Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.
Nestává se příliš často, aby harfa či kontrabas stály v centru pozornosti, tím méně pospolu. Snad ještě nezvyklejší je, že se jejich vystoupení mělo stát jedinou náplní večera následujícího hned po dynamicky výživné violoncellové sekci předcházejícího dne. Také posluchači upřednostňující obsazení plného symfonického orchestru, libující si v propastných dynamických rozdílech a bohatých zvukových barvách by se mohli při představě dvou, navíc sólisticky nepříliš často slyšených, nástrojů ptát, zda jim koncert v tomto duchu může něco nabídnout. Troufám si tvrdit, že by podobných večerů mělo být i více.
Program zahájila skladba Nara-Yama (Píseň starého města Nara) japonského skladatele Kozabura Hiraie. Píseň byla nesčetněkrát upravena pro řadu různých nástrojových kombinací, a tak kromě verze pro klavír a soprán lze nalézt i spojení kytary a zpěvu či třeba klavíru a flétny. Umístění původní sopránové melodie do rejstříku a barevného spektra kontrabasu dělá samo o sobě divy. Avšak dynamicky plynoucí, vnitřně koherentní, intonačně přesný, a především výrazově pestrý interpretační projev Marka Švestky nasadil celému provedení pomyslnou korunu. Ne vždy si člověk barevné možnosti kontrabasu plně uvědomuje – ostatně většinou plní tento nástroj spíše rytmickou roli, nebo zmohutňuje zvuk ve vyhrocených okamžicích symfonické či operní tvorby. V rukou Marka Švestky však tento obr potvrdil, že bez debaty patří mezi sólistické nástroje, kam jej postavili například Domenico Dragonetti či valtický rodák Johannes Matthias Sperger. Je však nutno dodat, že harfa rozhodně nezůstávala pozadu. Ačkoliv se držela převážně své doprovodné role, věnovala stejnou míru pozornosti vývoji melodických frází jako kontrabas.
Hned v dalším díle večera, Preludiu C dur Sergeje Prokofjeva, se harfenistka Ivana Švestková ujala vedoucí role. Skladba patří mezi oblíbený repertoár hráčů na harfu, přestože ji skladatel, společně s dalšími devíti větami, napsal původně pro klavír. Charakteristické rozklady akordů v horním rejstříku a prostá, bezstarostná melodie pod nimi: to je materiál, který dokáže harfa přetlumočit s kouzelnou lehkostí. Švestková vyšla vstříc lehce „snovému“ vyznění a v průběhu skladby rozvolňovala a zrychlovala tempo, stejně jako měnila naléhavost výrazu. Povedený byl také kontrast, se kterým přistoupila k mollové části Preludia.
Přestože předcházející skladby byla na vysoké interpretační úrovni, hudebníkům se s nadcházející Elegií č. 1 D dur od Giovanniho Bottesiniho podařilo překonat obě dvě. Míra, do jaké oba nástroje společně (i proti sobě!) postupovaly k vyjádření jedinečného a emocemi prodchnutého sdělení, byla vysvětlitelná snad jedině osobní blízkostí obou interpretů. Křehké, něžné, a přesto impulzivní a plné vášně i života – v této skladbě se snad nejvíce projevil nejen interpretační um při náročných pasážích, ale také hluboký cit skrývající se za vedením melodie. Podobné souznění bylo slyšitelné také ve Spiegel im Spiegel Arvo Pärta, tedy skladbě, která ještě více dala na odiv hlubokou melancholičnost, kterou je toto nevyužívané nástrojové spojení schopno vyjádřit. Zároveň se jednalo také o příklon k modernější tvorbě, která začala zbytku koncertu dominovala.
Čtyři etudy pro sólovou harfu Jana F. Fischera daly posluchačům možnost vychutnat si temnější, hloubavější, a přesto stále melodické odstíny harfové literatury. Také kontrabas stihnul ještě před společným závěrečným vystoupením zaznít sólově. Exotický tanec od François Rabbatha patří sice mezi díla soudobá, jeho melodicko-rytmický podtext však vrhá posluchače hluboko nejen do hudební, ale převážně lidské historie a připomíná (s jistým druhem nadsázky) snad až kmenovou kulturu dávných dob.
Závěrečné Barokní flamenco harfenistky a skladatelky Deborah Henson-Conant přeneslo posluchače opět do 21. století. Svým výrazným tanečním charakterem a těkavým přeskakováním mezi žánry se výtečně hodilo k zakončení nebývale povedeného večera. Přestože máme před sebou ještě dva koncerty ze čtyř, tento večer si budu rád připomínat, i kdyby je nadcházející koncerty zcela zastínily. Svěží koncept v čele se zajímavou dramaturgií a interpretační mistrovství hudebníků k tomu jsou totiž zárukou více než podařených koncertů. A ten včerejší k nim rozhodně patřil.
KOZABURO HIRAI
Nara-Yama (Píseň starého města Nara)
SERGEJ PROKOFJEV
Preludium C dur
GIOVANNI BOTTESINI
Elegie č. 1 D dur
ARVO PÄRT
Spiegel im Spiegel
JAN F. FISCHER
Čtyři etudy pro sólovou harfu (výběr – č. 1 a 4)
FRANÇOIS RABBATH
Exotický tanec
DEBORAH HENSON-CONANT
Barokní flamenco
Ivana Švestková, harfa
Marek Švestka, kontrabas
Středa, 27. května, 18:00, Besední dům
Zatím nebyl přidán žádný komentář..