Brno se v neděli rozloučilo s Martou Kubišovou. Započalo tak jako první tuzemské město českou část turné nazvaného Marta Naposledy, které vyvrcholí v den jejích 75. narozenin v Českých Budějovicích. Zaplněné Sono centrum si užilo průřez její hudební kariérou ale i poctu americké pop music, které vzdala hold na svém posledním albu Soul. A jako posledních devatenáct let ji také na její závěrečné pouti doprovodil Petr Malásek (klávesy) a kapela ve složení: Martin Lehký (basa), Buddy Zbořil (bicí), Josef Štěpánek (kytara) a František Kop (saxofony).
První část večera byla sestavena v retrospektivním duchu. Pozitivní energii navodila hned úvodní píseň a s pocitem, že „Někde musí být ráj“. Druhý song neváhala Marta Kubišová hned v úvodu přerušit, aby vyzdvihla dlouholetou spolupráci s Petrem Maláskem. „Jé, Péťo promiň. Já jsem Vám zapomněla říct, že mi všechny recitály dával dramaturgicky celých devatenáct let dohromady právě on. A taky říkal, že všechny ty starý a oposlouchaný písně, že prý je chcete slyšet a že tam prostě musí být.“ A s nebývalou ochotou dál propůjčovala svůj hlas dobře známým melodiím jako Ring o ding, Depeše či Nechte zvony znít. Vše - odezpíváno téměř jedním dechem - vystřídala vzpomínka na první společný recitál v Ungeltu a skladba Nechci být ta druhá. A před instrumentální pauzou zazněla ještě píseň Teď a s ní další vzpomínka na básně, texty a osobu Jana Schneidera.
Marta Kubišová je skvělá zpěvačka s uhrančivým hlasem, což je samozřejmý fakt samo o sobě. Toto vědomí ale ne vždy stačí. Marta Kubišová je navíc dokonalá interpretka v doslovném smyslu slova. Její prožitek a podání textů se musí dotknout i těch nejzatvrzelejších duší. Způsob, jakým dokáže svůj hlas použít a jak umí vyprávět všechny příběhy, z ní dělá jedinečnou osobnost nejen na poli populární hudby. A všichni bychom si měli její písně a poselství z nich stále připomínat, protože jsou neustále aktuální a protože „žijeme teď a ne někdy po tom“.
A tak se posluchači mohli po pauze nechat unášet výrazně melancholičtější částí koncertu, která byla až na pár výjimek půl na půl složená z první a poslední desky. Album Soul vyšlo v roce 2016 a Marta Kubišová na něj vybrala sobě blízké hity americké pop music, na které se v její diskografii dosud nedostalo. Vybírala také z legendárního alba Songy a balady, které se už poněkolikáté dočkalo reedice, tentokrát i včetně vinylu. Ze zamyšlení po písni Mamá, pak všechny trošku násilně vytrhla rytmická Nepiš dál a po následné notoricky známé Hej Jude bylo jasné, že koncert je u konce. Z publika se začali trousit dojatí diváci s pugéty květin a protagonistka nakonec ani neodcházela z podia. Se všemi zúčastněnými osušila slzu a pustila se do svých obvyklých a všemi očekávaných přídavků. Ale ani po Magdaléně a Modlitbě pro Martu nechtělo publikum Martu Kubišovou pustit a fanoušci dostali ještě jednou Hey Jude, kterou si všichni, značně dojatí, zazpívali společně.
Přáním Marty Kubišové bylo odejít, tak aby lidí nepociťovali soucit a vzpomínali na ni jako na živého člověka. A to se jí bezpochyby povedlo. Lehké hořkosladké nostalgii nad tím, že něco krásného končí, se člověk po dvaadvaceti písních asi neubránil. Ale všichni opouštěli sál s pocitem, že si zpěvačka odchod z koncertních podií právem zaslouží. Hlas je přece jen velmi křehký nástroj a Kubišová přesně odhadla moment, kdy se dá odejít opravdu s grácií.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..