Festival v Náměšti nad Oslavou oslavil 30 let existence. Kdo přijel poprvé, asi by se názvu Folkové prázdniny podivil a možná by i váhal nad „odvahou“, kterou si vzal letošní ročník jako zastřešující téma. Zatímco název festivalu už skoro ničím jiným než tradicí vysvětlit nelze, odvážné počiny se z jeho průběhu přece jen vylouply, i když to tak zezačátku nevypadalo.
Folkové prázdniny jsou dnes festival, který značnou částí svého programu směřuje k world music, částečně také k folkloru, ale především se žánrově nevymezuje. Dramaturg Michal Schmidt kombinuje kapely způsobem, který se vzpírá racionální analýze. Pokud nad vypsanou sérií účinkujících na hlavním pódiu předem trošku zakroutíte hlavou, budete na místě překvapení, jak vyrovnané celky jednotlivé večery tvoří a jak harmonicky nakonec celý festivalový týden působí. Svůj podíl na tom má i prostředí náměšťského zámku, v jehož parku se větší část programu odehrává. Není to ale jen atmosféra místa, která umocňuje vlastní hudební zážitky, už jeho citlivost, rozměry a kapacita mají na dramaturgii bezpochyby vliv.
Zámecký park je choulostivé místo a sotva se dá předpokládat, že by ho kastelán rád viděl zdupaný tisíci návštěvníků. Zaměření na antihvězdy jistě není pouze výsledkem strachu z poničeného trávníku a vychází především z přesvědčení pořadatelů, ale praktická nutnost se tu s vnitřní potřebou perfektně stýká. Nakonec se tu vedle sebe dobře snesou Gjermund Larsen, Marián Varga, Valkyrien Allstars, Zrní nebo Szidi Tobias. Každý večer vytváří tematický blok, který doplňují menší koncerty a malá divadla na vedlejších pódiích. Jednotlivá vystoupení se nepřekrývají, nepouští se mezi nimi reprodukovaná hudba, návštěvníci se sem sjíždějí spíš jako velká rodina. Mnozí jsou zde po desáté, najdou se i pamětníci prvního ročníku. Kromě očividné lásky k festivalu se tak můžete setkat také s historkami o jeho proměnách od dob, kdy byl skutečně věnován českému folku. Při postupné změně hudební orientace se třeba stalo, že víceméně trampské publikum hromadně odcházelo z vystoupení Oldřicha Janoty.
Současné publikum už tolik neodchází a je ochotné tolerantně přijmout ledacos. Přesto dostalo dost silný a dráždivý impuls v podobě projektu Tři niněry, kterému už jsme se věnovali samostatně➚. Bezprostředně po poprockovém ataku nadšeně přijaté skupiny Zrní to byl náročný nápor na pomezí elektroakustické hudby. Publikum ho z větší části pozorně vydrželo, což pokládám za úspěch. Projekty jsou vůbec tím, co by mělo Folkové prázdniny do budoucnosti charakterizovat. První se pod názvem Tři hlasy uskutečnil minulý rok, letos je následovaly niněry a navíc se přidal ještě hledačský pokus Z kořenů k world music.
Beskydy vlevo, Kudlovice vpravo, world music uprostřed
Iniciátorka „projektového myšlení“ Jitka Šuranská vedla loňské Tři hlasy a společně s Michalem Schmidtem našla i kurátora niněristů Germána Díaze. Navíc bylo její současné trio východiskem hledání kořenů naší vlastní world music. Myslím tím world music vycházející z domácích kořenů, ne desátý odvar z balkánských dechovek nebo hraní si na africké šamany. Autorem asi hodinové koláže byl Marian Friedl, hráč na kontrabas, cimbál a beskydské píšťaly, navíc etnomuzikolog. Byl spojnicí mezi beskydskou kapelou RukyNaDudy, East Jazz Company a triem Jitky Šuranské. Ta zase sáhla k vlastním kořenům a přivedla do Náměště folklorní Ženský sbor z Kudlovic. Všichni společně nacvičili během dvou dnů pořad, jehož výsledkem byla moravská suita ze zdrojů od Dolňácka po Frenštát kombinovanými s úryvky archivních nahrávek a vlastními písněmi.
Byl to důležitý pokus, v němž si všichni zúčastnění ověřili svoje možnosti a schopnosti podle míry, s jakou v něm byli autorsky a organizačně namočení. Stereo beskydské skupinky a kudlovického sboru po stranách pódia fungovalo bezvadně, přehazovalo si témata a dobře si rozumělo. Výbornou práci odvedla rytmika a Martin Krajíček s mandolínou – její proplétání s Friedlovým cimbálem zní skvěle. Z lidového materiálu poněkud nesourodě trčely autorské věci. Jakkoliv v rámci suity mohly až rušit, rád bych je slyšel samostatně, a pokud mají stát u začátku vlastní tvorby pro trio, tak jen houšť. Neoddiskutovatelné výsledky nevzniknou z nečinného čekání na dokonalost. Poněkud bloudivý a bezradný mi přišel saxofon Radima Hanouska – jako by se schopný hráč ve folklorních idiomech nějak ztrácel. Když koncert skončil, beskydští muzikanti šli průvodem přes park společně s kudlovickými ženami, hráli společně pořád dál a potom ještě chvíli koncertovali u stánků s buřty. Nemuseli si nic velkého říkat ani vysvětlovat, všechno šlo jako samo od sebe. Takže kořeny tu bezesporu jsou, teď z nich ještě dostat něco opravdu osobitého a svébytného. Pořad Z kořenů k world music i přes svůj vědecky strohý název živě ukázal, že by to mělo jít.
Vystoupení příležitostného folklorního „bigbandu“ bylo přinejmenším projevem hudebních schopností všech zúčastněných a také kusu odvahy nejen ze strany účinkujících, ale i Michala Schmidta. Ten je pustil na hlavní pódium, aniž mohl tušit, jak celá věc dopadne. Čtvrtečním niněristům i sobotnímu moravskému folkloru s world music předcházelo ve středu vystoupení další příležitostné sestavy. Sešla se při něm Iva Bittová se svým současným spoluhráčem Hamidem Drakem a ansámblem Clarinet Factory. Souhra čtyř klarinetů je v podstatě dokonalá, Iva Bittová je právem osvědčená značka, její spolupráce s bubeníkem navíc nostalgicky připomene dávné duo s Pavlem Fajtem. Hamid Drake je ale při vší pestrosti mnohem přímočařejší hráč a Iva Bittová se už také posunula jinam, z hudebního hlediska nejde o žádnou kopii. Výrazné individuality se ale dostatečně nepropojily a očekávané znásobení účinku se – alespoň u mě – nedostavilo. Krásná kolektivní improvizace, s níž se Iva Bittová přidávala ke Clarinet Factory na pódiu, zůstala spíš ojedinělým zjevením. Zdálo se mi, že se hudebníci drží spíš zpátky a hledí neudělat nějakou chybu, než aby využili příležitosti k překročení vlastního stínu před vstřícně naladěným publikem. Sólo perkuse – zpěv Hamida Drakea a jeho společné hraní s Ivou Bittovou působily silně, Clarinet Factory hráli se svým perfekcionismem, ale opravdového propojení mezi všemi v tom bylo ve výsledku málo.
Meditace ze severu
Jedním z vrcholů festivalu bylo vystoupení Gjermund Larsen Tria z Norska (titulní foto). Obsazení housle, kontrabas a klavír nebo harmonium lehce evokovalo jazzový ansámbl, inspirace byly spíš lidové, vystoupení si ale svými interpretačními parametry sahalo na klasický koncert: docela rád bych Larsenovo trio slyšel v komorním sále bez ozvučení. Gjermund Larsen hrál před dvěma lety➚ na Moravském podzimu s orchestrem Trondheimských sólistů, pro který napsal Osa-suite – energickou a také nepříliš inspirativní skladbu z norských folklorních motivů. O to víc mě zaujal a nakonec až pohltil meditativní a detailně propracovaný projev jeho tria, vyzařující oduševnělé vnitřní světlo. Vzpomínka na letošní Concentus Moraviae v zámecké knihovně, kde něco podobného předvedli Lisa Rydberg a Gunnar Idenstam se také vloudila.
Další norská kapela Valkyrien Allstars navzdory valkýrám v názvu nehřmotí do války, ale stejně jako Gjermund Larsen Trio má ve zvuku cosi éterického a pohlcujícího. Její hudební model je proti Larsenovi přehlednější a brzy i snadněji předem odhadnutelný. Stejně si ale troufám tvrdit, že srovnatelnou folkovou partu u nás nemáme. Valkyrien Allstars mají v obsazení nejen tradiční hardangerské housle, ale také nejkrkolomnější vypravěčku obsahů písní. Norštině tu sice málokdo rozumí, ale po anglickém vysvětlování Tuvy Syvertsen vypadala textová sdělení pořád stejně zapeklitě. Její zpěv to ale hodně vynahrazoval.
Rekapitulace směrem k začátku
Folkové prázdniny mají poklidnou atmosféru a také se pomalu rozjíždějí. Nedělní rodinné odpoledne s dílnami pro děti poněkud oddělilo vystoupení rakouské dechovky Federspiel, která festival v sobotu zahájila. Perfektně ladící a brilantně znějící žestě doplněné o es klarinet, mezi hráči tři solidní zpěváci a jódleři. Jódlerské i instrumentální výkony byly suverénní a zároveň klasicky uměřené: jako by se do vojenské či lidové kapely zamíchal kus vídeňského klasicismu a usedlosti. Pod kompaktním projevem se víceméně ztratila i hudební všehochuť, kterou hráli.
V neděli u mě zabodovalo Sarah Savoy’s Cajun Trio – zpěvačka a harmonikářka z jižní Louisiany s sebou přivezla kus autentické domácí hudby i kuchyně. Jejímu setu na hlavním pódiu předcházelo dlouhé vaření typického cajunského jídla jambalaya s odpočinkovým hudebním doprovodem tria. Došlo samozřejmě i na stejnojmenný hit Hanka Williamse a venkovní improvizovaná kuchyně s unyle preludujícími muzikanty v sobě měla cosi z atmosféry filmu Bratříčku, kde jsi➚. Při opravdovém vystoupení ale z hudebníků všechna unylost spadla a předvedli se v hodně dobrém světle. Jen pro představu: cajunská hudba je v zásadě country s harmonikou, houslemi a texty částečně ve francouzštině. Hudební program doplňovaly od pondělí do pátku půlhodinové přednášky a dvoudenní kolokvium.
Je samozřejmě nemožné, aby se člověku z týdenního programu líbilo úplně všechno. Některé věci trošku odzívá, občas i něco vynechá. Pro mě byl téměř mrtvý písničkářský pátek, i přes hvězdnou a téměř s nábožnou úctou přijatou účast Glena Hansarda – to je ale čistě věc osobních preferencí. Festivalu slouží ke cti, že ani jedno číslo programu nebyla prázdná výplň. Snaha zaplnit týden v zámeckém parku kvalitní hudbou nezůstává jen u snahy, ale nese solidní a trvanlivé výsledky. Pokud k tomu dramaturgie navíc vydrží u nastoupené nejednoduché cesty specifických projektů, mohl by se z Folkových prázdnin kromě místa „rodinného“ setkávání stát i důležitý a vlivný tvůrčí prostor.
Simona Vráblíková
4. srpen 2015, 10:32