Jednou za čas na koncertních programech objeví i skladby, které posluchači ještě nemohli ocenit. Ve většině případů tyto premiéry slouží především k okořenění jinak standardního repertoáru večera. Ať už se jedná o zbrusu nové hudební dílo nebo o novodobou premiéru, které předcházelo dlouhé badatelské úsilí v archivu, vše je povětšinou nasazeno po boku letitých klasik. Zazní-li tak například rekonstruovaná symfonie neznámého skladatele období klasicismu, je téměř jisté, že si k ní poslechneme určitě i Mozarta, Beethovena nebo Haydna. Program koncertu brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa s houslovým virtuózem Milanem Paľou, kterým těleso zahájilo svůj koncertní cyklus Slovensko v Brně, však sestával pouze z premiér soudobé hudby.
Je smutnou ironií, že ačkoliv právě koncerty prezentující současná hudební díla by měla požívat největší vážnosti, bojují pořadatelé ve většině případů s nízkou návštěvností a nezájmem. Koncert pro Milanolo, jak těleso Ensemble Opera Diversa hudební večer pojmenovalo, však s nízkou návštěvností naštěstí nezápasil. Velkým lákadlem pro mnoho posluchačů mohla být právě osobnost Milana Paľy, který s orchestrem již několikrát vystupoval. V tomto případě však houslista nejen každé z děl interpretoval, ona mu byla napsána přímo na tělo. Respektive na housle – Milanolo je totiž název sólistových pětistrunných houslí.
Koncert zahájila skladba Struny: steny, zhluky, sny skladatele Adriána Demoče. Přestože orchestr pod vedením Mariána Lejavy podal výtečný výkon, jednalo se v porovnání s ostatními skladbami o nejslabší dílo večera. Ani precizní výkon Milana Paľy nedokázal postavit výsledek na roveň zbývajícím třem skladbám. Monotónní štěkání orchestru připomínalo po delší době zdegenerované Psycho Bernarda Herrmanna. Expresivně brutální zářezy smyčců mohly být dramaticky nosné, pokud by obsahovaly alespoň stopu vývoje. Ani v lyričtějších částech nevystoupila skladba z šedi banality. Nad barevnou skvrnou orchestru se nezúčastněně nesla sterilní melodie sólových houslí. Tento kompoziční princip se v hudbě 20. a 21. století vyskytuje poměrně často, a přestože nezřídka působí jako prvek stagnační, může sloužit k prezentaci skladatelova barevného myšlení. V případě skladby Adriána Demoče se nezvyklé barevné skvrny neobjevovaly. Přesto se v díle vyskytla i řada dobrých nápadů. Za nejpůsobivější lze považovat rychlý a stále naléhavější sled agresivních tahů smyčce. Při takřka okamžité rytmické i melodické imitaci, která zaznívala z různých koutů orchestru, vzrůstalo hudební napětí takřka geometrickou řadou. A v těchto momentech byla skladba Adriána Demoče nejsilnější.
Na Struny: steny, zhluky, sny navázala skladba Alef Pascala Manoliose. Dílo srší melodickými i rytmickými nápady. Časté změny faktury, skoky z nejhlubších poloh do těch nejvyšších, dramatické střídání rytmů nebo i pokroucené a zlověstné přiznávky takřka tanečního charakteru – všechny tyto aspekty, ačkoliv zabaleny do jazyka veskrze moderního, skloubil autor do díla vnitřně konzistentního a srozumitelného. Skladbě prospívá také vývoj nálady, která se pohybuje od agrese až po temnou tesknotu. Naopak náhlé mručení kontrabasu představuje prvek z opačného kompozičního tábora moderního hudebního jazyka. Snad jen konečný dovětek za výtečnou gradací, kterou mohlo dílo klidně skončit, byl poněkud zbytečný.
Druhou polovinu koncertu zahájila skladba EmFraGre autora Jevgenije Iršaie. Zatímco Manolisova skladba budovala většinu svého hudebního efektu na příkrých kontrastech a exponovaném dramatu, dílo Jevgenije Iršaie dávalo největší prostor především lyrickým sólovým houslím. Zvuk orchestru byl v podstatě většinu času kultivovaný a plný. V podobném duchu následovala i poslední skladba Omayra skladatele a dirigenta koncertu Mariána Lejavy. Zde však kromě kultivace zvuku byly do jisté míry zahlazeny i kontrastní přechody mezi jednotlivými hudebními plochami. Po dramatickém vstupu se hudba spíše přelévala z extrému do extrému, než že by násilně stavěla jednotlivé hudební faktury proti sobě. Samozřejmě netvrdím, že by díla postrádala dramatické momenty, pouze k nim zaujímala mírně odlišné stanovisko.
Koncert Ensemble Opera Diversa nabídl skladby současných autorů v kvalitní a energické interpretaci. Všechna díla představovala z hlediska techniky hraní výzvu jak pro orchestr, tak pro sólistu Milana Paľu. Houslista bez problémů zvládal i ty nejnáročnější pasáže a se zapálením sobě vlastním hleděl na kvalitu interpretace i u něžnějších a éteričtějších pasáží. Pokud jste tedy chtěli poznat současnou slovenskou hudby či hudbu o Slovensku, nemohli jste být na lepším místě.
Jevgenij Iršai: EmFraGre – koncert pro pětistrunné housle milanolo a smyčce, Marián Lejava: Omayra – Requiem concerto op. 20 pro milanolo a smyčcový orchestr, Adrián Demoč: Struny: steny, zhluky, sny – koncert pro milanolo a smyčce, Pascal Manolios: Alef – koncert pro milanolo a smyčce. Psáno z koncertu 20. února 2018 v Konventu Milosrdných bratří.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..