V Janáčkově divadle se v pátek odehrála premiéra operety Netopýr Johanna Strausse mladšího (1825–1899). Národní divadlo Brno ji zařadilo do svého programu k nadcházejícímu dvoustému výročí autorova narození. Nová inscenace, pod níž jsou podepsáni režisér Vojtěch Orenič a dirigent Ondrej Olos, staví na nesmrtelném příběhu o rafinované pomstě, nevěře a záměnách identit během plesu u prince Orlofského. Divákům se dostalo hudebně i scénicky sevřeného tvaru v poctivém podání celého ansámblu Janáčkovy opery.
Historické pozadí vzniku díla sahá do šedesátých let 19. století, kdy Vídeň zažívala vlnu popularity francouzských operet Jacquese Offenbacha. To přimělo divadelní ředitele, aby naléhali na Johanna Strausse mladšího (tehdy již mezinárodně uznávaný mistr valčíku i autor skladeb jako Na krásném modrém Dunaji či Povídky z Vídeňského lesa), aby začal komponovat pro divadlo. Strauss to zpočátku odmítal a v roce 1866 nevyslyšel ani nabídku ředitele Carltheater Antona Aschera.
Zásadní obrat nastal až po seznámení s rakouským dramatikem, dirigentem a skladatelem Richardem Genéem (1823–1895). Ten pro něj nejprve napsal text ke Karnevalu v Římě a posléze se stal klíčovým spolupracovníkem při zrodu jeho nejslavnějšího jevištního díla. Základem pro novou operetu se stal francouzský vaudeville Novoroční večer z pera Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho, který byl sám adaptací starší německé frašky Uvěznění od Juliuse Rodericha Benedixe. Ředitel divadla Theater an der Wien Max Steiner se sice původně rozhodl tuto francouzskou hru v původní podobě neuvést, nevyužitý koncept textu však pohotově nabídl právě Straussovi. Skladatel klavírní výtah dokončil za pouhých šest týdnů a celou partituru včetně kompletní instrumentace měl hotovou za čtyři měsíce, od října 1873 do ledna 1874.
Premiéra Netopýra se konala na Velikonoční neděli 5. dubna 1874 v Theater an der Wien pod taktovkou samotného autora. Přestože se dobové kritiky v názorech lišily, dílo si v repertoáru okamžitě vybojovalo pevné místo a získalo si obrovskou popularitu u publika.
Brněnský premiérový večer zahájila videoprojekce z dílny Petra Erica Hofmanna, která na plátně rozehrála krátký animovaný film s motivem netopýra. Zatímco diváci sledovali tento vizuální doprovod, orchestr hrál legendární ouverturu. Kombinace několika médií představovala netradiční koncept, který publikum hned v úvodu zaujal a vtáhl do děje. Hudební provedení předehry pod taktovkou absolventa Janáčkovy akademie múzických umění Ondreje Olose bylo velmi zdařilé. Výběr o něco svižnějšího tempa se sice lehce podepsal na některých pasážích, kterým by slušelo větší uvolnění, avšak návrat lyrického ústředního valčíkového motivu a následné jiskřivé polkové finále předznamenaly energický závěr ouvertury a efektní nástup prvního dějství.
S vytažením opony před diváky vytanula vizuální podoba inscenace, kterou pevně určil scénograf David Janošek. Jeho koncepce tvarově inklinuje k retro-modernismu poloviny dvacátého století s důrazem na funkčnost, eleganci a čisté linie. Tento rámec doplňovaly kostýmy Zuzany Přidalové, která propojila stylové prvky konce 19. století s módou první poloviny století dvacátého. Zručně přitom kombinovala sytou barevnost, lesklé materiály a civilnější střihy. Celkové vizuální pojetí i citlivá režie Vojtěcha Oreniče (taky studenta pátého ročníku operní režie na JAMU), pro něhož je tento Netopýr debutem na brněnské domovské scéně, ke kterému navíc vytvořil zcela nový překlad, pak dominovaly zejména druhému dějství.
Scéna maškarního bálu u prince Orlofského stála na rychlých střizích, dynamických sborových výstupech a nápadité choreografii absolventa brněnské konzervatoře Marka Svobodníka. Vokální čísla zde plynule a bez švů střídala mluvené pasáže. Pěvecky v tomto dějství mimořádně zaujala Adélina kupleta v podání Doubravky Novotné, která roli zvídavé komorné zvládla s potřebnou hlasovou lehkostí a jistou pohyblivostí v rychlých pasážích i brilantních staccatech. Vrcholem druhého jednání se stal čardáš Rosalindy, který přednesla sopranistka Veronika Rovná. Velmi organicky a s dramatickým citem vystihla přechod z pomalé, melancholické úvodní části do strhujícího rychlého finále s náročnými koloraturami.
Partu jejího manžela Gabriela von Eisensteina se se ctí ujal zkušený tenorista a absolvent pražské konzervatoře Aleš Briscein. Ve třetím jednání pak přinesla výrazné oživení postava Alfréda v podání Martina Šrejma, který vtipně a s nadhledem citoval náročné úryvky ze slavných oper Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho. Diváci v závěrečném dějství vysoce ocenili komediální potenciál celého ansámblu. Finální rozuzlení a stržení masek ukázalo Eisensteina v patřičně sarkastickém a pro něj nelichotivém světle – tak snadno totiž podlehl svodům tajemné dámy, z níž se nakonec vyklubala jeho vlastní manželka. Vyvrcholení odhalených intrik pak patřilo Dr. Falkeemu v suverénním podání barytonisty Tadeáše Hozy. Jeho replika „Odloženo neznamená zapomenuto“ ústřednímu hrdinovi s jemnou ironií připomněla, jak snadno lze podlehnout vlastní ješitnosti a ocitnout se v kompromitující situaci.
Představení završily dlouhotrvající, bouřlivé ovace zaplněného hlediště, které si účinkující opakovaně vyžádalo zpět na scénu. K děkovačce se následně připojil také celý realizační a organizační tým. Společně se poklonili a vzdali hold publiku za neutichající potlesk.
Johann Strauss mladší: Netopýr
12. června 2026, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Inscenační tým:
Hudební nastudování a dirigent: Ondrej Olos
Režie a nový překlad: Vojtěch Orenič
Scéna: David Janošek
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Choreografie: Marek Svobodník
Dramaturgie: Patricie Částková
Sbormistr: Pavel Koňařek
Účinkující:
Gabriel von Eisenstein: Aleš Briscein
Rosalinda: Veronika Rovná
Adéla: Doubravka Novotná
Ida: Andrea Široká
Dr. Falke: Tadeáš Hoza
Alfréd: Martin Šrejm
Dr. Blind: Vít Nosek
Frank: Josef Škarka
Princ Orlofsky: Alžběta Symerská
Frosch: Jakub Svojanovský
Hosté a baletka: Martin Novotný, Ivo Musil, Jana Demo
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB
Zatím nebyl přidán žádný komentář..