Requiem coby zádušní mše za zemřelé mívá pochmurný charakter. Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy si paradoxně vybral právě requiem pro připomenutí dvaceti pěti let od svého vzniku. Zároveň také otevřel již desátou abonentní sezónu.
Český filharmonický sbor Brno byl založen roku 1990 a je jedním z nejvýznamnějších hudebních uskupení v České republice.V úvodu Davida Marečka, současného ředitele České filharmonie, tak po právu padaly superlativy. Mareček důsledně upozornil na skutečnost, jak je nutné si hudební tělesa mimořádných kvalit hýčkat. Fialův sbor totiž ročně odzpívá nevídaný počet koncertů a kvalitou prováděných skladeb se řadí mezi světovou elitu. Za zmínku stojí například zahraniční úspěch Fialova sboru při koncertních provedeních Dvořákovy Rusalky ve spolupráci s dirigentem Ivánem Fischerem a jeho Budapešťským festivalovým orchestrem minulý rok. V publiku se pochopitelně sešla řada významných osobností a koncertní prostor Besedního domu byl celkově důstojně zaplněný.
První část večera nabídla dvě různá Regina Coeli od Wolfganga Amadea Mozarta, konkrétně in C (KV 108) a in B (KV 127). Pro část druhou bylo zvoleno Requiem, a to od Gabriela Faurého (op. 48). Mozartovy kantáty, obě napsané na text mariánského hymnu Regina Coeli, byly interpretačním trumfem jak pro sbor a doprovázející PKF – Prague Philharmonia, tak – a to především – pro sólistku Hanu Škarkovou. Mozart, který obě z prováděných kantát napsal ve věku šestnácti až sedmnácti let, kdy cestoval se svým otcem po Itálii, připravil vhodnou půdu pro exhibici muzikantství nejvyšší jakosti.
Škarková vstoupila do první Mozartovy kantáty Regina coeli in C ve druhé větě. Excelovala v typicky italských koloraturách, její sólové vstupy byly celkově oslnivé. Vášeň projevu byla přitom kultivovaná a precizní. Pozornému posluchači neuniklo dramatické zvýraznění v patřičných pasážích duchovního textu, zejména ve verších, v nichž se hovoří o Kristově vzkříšení. Akusticky byly sbor, varhany (Martin Jakubíček) i orchestr vyvážené v jakékoli dynamické intenzitě, nenašla se snad jediná nečitelná pasáž. Vokální party byly intonačně pevné ve všech situacích. V radostném Aleluja čtvrté věty nabral sbor s orchestrem na intenzitě a dostal tak první z kantát do zářivě oslavného výrazu.
V Regina coeli in B bylo ze sboru, snad ještě více než předtím, patrné nadšení. Náhlé, silné dynamické důrazy vykazovaly největší možnou jednotnost a v dlouhých legatech opět došlo na žádoucí důraz při slovu resurrexit. Závěrečné Aleluja působilo ze začátku trochu unaveně, což se ovšem během krátké chvíle změnilo a celý koncertní prostor se svěže probral k životu. Hana Škarková dostala ve druhé z kantát ještě větší prostor a ve virtuózním sóle byla opět mimořádná. Oběma Mozartovým kantátám se dostalo vynikajícího provedení. Otázkou však je, zda má smysl provádět je takto po sobě, jelikož posluchačům pak mohou v mysli dost snadno splynout.
Po přestávce nastoupil orchestr obohacený o trombony, připravený doprovodit vokalisty v jedné z nejsilnějších skladeb Gabriela Faurého, a to v již zmíněnémRequiem, op. 48. Původně ohlášený sólista Igor Loškár byl omluven pro hlasovou indispozici a barytonového sóla se tak místo něj zhostil člen sboru Tomáš Badura. Requiem, které Fauré nesložil konkrétní osobě, ale „jen tak pro potěšení“, nabídlo po virtuózní hudbě Wolfganga Amadea Mozarta emocionálně barvité hody. Fauré se nedržel liturgické předlohy requiem coby zádušní bohoslužby, nýbrž zkomponoval dílo vzbuzující spíš naději a útěchu. Začátek skladby se nesl tajemně, z forte pasáží mrazilo, a v těch tichých si trumpetista v orchestru počínal s potěšující citlivostí. Tiché melodie ženské části sboru na začátku druhé věty okouzlovaly, na konci celý sbor přednesl lyrická piana ve vysokých polohách.
Třetí věta zaujala zvláštní fúzí romanticko-moderní harmonie, příznačnou pro Faurého s jeho kompozičním vzděláním ze strany Camilla Saint-Saëna a Césara Francka. Forte lesních rohů spolu s varhanami dodalo části Sanctus majestátní charakter. V Pie Jesu se Hana Škarková sytostí svého hlasu prosadila tiché poloze navzdory. To se, bohužel, nedá říci o Tomáši Badurovi ve druhé větě, který v tišších místech poněkud zanikal, jeho piana nebyla příliš nosná. Náhradou za Igora loškára byl však Badura solidní a s rostoucí dynamikou jeho projev nabíral na intenzitě a barevnosti.
Agnus Dei se zpočátku poslouchači mohlo zdát až podezřele líbivé, posléze se však otočilo k zebavým chromatismům, se kterými se sbor vypořádal s největší profesionalitou. V Libera me měl Tomáš Badura opět silnější momenty spíše ve forte. Závěrečná část In paradisum začala s rajskou zvukomalebností a přinášela tak katarzi i samotnému koncertu – program totiž nakonec nevyzněl ani zdaleka tak ponuře, jak se na první pohled zdálo. Faurého Requiem je úžasným posluchačským zážitkem a Český filharmonický sbor Brno společně s PKF – Prague Philharmonia a sólisty jej předvedl ve skvostné podobě.
Wolfgang Amadeus Mozart: Regina coeli C dur, Regina coeli B dur, Gabriel Fauré: Requiem. Hana Škarková – soprán, Tomáš Badura – baryton, Martin Jakubíček – varhany, PKF – Prague Philharmonia, Český filharmonický sbor Brno, dirigent Petr Fiala. 6. září 2015, Besední dům, Brno.
Ondřej Múčka
8. září 2015, 9:34Lukáš Baumann
8. září 2015, 16:23