Pocta českým symfonikům, premiéra, bouře a vzdor. Dostatek lákadel na jeden koncertní večer, jinak první tematický pořad letošního ročníku Hudebního festivalu Znojmo. Hudebně solidní, dramaturgicky poněkud rozmazaný, shrneme-li si jej stručně hned na začátku.
Jedenáctý ročník znojemského prázdninového festivalu je věnován Jiřímu Antonínovi Bendovi a Georgu Philippovi Telemannovi. Těžko soudit, co mají tito dva skladatelé společného a proč je ročník věnován právě jim, ale sobotní koncert se točil především kolem J. A. Bendy a jeho současníků. Bonusem a festivalovou parádou na uvítanou bylo concertino pro klarinet a orchestr Sturm und Drang Lukáše Hurníka, které se dočkalo vůbec prvního provedení. Na klasická díla v další části programu se odkazovalo ani ne tak hudebním stylem, jako samotným názvem. Předromantické literární hnutí označované v češtině jako „Bouře a vzdor“ spadá do období cca 1765–85, kdy všichni uvedení skladatelé tvořili. Rozumářský klasicismus pomalu ztrácel dech, o slovo se hlásila individuální vzpoura romantických hrdinů, byť ještě ne zcela naplno.
Lukáš Hurník – pokusím-li se charakterizovat jeho dílo po pouhém jednom poslechu – se podíval na rozpor „objektivního“ rozumu a subjektivního vnitřního pnutí spíš z té druhé, romantické stránky. Jeho concertino působilo ze všeho nejvíc dojmem symfonické básně, jejíž program bylo možné odhadnout i bez nápovědy. Sólový klarinet se postupně jakoby probouzel pod nápory orchestrálního zvuku, začal vést s orchestrem dialog, dral se dopředu, místy zase ztrácel, utíkal a vracel se, až se propracoval k sólové pasáži. Po dalším souboji s orchestrem mu také patřil krátký, osamělý konec. Obsadit si klarinet do role rozvažujícího rozumářství a orchestr do role až nesnesitelného vnitřního pnutí nedalo žádnou velkou práci. Jen mě trošku překvapilo, že poslední slovo dostal zcela nekompromisně rozum – právo řešení je ale zcela na autorově straně.
Czech Ensemble Baroque hrál pod vedením Romana Válka s maximální expresivitou, staré smyčce byly přeladěné na současné ladění a dechové nástroje byly použity rovnou současné. Orchestr dostal nezvykle lesklý zvuk s převahou intenzivních dechů, smyčce hrály vesměs na hranici dynamických možností. Jako charakteristika rozbouřeného nitra fungoval orchestr výborně. Pokud by se ale chtěl posluchač orientovat ve skladbě podrobněji a nespoléhat se jen na vytváření atmosféry, už by to bylo horší. Myslím, že moderní symfonický orchestr by dílu prospěl. Sólový part provedla skvěle Ludmila Peterková, pohrála si s ním barevně i dynamicky a úspěch skladby si tak trochu ukradla pro sebe – ovšem tím nejsympatičtějším způsobem, bez exhibic a předvádění.
Po Sturm und Drang nenásledovalo žádné vítězství vzpoury, ale přelaďování starých nástrojů do jejich běžné nižší polohy. Čas vyplnila debata prezidenta festivalu Jiřího Ludvíka s Lukášem Hurníkem. Bylo to jistě lepší, než ponechat publikum dlouhému čekání nasucho, ale více věcnosti a méně vzájemných chvál až do nebes by rozhovoru neuškodilo.
Po přelaďovací pauze se orchestr vrátil na scénu, aby provedl Symfonii č. 2 G dur J. A. Bendy. Ačkoliv právě jemu je festival věnován, jeho trojvěté dílo mělo spíš rozměry předehry k dalšímu programu. Připomnělo tím ostatně i neapolskou ouverturu, která u vzniku symfonické formy stála. Orchestr působil dojmem, jako by se chtěl po vypjatém partu předchozí kompozice uvolnit, hrál lehce, zvuk byl nejen díky přeladění měkčí, začaly krásně vystupovat jednotlivé skupiny, aniž se od sebe oddělovaly, staré dechy se bezvadně srovnaly se smyčci. Benda sice získal v programu nejkratší čas, ale troufám si tvrdit, že vcelku nejadekvátnější provedení.
Po Bendově symfonii se před orchestr vrátila Ludmila Peterková a vedle ní ještě Marjolein de Roos (obě s klasicistním klarinetem), aby provedly Koncert pro dva klarinety Es dur Františka Vincence Kramáře. Svoje party provedly obě sólistky virtuózně, ale po předchozích dvou skladbách působil Kramářův koncert opravdu jen jako prázdná virtuozita, což ještě podtrhla následující programní symfonie Pavla Vranického. Klarinetový koncert mi přišel v programu navíc a vynechal bych ho. Myslím, že by večeru prospělo, kdyby byl koncentrovanější a ne tak dlouhý (s přestávkou asi dvě a půl hodiny). Trojí mluvené vystoupení Jiřího Ludvíka (když počítám i debatu po Sturm und Drang), celistvosti večera také nepomohlo. Hurník – Benda – Vranický bez přestávky by vytvořili intenzivní a dostatečně pestrý hudební večer.
Velká symfonie c moll Pavla Vranického, „Na oslavu míru s Francií“ působila v době svého vzniku (1797) nejspíš jako provokace – jakobíny, Napoleona a vůbec všechnu tu francouzskou „vůli lidu“ oficiální místa ve Vídni rozhodně nevítala s otevřenou náručí. Smuteční pochod druhé věty věnované osudu a smrti Ludvíka XVI. dnes zcela samozřejmě evokuje Beethovenovu „Eroicu“, programní názvy jednotlivých vět zase „Pastorálku“. Hudbou samotnou však symfonie patří ještě do časů před vrcholným Beethovenem. Vede k němu dramatičností hudebních prostředků, její popisnost ji velkému mistru naopak vzdaluje.
Orchestr se do hudebního popisu revoluce a vojenských pochodů obul hezky zostra a opět zdařile kreslil atmosféru, zvuková masa se ale slévala a časem začínala být poněkud monotónní. Koncert tady začal doplácet na svoji délku a po Sturm und Drang i jednostylovost – odnesla to pomalá věta s již zmíněným smutečním pochodem. Skladba najednou ztratila dech, věta vlastně jen tak prošuměla a nezanechala téměř žádný dojem. Naskočit zpět se povedlo až s líčením bitevní vřavy ve třetí větě, s efektní dělostřelbou v podání výborných bicích. Posluchači se dostali do varu, ale orchestr nic víc než mohutnou masu zvuku nepředváděl, ztrácely se i signály flétny a pikoly. Energie v tom ale byla ohromná, všichni hráli naplno. V podobném duchu proběhla i čtvrtá, slavnostní a děkovná věta.
S Martinem Jakubíčkem za varhanami do Louky, Tasovic a Lechovic
Další den nabídl festivalovým hostům „Tour de varhany“: Martin Jakubíček provedl tři koncerty na troje varhany ve třech různých kostelích. První byl kostel svatého Václava v Louce, druhý kostel Nanebevzetí Panny Marie v Tasovicích a konečně kostel Navštívení Panny Marie v Lechovicích. Martin Jakubíček je stálým hostem festivalu od samého počátku a jeho programy patří k těm každoročně očekávaným – včetně mluveného slova, kterými si je doprovází. Pouť od kostela ke kostelu byl zájemcům k dispozici festivalový autobus, ale přejezdy se daly dobře zvládnout i na kole.
Nějaká výrazná dramaturgická linka by se v jednotlivých programech hledala dost těžko. Snad je Martin Jakubíček přizpůsoboval především technickému stavu varhan, který kolísal od dobře hratelného v Louce až po „těsně před smrtí“ v Tasovicích. Jednalo se se spíš o pasticcia než ucelené programy v pravém slova smyslu. V Louce se program festivalu protnul s rekonstrukcí dobývání kláštera napoleonskými vojsky, takže se doprostřed Bachovy chorální předehry Erbarm dich mein, o Herre Gott, ozvala dělová rána a střelba všeho druhu doprovázela prakticky celý koncert. Zezačátku to jako kulisa k hudební kuriozitě Františka Kočvary Bitva u Prahy bylo skvělé a vtipné, ale každý natahovaný vtip se časem omrzí a konec prvního koncertu už to spíš narušovalo. Je ale fakt, že něco takového málokdo zažil.
Další dvě padesátiminutovky v Tasovicích a Lechovicích už proběhly v klidu, o jediné perkusivní zvuky se staraly mechaniky varhan v různě (ne)uspokojivém stavu. Martin Jakubíček je dobrý varhaník, poradil si se záludnostmi skladeb i nástrojů suverénně a dal svým posluchačům bezesporu všechno, co od něj čekali. Pro mě by mohl ubrat povídání a u některých věcí si ověřit fakta (narážku na Kuchaře nezpívá Giovanni, ale Leporello, a není to tenor, mluvit o renesanci jako o hudebním pravěku taky tahá za uši – to jen pro příklad).
Jak u Martina Jakubíčka, tak u koncertu den předtím jsem se pozastavil nad nehudebními aspekty, které koncerty v obou případech poněkud rozmělňovaly. Nejspíš tu jde o to, co kdo čeká. Festival hraje svým návštěvníkům vyloženě na prázdninovou náladu, hledí je nezatěžovat a podává i vážný repertoár s množstvím odlehčujících vsuvek. Na můj vkus je jich příliš, ale kdo je má rád, ten je ve Znojmě na správném místě.
Pocta českým symfonikům. Lukáš Hurník: Sturm und Drang, concertino pro klarinet a orchestr (premiéra), Jiří Antonín Benda: Symfonie č. 2 G dur, František Vincenc Kramář: Koncert pro dva klarinety Es dur, op. 35, Pavel Vranický: Velká symfonie c moll, „Na oslavu míru s Francií“, op. 31. Hudební nastudování – Roman Válek, Ludmila Peterková a Marjolein de Roos – klasicistní klarinet, Czech Ensemble Baroque. 11. července 2015, Jízdárna Louckého kláštera, Znojmo. V rámci Hudebního festivalu Znojmo.
Tour de varhany, Martin Jakubíček. 12. července 2015, kostel sv. Václava v Louce, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Tasovicích, kostel Navštívení Panny Marie v Lechovicích. V rámci Hudebního festivalu Znojmo.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..