Koncertem z díla Antona Brucknera skončil v neděli 12. dubna 2015 v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně 24. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Jeho téma „Západ – Ratio“ bylo součástí pětiletého dramaturgického plánu, který byl inspirován Komenského Labyrintem světa a rájem srdce. Poutník se v něm vydává na cestu, aby po prozkoumání světa nalezl sebe sama ve svém nitru.
Pokud bychom měli být důslední, pak bychom se mohli ptát, jakou roli v dramaturgii letošního ročníku hrál např. Estonec Arvo Pärt a jeho kompozice – nezdá se mi totiž být příliš západním skladatelem, spíše reprezentantem Východu s jeho stále živou a silnou duchovní tradicí na rozdíl od vyčerpaného Západu. Viděno z opačné strany, „ratio“ v podobě hudebního myšlení představuje asi každý skladatel. Proto je tato kategorie tak všeobjímající, až vlastně nic nevymezuje. Ale i dramaturgové potřebují volnější hranice, které umožňují více pohybu pro jejich invenci…
Zhlediska volených skladeb a souborů byl festival kvalitní, jak jsme si zvykli v posledních letech, ale spíše než o dramaturgické výjimečnosti bych si dovolil hovořit o dlouhodobě udržitelném standardu. To ale samo o sobě považuji za dobrou cestu, která v budoucnu umožní oscilaci okolo nastavené kvalitativní úrovně.
Dalším příznivým signálem bylo úvodní vystoupení tří řečníků, ke kterému bych se za běžných okolností nevyjadřoval. Kromě monsignora Vojtěcha Cikrleho, biskupa brněnského, a ředitelky Filharmonie Brno Marie Kučerové vystoupil také náměstek primátora statutárního města Brna Matěj Hollan. Ten namísto běžných frází poděkoval ředitelce filharmonie květinou za její dobrou práci pro město, jak v minulosti, tak v budoucnosti, čímž jednoznačně nastínil momentální postoj vedení města k filharmonii.
Nyní ale už k samotnému koncertu. Jak uvedl ve své vstupní řeči monsignor Vojtěch Cikrle, mottem koncertu by mohlo být světlo či radost. Tomu také odpovídala volba Brucknerových kompozic. Jako první zaznělo z kůru moteto Ecce sacerdos magnus z r. 1885, které jeho autor plánoval k oslavám centenia linecké diecéze. Jeho síla spočívá jednak v relativně střídmém obsazení sboru, varhan a tří trombonů a jednak ve střídání homofonních a polyfonních ploch. Z jednohlasně deklamovaného textu moteto několikrát vygraduje či přímo hudebně exploduje do široce rozevřené akordické sazby v dur. Tím je také zdůrazněn slavnostní a oslavný charakter skladby. Dramaturgicky se jednalo o chytrý tah: jednak koncert začal zcela nečekaně zezadu z kůru a jednak volba této skladby představovala jakousi zrcadlovou kompozici k závěrečnému Žalmu 150.
Těžiště večera představovala monumentální Mše č. 3 f moll. Hodinová kompozice je bezpochyby jedním z největších výkonů romantické duchovní hudby, na kterém se podílí symfonický orchestr, smíšený sbor a čtyři sólisté. Bruckner do ní evidentně vložil veškeré své mistrovství, které se projevuje zejména v práci s tématy a zacházením s kontrasty. Ať už se jedná o schopnost mohutných gradací spojených s inovativní harmonií (například v závěrech vět) nebo překvapivé propady k sólovým doprovodům v podání pouhých několika nástrojů. Jako příklad lze uvést krásnou střední část mešního Creda v podání tenoru a sólových nástrojů, nebo střední část Žalmu 150 pro soprán. A samozřejmě úžasná instrumentace: jeho zpěvná violoncella v části Benedictus jako bychom slýchali ještě v dalších desetiletích u Gustava Mahlera nebo Richarda Strausse.
Symfonickou složku zajistila Filharmonie Brno pod vedením Aleksandara Markoviće, sborovou Český filharmonický sbor Brno. Sólistky, sopranistka Lívia Obručník Vénosová a Kateřina Jalovcová jsou v současnosti spojeny zejména s operou Národního divadla v Praze a Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Tenorista Josef Moravec hostuje u nás především v operních domech v Praze, Plzni a Českých Budějovických, David Szendiuch ještě studuje na brněnské JAMU a stálé angažmá získal v Moravském divadle v Olomouci. Moji pozornost si získala především Lívia Obručník Vénosová, kterou sleduji léta také jako sólistku barokních a klasicistních oper v nastudování Czech Ensemble Baroque. Prokázala totiž naprostý nadhled nad exponovaným partem ve mši i žalmu a zároveň předvedla všechny přednosti svého hlasu: ať už to byl rozsah, barevnost nebo dynamické možnosti, které ji umožnili směle konkurovat velkému symfonickému aparátu. Pohyblivost a pohotovost jejího hlasu bylo možné ocenit například ve dvojím „Hosana“ v částech Sanctus a Benedictus mešního ordinária, kdy soprán vždy otevírá překvapivě hbitým nástupem celou větu.
Celkový dojem z večera byl velkolepý a monumentální. Vše se odehrávalo spíše ve vyšších dynamických hladinách, až jsme si místy mohli klást otázku, zda se s efektem celého aparátu tak trochu nepočítá. Na dirigentovi bylo znát, že právě tyto momenty považuje za podstatné. Akustika katedrály byla jako tradičně spíše protihráčem. Pomáhala sboru, ale nikoliv orchestru, který se bohužel často koupal v obtížně rozlišitelné melodicko-harmonické lázni. Alespoň z desáté řady se to tak jevilo.
Také by se dalo diskutovat o délce večera. Více než hodina a půl bez přestávky v katedrálních lavicích může mít význam duchovního cvičení, ale méně požitku z výborného koncertu, který Brňané Brňanům připravili.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..