U některých ještě neopadlo nadšení z nejnovější inscenace Čertovy stěny a už se opera Národního divadla Brno může pyšnit další jedinečnou podívanou – Händelova Agrippina v režii Martina Glasera a hudebním nastudování souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse, jejíž premiéra se odehrála 11. dubna v Janáčkově divadle, se totiž povedla přímo královsky… či spíše císařsky!
Příběh o choti římského císaře Claudia, která se lstmi a úskoky snaží zajistit cestu svého syna Nerona na trůn, patří k Händelovým raným operám a teprve druhé v tzv. „italském stylu“. V tomto ohledu stojí v pomyslné opozici proti Alcině, která byla uvedena v režii Jiřího Heřmana 5. února 2022, patřící k Händelovým vrcholným dílům. Je to však právě Agrippina, která se stala prvním velkým operním úspěchem Georga Friedricha Händela v Itálii. Za zmínku stojí také to, že tato inscenace přináší Agrippinu na brněnská pódia vůbec poprvé.
Impulsem k rozjetí politických machinací je císařovně Agrippině dopis, který tvrdí, že Claudius utonul v bouři při návratu z válečné výpravy. Agrippina tak pověří Pallanteho a Narcia, oba do ní tajně zamilované, aby při ohlášení císařovy smrti zajistili, že dav bude provolávat Nerovo jméno. Plán se však záhy rozpadá, neboť odvážný velitel armády Ottone na poslední chvíli vyrval Claudia ze spárů moře, a tak mu zachráněný císař ve své vděčnosti přislíbil římský trůn. Slabostí budoucího vladaře je však sličná Poppea, po které Ottone touží více než po vavřínovém listu. A tak se Agrippina uchyluje k další lsti…
Vyprávět zde dopodrobna příběh opery nemá pochopitelně smysl – Händelova Agrippina je totiž plná příběhových nuancí, křivd a intrik. To částečně ilustruje i nadměrný počet recitativů, se kterými se museli inscenátoři (a především zpěváci) vypořádat.
Dle vlastních slov uchopil Glaser Agrippinu jako jakousi „revue“, z čeho vyrůstá i celkový charakter všech jednotlivých součástí opery – choreografie Martina Packa nemá daleko k pohybu, na který lze narazit v hudebních klipech současných popových hvězd či filmových muzikálech; kostýmy Martina Chocholouška spojuje linka připomínající v některých detailech zlatý věk Hollywoodu, přestože pracuje i s antikizujícími prvky a podobně.
Martin Glaser je režisér, který i v případě oper zužitkovává své činoherní zkušenosti, což u Agrippiny platí dvojnásob. Zpěvákům dává prostor k fyzičtějšímu divadlu, čímž ještě umocňuje onu záměrnou dichotomii mezi statickou antikou (či koneckonců i statickým barokem) a pohyblivou show v proklamovaném revuálním stylu. Především tak ale akcentuje osobitý druh komiky, který se Agrippině jeho režijní pojetí snaží – a dlužno dodat, že velmi úspěšně! – vtisknout. Skvělým příkladem je scéna s bludištěm ze třetího jednání, která staví na drobné, vtipné, a především zcela přirozené fyzické interakci. Glaserova režie je zcela účelná, na první pohled téměř nenápadná, ale vhodnými interakcemi a drobnými zásahy mění Händelovu operu seria v trochu cynickou, ale veskrze komickou kritiku politických bojů a mezilidských intrik.
Zcela výjimečnou pozornost si zaslouží scéna Petra Vítka naplno využívající točnu Janáčkova divadla – změna scény zde totiž není realizována jasným scénickým „řezem“, ale plynulým a zcela přirozeným přechodem do další místnosti. Nejpůsobivěji působí toto řešení v árii, ve které Agrippina prochází císařským sídlem a chystá své intriky – dechberoucím však zůstává po celou dobu představení. Taková koncepce pochopitelně musela vyvolat celou řadu realizačních potíží, neboť žádná ze stran, resp. scén, nemohla narušit dokonalý dojem skutečného paláce. Divák tak za celou dobu inscenace nespatří žádné trámy, vzpěry či jiné technické součásti samotné instalace.
Samotná koncepce scén a předmětů na nich je pak vesměs realistická. Přesto se občas objevují bizarní prvky (obrovská červená květina, jejíž inherentní falický symbolismus asi nikomu úplně neutekl), které rozbíjejí jinak vesměs tradiční koncepci. Působivé je také, jak zásadně se inscenátorům často dařilo proměnit scénu před novým otočením – na některých mezitím přibyly stromy, jinde se objevily další struktury a podobně, to všechno, to vše, aniž by byl během probíhajícího děje slyšitelný jakýkoli ruch. Pochvalu si zaslouží také drobné „pomrknutí“ po tradičních barokních kulisách, které se objevuje v podobě plochých obrazů útesů. Pomyslnou třešničkou na dortu, která však výtečně funguje se světelným designem Martina Špetlíka, je i fakt, že žárovky v paláci v případě potřeby – velmi často u nočních scén, čímž vytvářejí skutečně realistické prostředí obývaného prostoru – svítí.
Jestliže si režijní zpracování, kostýmy, choreografie i světelný design zaslouží výše uvedenou chválu, pak u hudebního nastudování a pěveckých výkonů je tomu zrovna tak. Dirigent Václav Luks a umělecký vedoucí souboru Collegium 1704 spolupracuje s Národním divadlem Brno již potřetí – po úspěšném nastudování Purcellova Dido a Aeneas se do brněnské opery vrátil i s celým orchestrem, aby dodali skutečně barokní zvuk Händlově Alcině. Agrippina se dočkala stejné péče a na výsledku je to pochopitelně znát. Hudebníci Collegia 1704 důkladně rozumí barokní ornamentice a zvuk jednotlivých sekcí skutečně odpovídal tomu, co posluchač očekává od barokní opery. Obzvláštní pochvalu si zaslouží pestře obsazená continuová sekce, ve které zcela vyzněly i jinými mnohdy opomíjené drnkací nástroje.
Pavla Vykopalová v titulní roli předvedla nejen adekvátní herectví (ostatně některé úšklebky šly ruku v ruce s Glaserovou komikou), ale především skvělý pěvecký výkon, který v recitativech účelnou prací s dikcí pomáhal upevňovat dojem cílevědomé vládkyně, zatímco samotné árie stavěly převážně na sladkém až delikátním výrazu. Její „konkurentka“, mladinká Poppea, v interpretaci Doubravky Novotné byla přesným opakem – jasný, hravý, lehký výraz dominoval většině jejich árií, nicméně tam, kde byl potřeba drsnější výraz, dokázala zpěvačka hravě přejít k ostřejší barvě hlasu i dikci.
Vhodně „vladařsky“ působil Wojtek Gierlach v roli císaře Claudia, přesto právě jeho role tvořila zcela přirozeně – a to především při snahách o zálety se sličnou Poppeou – podhoubí pro již zmiňovanou komiku. Gierlach v tomto ohledu umně balancoval mezi oběma polohami, aniž by ztrácel důstojnost císařského majestátu. Jeho syn, Nero, v interpretaci Vojtěcha Pelky byl divoký a ztřeštěný a věřím, že lze téměř bezpečně tvrdit, že si Pelka roli neposedného a rozmazleného syna císaře užil. Pěvecky byl výtečný a obzvláštní pochvalu si zaslouží především zdobení a jeho práce s dynamikou.
Vrcholem inscenace byla dle mého árie Voi che udite il mio lamento v podání Constantina Zimmermanna (Ottone), coby hlavního velitele císařské armády. Zimmermann má měkčí, spíše temnější barvu hlasu, se kterou ale skvěle pracuje a kterou dovedl během opery přetavit v často protichůdné projevy stesku, vzteku, smutku i vzdoru. Povedené byly také výkony v méně exponovaných rolích, jmenovitě Tadeáše Hozy (Pallante), Moniky Jägerové (Narciso) a Davida Nykla (Lesbo).
Letošní operní sezóna představuje schopnosti dosavadního týmu Národního divadla Brno v těch nejlepších barvách a nenechává příliš prostoru pro výraznější kritiku. Někomu možná nebude vyhovovat délka představení, časté recitativy, trochu „infantilní“ choreografie či celková režijní koncepce (což je škoda. Lze však bez uzardění tvrdit, že prakticky každý aspekt operní interpretace a inscenování jako takového byl v případě Agrippiny naplněn k dokonalosti.
Georg Friedrich Händel: Agrippina
11. dubna 2026, 18:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Inscenační tým
Libreto: Vincenzo Grimani
Hudební nastudování: Václav Luks
Režie: Martin Glaser
Scéna: Petr Vítek
Kostýmy: Martin Chocholoušek
Světelný design: Martin Špetlík
Pohybová spolupráce: Martin Pacek
Dramaturgie: Patricie Částková
Účinkující
Agrippina: Pavla Vykopalová
Claudius: Wojtek Gierlach
Poppea: Doubravka Novotná
Ottone: Constantin Zimmermann
Nero: Vojtěch Pelka
Pallante: Tadeáš Hoza
Narciso: Monika Jägerová
Lesbo: David Nykl
Collegium 1704 a tanečníci
Zatím nebyl přidán žádný komentář..