Filharmonie Brno a Aleksandar Marković včera opět ukázali, že jim svědčí velký symfonický repertoár a umějí si s ním poradit na vysoké úrovni. Devátá symfonie Antona Brucknera dopadla výborně, úvodní „Nedokončená“ Franze Schuberta s ní vytvořila souvislý hudební oblouk. V obou dílech jsme nahlédli do hudební Vídně i do vnitřního světa obou autorů.
Ani Schubert, ani Bruckner si za života příliš mnoho slávy neužili. Ten první vlastně vůbec a ten druhý až po šedesátce, čímž vnějškově připomene Leoše Janáčka. Při provedení Symfonie č. 8 h moll Franze Schuberta se mi zdálo, jako by Aleksandar Marković přistoupil na její mimohudební výklad. Ten ji klade do souvislosti se Schubertovou nemocí, která v něm vzbuzovala obavy ze smrti a vedla jej k osudové reflexi vlastního života. Allegro moderato první věty nasadil dirigent v pomalém tempu, které dalo vyniknout zpěvnému přednesu témat. Atmosféra celého provedení byla velmi vážná a prosvětlovala ji především líbezná barva dřev, která kontrastovala s poněkud zastřenými smyčci. Ve druhé větě provedení pokračovalo ve vážném a zamyšleném duchu, Andante con moto se téměř střetlo s tempem předchozí věty. Dílo ale nevyznělo monotónně a vtahovalo publikum do svého hudebního světa. Snad to nebyla jen náhoda, ale tak tiché a soustředěné posluchače jsem na abonentním koncertě brněnské filharmonie dlouho nezažil. Musím ale říct, že mi projev orchestru v první části programu přišel jaksi zdrženlivý – především ve smyčcích. Pořád jsem čekal, kdy se do toho hráči trošku víc opřou.
Symfonie č. 9 d moll Antona Brucknera – rovněž nedokončená – je monumentální dílo, které uzavírá nejen Brucknerovu tvorbu, ale také vídeňské devatenácté století. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Schubertem vídeňský romantismus začíná a Brucknerem končí. V Brucknerově pozdní tvorbě cítíme hudební východisko pro dílo Gustava Mahlera i přes všechny duchovní souvislosti a motivace, které jsou u obou autorů odlišné. Tentokrát už si posluchač opravdu nemohl stěžovat, že by se Filharmonie Brno do svých nástrojů dost neopírala. Počáteční nápor energie orchestru vydržel až do konce rozsáhlého díla, i když v poslední větě se projevoval spíš setrvalým vnitřním tahem než navenek. Provedení se svou atmosférou jako by vracelo k „Nedokončené“ Franze Schuberta z první poloviny večera. V každém případě bylo těžké uvěřit, že Brucknerova devátá symfonie trvala přes hodinu.
K leitmotivům kritik abonentních koncertů Filharmonie Brno patří poznámka, že páteční provedení bývá lepší. Může to vést k dojmu, že čtvrteční premiéra má spíš funkci generálky a teprve páteční večer se to všechno hraje doopravdy a naostro. To by bylo pro orchestr dost nelichotivé a myslím, že důvod může být ukryt někde úplně jinde. Zmínil jsem zastřený zvuk smyčců v Schubertově symfonii, což je bolest, se kterou se Filharmonie Brno potýká dlouhodobě, ale její zdroj dost možná leží v nevhodných podmínkách, ve kterých orchestr zkouší. Běžné zkoušky probíhají v Besedním domě, což je krásné a vhodné místo pro komorní koncerty. Když se do něj ale namačká velký romantický orchestr s osmi kontrabasy, osmi lesními rohy atd., stává se z něj akustické peklo. Intenzivní zvuk se mlátí ode zdi ke zdi, jeho účinky až fyzicky bolí a člověk má chvílemi pocit, že mu utrhne hlavu.
Hrát v takovém prostředí je snad za hranicemi bezpečnosti práce a svým způsobem se nedivím, že se hráči podvědomě šetří. Ze zkoušek jim to zůstane i do prvního provedení v Janáčkově divadle, které je sice pro symfonické koncerty akusticky zcela nevhodné, ale zvuk orchestru se aspoň má kam šířit a hudebníci na pódiu vysloveně netrpí. Během premiéry si na to zvyknou a v pátek už jsou uvolněnější. Mířím samozřejmě k letité bolesti největšího města v republice (Praha má status kraje) – nemáme koncertní sál. A ne, není mi trapné to pořád dokola opakovat: nemáme koncertní sál, nemáme koncertní sál, nemáme koncertní sál. Orchestr nemá kde zkoušet díla, která nejlépe umí, nemá je kde předvést publiku, jeho schopnosti jsou ubíjeny nevyhovujícím a rizikovým pracovním prostředím. Říká se mi to všechno dost těžko i z toho důvodu, že nerad pletu do kritik „pochopení pro provozní problémy“. Dobrý sál sice výborný orchestr sám o sobě nevybuduje, ale bez něj to prostě nejde.
Mohli jsme si jen představovat, jak by včerejší program zněl třeba ve vídeňském Konzerthausu. Filharmonie Brno podala výborný výkon a dnešní repríza slibuje hluboký a strhující zážitek.
Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll D 759 „Nedokončená“, Anton Bruckner: Symfonie č. 9 d moll. Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 3. 4. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.
P.S.: Ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová se před začátkem koncertu rozloučila s členkou druhých houslí Ludmilou Jakubcovou, která odchází po pětatřiceti sezónách. K poděkování i přání hodně štěstí se připojujeme. Poprvé se naopak jako členka orchestru objevila Alena Zavadilíková – zlomte vaz.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..