Pravidelné koncerty Brno Contemporary Orchestra ve vile Tugendhat mají stálý program. I při malé kapacitě improvizovaného koncertního prostoru tak má umožněnou účast větší množství posluchačů, které bezpochyby přitahuje souznění hudby s atraktivním prostředím. V souvislosti se zaměřením orchestru na soudobou hudbu se jedná o dramaturgii velmi krotkou, je to spíš decentní úvod do hudby 20. století. Daří se ale vyvolávat ducha autentické produkce. Hudební večírek u Tugendhatů, tedy moderně uvažujících lidí meziválečného období, mohl mít právě takovou podobu.
Úvod koncertu obstaral Císařský valčík Johanna Strausse ml. v úpravě Arnolda Schönberga. Orchestr jej hrál již během příchodu publika, které se jen pomalu usazovalo a začínalo vnímat, že je na koncertě. Skladba tím získala i přes stigma schönbergovské úpravy určení jakési tafelmusik na uklidnění, předehry ve staré italské opeře. Byl v tom i kus trefné ironie, Schönbergova úprava je skutečně spíš řemeslnická než tvůrčí.
Následující Maškarní ples Francise Poulenca nás přenesl z valčíkové Vídně k Pařížské šestce a bylo poznat, že tato hudba je pro Brno Contemporary Orchestra stylově bližší. Vzhledem k tomu, že se jednalo už o pátou reprízu stejného programu, bylo na místě očekávat bezchybné zvládnutí partitury a orchestr i dirigent Pavel Šnajdr působili suverénním dojmem. Stylový byl i Tomáš Krejčí, zpíval neokázale a s citem. Při čtení ukázek z dobových textů by mohl být i ve shodě s antiornamentální tematikou poněkud civilnější.
K provedení mám jen jednu výhradu, která se ale týká prakticky celé produkce, a tou je dynamika. Akustika ve vile Tugendhat je velmi "suchá", téměř postrádá dozvuk a nástroje znějí ostře. Malé prostory ale zároveň přímo vybízejí ke kouzlení s jemnými dynamickými odstíny. BCO hrál dost hlučně, trubka nasazovala až nepříjemně nahlas. Esprit Poulencovy skladby tím byl chvílemi poněkud utloukán, až bolestivě zněly fanfáry, do nichž vyvrcholil Vareseho Octandre. Ten byl ale velmi zdařilý po témbrové a rytmické stránce, což je pro tuto hudbu podstatnější.
To samé je možno do značné míry říci i o předchozím Koncertu pro devět nástrojů Antona Weberna, na němž lze dokumentovat mnohá východiska soudobé hudby, ale i její souvislosti s hudbou starou. Už základní dvanáctitónová řada složená z jednoho základního a tří odvozených tritónů je velmi bachovská. Naopak práce s jejími jednotlivými segmenty ukazuje k serialismu a punktualismu. BCO kompozici zahrál velmi dobře, s výjimkou již zmíněného hluku.
Faunovo odpoledne Clauda Debussyho koncert uzavřelo a byl to konec krásný (jednalo se o komorní úpravu Benna Sachse). BCO nasadil hutný a kultivovaný zvuk a dynamicky se rovněž uklidnil. To nejlepší – nebo aspoň nejlépe zahrané – přišlo opravdu až na závěr.
Johan Strauss ml.: Kaiser Waltzer, op. 437 (úprava Arnold Schönberg), Francis Poulenc: Le Bal Masqué, Anton Webern: Konzert für neun Instrumente, op. 24, Edgard Varèse: Octandre, Claude Debussy: Prélude à l'après-midi d'un faune (úprava Benno Sachs). Hudební nastudování – Pavel Šnajdr, Tomáš Krejčí – baryton, Brno Contemporary Orchestra. 18. 2. 2013, Vila Tugendhat, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..