopy. V sobotu 17. října se sešly hned čtyři koncerty reflektující téma minulosti a hudební retrospekce. Tento maraton odstartovalo komorní matiné Bennewitzova kvarteta a Markéty Cukrové ve Vile Tugendhat.  více

Nejčtenější

Kritika

Nepochybným vrcholem čtvrtého týdne festivalu Janáček Brno 2026 bylo uvedení opery Její pastorkyňa s hvězdným obsazením ve čtvrtek 5. listopadu. Hostující orchestr Bamberger Symphoniker dirigoval Jakub Hrůša, hlavní postavu Jenůfy ztvárnila Corinne Winters a postavu Kostelničky Eliška Weissová.  více