Když jsme se letos v červnu sešli s Petrem Vášou, mluvili jsme o reedici prvního alba jeho první vážně míněné kapely Z kopce a také o posledním albu jeho současné skupiny Ty Syčáci. Syčácké album už bylo prakticky na světě, reedice Z kopce se zadrhla na technických problémech a vyšla před několika dny. Album, které vyšlo na vinylu v roce 1989, se dočkalo své digitální podoby, remasteringu, ale především se ukázalo, že jde svým způsobem mimo čas. Jeho výpověď je pořád stejně naléhavá, místy skoro svádí k povzdechu, že se za posledních dvacet čtyři let vlastně nic nezměnilo. Ono se toho ale změnilo dost a to je zase slyšet z alba Syčáků nazvaného Eldorado.
Když se po poslechu Eldorada a Z kopce pokouším najít nějaké styčné body obou alb, zjišťuji, že je to asi marnost. Přímo nemají společného nic, hledat nějakou logickou vývojovou linii je zřejmě totální nesmysl a pokud se ponořím do hledání metafor a skrytých významových vazeb, úplně se v nich ztratím. Když už jsem si ale obě nahrávky schovával na společnou recenzi, nerad bych po této stránce vyšel naprázdno. Jedna souvislost se tu přece jen objevuje a ani se nezdá být přitažená za vlasy. Petrovi Vášovi se v obou případech daří přiřazovat konkrétním slovům významy mnohem obecnější, než v jakých je běžně vnímáme. A nedělá to nijak násilně, ten otevřený prostor vzniká u Z kopce kontrastem mezi použitými hudebními prostředky a samotnými texty, Eldorado zase vrší povědomé zvuky bez ukotvení v očekávaných souvislostech.
Z kopce byli kapela, která hrála vlastně hodně tvrdé rhythm & blues říznuté brněnskou alternativou, což znamená především Captainem Beefheartem, což je vlastně také hodně tvrdé rhythm & blues, navíc hodně divné. Je to poněkud zjednodušený popis, ale rámcově, myslím, sedí. Do toho se ovšem míchaly všemožné další vlivy, především z šedesátých let, která pokládala odlišnost za jednoznačně pozitivní aspekt umělecké tvorby. Petr Váša svoje šedesátkové inspirace nikdy přímo nekopíroval, čímž se jim – víc logicky než paradoxně – přibližoval nejvíc. Svou extaticky drásavou hrou na kytaru a zpěvem asi mohl připomenout Hendrixe, nepravidelnou formou právě Beefhearta a schopností vidět jednu věc z mnoha úhlů najednou Boba Dylana (Petr Váša to ovšem připisuje své diplomce o kubismu, kterou tehdy psal). Dylana mi Vášova tehdejší tvorba připomíná ještě přinejmenším z jednoho vážného důvodu, a to jsou texty, za nimiž zůstává hudba ukrytá někde v druhém plánu. Přitom má ale nápady, sílu i potřebnou naléhavost a dává písničkám jejich hlavní smysl. Zní to banálně, ale ani Dylanovy písně nepřežily půlstoletí díky mnohovrstevnatým textům, jejich síla je v muzice samotné. K emocionálně vypjaté hudbě se řadí zcela odosobněné popisy skutečnosti: nevydrží se sedět, co se dá dělat, ono to nejde...
Z kopce byli hudebně vytříbená kapela, což v osmdesátých letech nebylo nic samozřejmého a v alternativní hudbě už vůbec ne. Techniku pilovali hlavně metalisti, kteří se na alternativce dívali s despektem jako na hráčská kopyta s mizernými nástroji. Alternativci se naopak dívali s pohrdáním na technicky pěstěnou myšlenkovou prázdnotu konvenčních rockerů. Z kopce přišli v době, kdy u nás začaly vznikat první kapely, které nejen že uvažovaly zcela nestandardně a kašlaly na velkou popularitu, ale zakládaly si také na instrumentální zručnosti, přesnosti, prostě technice – napadají mě třeba Už jsme doma nebo Ser un Peyjalero. Z kopce se oproti nim obešli se základním rockovým triem, v němž kromě Petra Váši hrál ještě Pavel Žemla na baskytaru a Pavel Koudelka na bicí. Jejich tehdejší tvorbu reflektuje první strana původního vinylu, respektive první čtyči sklaby remasterovaného CD. V období „druhé strany“ se připojil ještě houslista Vojtěch Kupčík. Stručně řečeno první strana je přímočařejší v hudbě i textech, víc si hledí sloganů a refrénů, přes všechny koncepty a trefná pozorování doby „it’s only rock’n’roll but I like it“. Druhá strana už se víc zamýšlí, psychologizuje, zkoumá vztahy. Jenom ale ne vztahy milostné, na ty dojde jen ve druhém bonusu Kde je Marie (oba bonusy pocházejí z prvního EP, které Z kopce vydali). Na albu se objevují hostující hráči na dechy a smyčce, jedná se o promyšlenou studiovou práci.
Eldorado je proti drásavému Z kopce neuvěřitelně hravé album. Je ale docela možné, že i u něj si po dvaceti letech řekneme, že se na něm nemusí měnit ani slovo. Zatímco u Z kopce to bylo z důvodu přesného a univerzálního popisu obecných frustrací, u Eldorada tím důvodem bude obecný jazyk. Petr Váša jej nazval translatina, jsou v něm prvky angličtiny, latiny, němčiny, ruštiny... všechno na velmi základní úrovni. Pohrávání s významem samotného zvuku se dá dobře ilustrovat na konfrontaci britské a americké výslovnosti slova „tomato“ ve stejnojmenné písni. O autentickou „američtinu“ se postarala hostující Jennifer de Felice, další hostující zpěvačkou je Jana Šteflíčková. V hudbě je spousta elektronických zvuků, samplů, další členové Těch Syčáků Petr Zavadil (kytara) a Tomáš Fröhlich (baskytara) jsou zde slyšet především jako členové soudobého translatinského voicebandu. Hudba si hraje s exotickými inspiracemi stejně lehce jako texty se zdrojovými jazyky – všechno zní povědomě, ale úplně jinak, než jsme zvyklí.
Z konfrontace Syčáků a Z kopce mi vyšlo především zjištění, že žijeme v době, kdy si taková uvolněná Eldorada můžeme dovolit a necítit se přitom provinile, že opomíjíme vážné problémy doby, nebo od nich dokonce z prospěchářství utíkáme. Chci říct, že nejde všechno tak úplně z kopce, jak to většinou vypadá.
Z kopce: Z kopce, 2013, reedice LP z roku 1989. Ty Syčáci: Eldorado, 2013. Obojí vyšlo u Indies Happy Trails.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..