Včerejší premiérou v Mahenově divadle přibyla do repertoáru Národního divadla Brno (NdB) opera Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta v zajímavém zpracování Anny Petrželkové. V příběhu o neprozřetelném pokoušení lidských citů vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová jako Fiordiligi, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jako Dorabella a Andrea Široká jako Despina. Z mužských rolí stanul na pódiu Ondřej Koplík jako Ferrando, Roman Hoza jako Guglielmo a Jan Šťáva představil Dona Alfonsa. V představení dále účinkoval sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.
Zatímco většina režijních zpracování Mozartovy opery vyzdvihuje spíše nevinnou stránku libreta a celý příběh podřizuje zkoušce lásky obou párů, režie Anny Petrželkové akcentovala mnohem erotičtější a obecnější aspekty díla. Pokud úvodní promítání tekoucí lávy mohlo posluchačům a divákům připadnout zvláštní, vše se vyjasnilo po zvednutí opony – černý mramorový interiér nesl nápis Casa de Pompei odkazující k městu pohlcenému sopkou a také proslulému milostnými výjevy na nástěnných malbách. Již v první scéně se objevila svůdná polykačka ohně, která dekadentní pojetí scény a celého představení stvrdila, stejná dívka jako striptérka na závěr první poloviny připomněla, jaké pojetí režisérka Petrželková zvolila. Dojem pokroucené hojnosti a nestřídmé morálky umocnila také neustálá přítomnost dvou Amorů ve zlatém ošacení, kteří taktéž podtrhovali burleskní charakter inscenace. Odkaz na zaniklé Pompeje i popsaný koncept zvýraznila i mohutná postava satyra, který měl záměrně přezvětšený falus. Byla by však chyba myslet si, že celé představení stálo pouze na dekadentním uchopení lidské sexuality.
Byli to především protagonisté, kteří dokázali inscenaci vtisknout lidský a citový přesah. Především díky výtečně uchopené dikci a herecké akci všech, postavy ožívaly a jejich jednání dávalo – byť neustále poněkud pokroucený – smysl. Přestože se předpokládá, že v operním představení je nejdůležitější zpěv, herecká akce je – obzvláště v soudobém režijním pojetí – neméně důležitá. Na zpěváky tak bývá kladeno větší břemeno než je zvykem. Zpěváci tak často musí zpívat i hrát v krkolomném pojetí neintuitivní režie, což naštěstí nebyl případ brněnské inscenace Cosi fan tutte. Snad až podezřelá statičnost scény dávala prostor zpěvákům, aby výsledný dojem znuděné aristokratické dekadence dokreslili a aby tak zvedli režisérčinu hozenou rukavici. A hercům se tento nelehký úděl skutečně podařil. Opatrné vyjmenovávání důvodů, proč mužští představitelné vlastně důvěřují ženám, potměšilé vyjadřování se dona Alfonsa, rozverné rozjímání děvčat nad svými milými… To vše zpěváci dovedli zhmotnit nejen slovem, ale svými hereckými výkony vdechli postavám uvěřitelné chutě a vášně. A to vše od dobráckého bratříčkování, přes úsměvné šviháctví Ferranda a Guglielma až po náhle svíravou a hořce beznadějnou závěrečnou scénu.
Přestože je herecká akce důležitým prvkem operních představení, nejdůležitějším aspektem zůstává bezesporu zpěv. A také zde je nová inscenace oprávněně silná. Každý ze sólistů osciloval mezi několika náladami, které dokázal patřičně přetavit v jedinečnou hudební interpretaci. Zpěváci i zpěvačky tu rozpustile tu nešťastně, stále však intonačně, výrazově i dynamicky bezchybně zdůraznili každý vnitřní pud postavy. Výtečná práce s hlasem se vzhledem k sólistické povaze všech postav díla jevila skoro až zázračně. Světácký Jan Šťáva, svůdná Andrea Široká, bonvivánský Roman Hoza, dovádivý i náhle nejistý Ondřej Koplík a především rozpustilé, vážné a zahanbené zpěvačky Václava Krejčí Housková a Pavla Vykopalová – jen stěží si lze představit lepší obsazení pro premiérové představení. Drobná výtka se týká ne vždy výrazově zřejmého projevu Václavy Krejčí Houskové, která – byť s brilantní intonací, uměřeným vibratem a povedenou dynamikou – ne vždy dokázala zvýraznit obsah textu. Objevovaly se tak vyhrocené části, kde zpěvaččin projev vyzníval příliš klidně a bezstarostně. Co si naopak zaslouží velkou pochvalu je pěvecká syntéza všech hlasů a obzvláště pak právě Václavy Krejčí Houslové a Pavly Vykopalové. Přestože obě zpěvačky užívají poměrně výrazné zdobení tónu a nešetří ani vibratem, jejich projev byl v takové shodě, že připomínaly jedno tělo a jednu duši. Vykopalová však oslnila i svým absolutním sledováním významu textu a skutečně precizním herectvím.
Orchestr pod vedením a hudebním nastudováním Jakuba Kleckera zcela v souladu s režisérským pojetí zdůraznil především onu svůdnou a podbízivou dekadentní krásu a smyslnost. Elegantní hra orchestru dokázala pozdvihnout úroveň představení ještě o stupeň výše. Taktéž propojení zpěvu a hudebního doprovodu bylo bezchybné. Klecker vhodně volil dynamiku tak, aby orchestr nepřehlušil zpěvní složku a přitom jí zůstal důstojným partnerem. Potěšil také zvuk cembala v jinak moderním orchestru.
Nové brněnské pojetí Mozartovy opery stojí především na herecké interakci a bezchybných pěveckých výkonech. Je až pozoruhodné, že se inscenátorům podařilo propojit vážnou stránku díla s rozvernými a humornými pasážemi, a přitom nerozbít původní záměr opery. Její reprízu by si proto hudbymilovné publikum zcela jistě nemělo nechat ujít.
autor: Wolfgang Amadeus Mozart
libreto: Lorenzo da Ponte
hudební nastudování: Jakub Klecker
dirigent: Jakub Klecker, Robert Kružík
Fiordiligi: Pavla Vykopalová
Dorabella: Václava Krejčí Housková
Ferrando Ondřej Koplík
Guglielmo: roman Hoza
Despina: Andrea Široká
Don Alfonso: Jan Šťáva
režie: Anna Petrželková
scéna: Eva Jiřikovská
kostýmy: Eva Jiřikovská
pohybová spolupráce: Hana Achilles
sbormistr: Pavel Koňárek, Klára Roztočilová
dramaturgie: Patricie Částková
asistent režie: Vojtěch Orenič
Zatím nebyl přidán žádný komentář..