Hudební festival Znojmo je krůček od svého velkého jubilea – příští rok oslaví 20 let existence – jednu z největších dramaturgických lahůdek si prezident festivalu Jiří Ludvík a umělecký ředitel Roman Válek přichystali již na tento rok. Letos je tomu totiž přesně 300 let, co ve Znojmě zazněla gratulační serenata pro Alžbětu Kristýnu, manželku císaře Karla VI., La Concordia de‘ pianeti (Harmonie planet) dvorního vicekapelníka Antonia Caldary na libreto Pietra Pariatiho. Premiéra operního představení v režii Tomáše Ondřeje Pilaře a s hudebním doprovodem orchestru a sboru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka (sbor řídila Tereza Válková) se uskutečnila 20. července v jízdárně Louckého kláštera. Jako sólisté vystoupili mezzosopranistka Dagmar Šašková (Venuše), sopranistka Hana Blažíková (Diana), kontratenorista Andreas Scholl (Jupiter), kontratenorista Valer Sabadus (Apollon), kontratenorista Franco Klisovic (Karel VI. /Mars), tenorista Jaroslav Březina (Merkur) a barytonista Adam Plachetka (Saturn). Samotná císařovna Alžběta Kristýna byla v rámci inscenace ztvárněna hned ve dvou podobách – jako 32letou ji představila tanečnice Lydie Švojgerová a jako 59letou Ladislava Košíková. V samotném závěru se na scéně objevila rovněž mladinká Magdalena Nešporová jako představitelka nejmladší z císařovniných dcer Marie Amálie. Choreografii připravil Martin Šinták a kostýmy navrhla Ivana Ševčík Miklošková.
Samostatným hudebně-dramatickým poddruhem, který v 18. století nebývale vzkvétal, byla tzv. gratulační serenata. Jednalo se o výhradně příležitostná díla. Zatímco u operních představení se dalo očekávat, že zazní i mimo kontext původního záměru (dedikace, oslavy apod.), serenaty tento osud nečekal a nebyly vždy nutně ani určeny ke scénickému zpracování. Režisér Ondřej Pilař tak před sebou neměl vůbec jednoduchý úkol, neboť gratulační serenata La Concordia de‘ pianeti, která vznikla z popudu císaře Karla VI. a která měla oslavit těhotenství císařovny Alžběty Kristýny, podobně jako jiné skladby tohoto žánru zcela postrádá dramatickou zápletku a příběh lze shrnout do několika vět. Zatímco Merkur představuje ostatním bohům neznámou pozemšťanku a vyzdvihuje její ctnosti, ostatní se dohadují, zda si lidská bytost může podobné pocty vůbec zasloužit. Nicméně poté, co Merkur odhalí, že se jedná o císařovnu Alžbětu, která navíc nosí nového potomka, shodují se i ostatní, že si zaslouží být oslavována. Podobný námět by na tradiční operu dnes již stačil pouze stěží. Proto se Ondřej Pilař rozhodl uchopit celou inscenaci z opačného konce – zatímco gratulační serenata byla pro Alžbětu Kristýnu, znojemská opera byla o Alžbětě Kristýně.
Pilař pro svůj příběh o Alžbětě zvolil historizující zasazení, které podepřely kostýmy čerpající inspiraci z barokní a ranně klasicistní módy v návrhu Ivany Ševčík Mikloškové, které navzdory pochopitelné (a vesměs drobné) divadelní stylizaci povedeně upevňovaly atmosféru děje i časové zasazení. Mezi nejzásadnější kroky, které režisér pro transformaci díla provedl, patří především uvedení dvojice tanečnic, přičemž mladší z nich představovala 32letou císařovnu a starší 59letou ženu na pokraji fyzického i psychického vyčerpání. Dalším zásadním režijním krokem byla dvojrole kontratenoristy Franca Klisovice, který představoval nejen boha války Marta z původní serenaty, ale rovněž Karla VI. tedy samotného císaře. Toto rozdvojení je uplatněno třeba v árii Non v’e bella che non creda, ve které je Karel sváděn milenkami, zatímco Alžběta Kristýna jen zničeně přihlíží. A to je pouze jeden ze způsobů, kterými Pilař skutečné postavy v rámci gratulační serenaty propojil.
Je třeba vyzdvihnout, že Pilaře zajímala především sama osoba císařovny, jejíž život byl stíhán neradostnými zprávami a neštěstími. Starší zpodobnění Její Výsosti tak prakticky po celou dobu představení jen bezbranně přihlíží dávné minulosti, ve které bylo její mladší Já plné naděje, štěstí, krásy a očekávání. Již úvodní scéna přibližuje kupříkladu problémy s alkoholismem, kterým Alžběta Kristýna v pozdějším věku trpěla. Tato dvojí hra, toto setkávání naivní minulosti a teskné přítomnosti je záměrnou – a dobře uchopenou – juxtapozicí a samo o sobě by klidně stačilo k vytvoření zajímavé inscenace. Jenže Pilař svoji myšlenku dále prohlubuje a staví proti této prvotní juxtapozici, která se odehrává v ryze lidském světě, ještě i onen božský svět. Tento nepřestává Alžbětu – takřka nepřítomně a bez skutečné váhy – chválit, vyzdvihovat, a především naléhat na její mateřství, a to ani v situacích, kdy je Alžběta evidentně pod silným tlakem a takřka na konci svých sil. Pilařova vědomá práce s juxtapozicemi udělala z gratulační serenaty existenciální drama, a to ještě navíc nečekaně expresivní. Především ale „vzdalo hold“ lidskému trápení císařovny Alžběty Kristýny. V tomto smyslu je rovněž třeba vyzdvihnout choreografa Martina Šintáka, který obzvláště u obou představitelek císařovny dokázal výtečně pracovat s energií a významy. Výkonu Lydie Švojgerové v roli mladší Alžběty nebylo ani v nejmenším co vytknout. Nejenže byla v rámci své choreografie technicky bezchybná a ladná, ale především dokázala přirozeně vystihnout a umocnit momentální náladu scény. Ačkoliv se jednalo o ryze nezpívanou roli, prakticky neustále jí patřila hlavní pozornost. Promyšleným krokem bylo nepochybně i to, že představitelka starší podoby Alžběty Ladislava Košíková netančila a pouze se – a to navíc s velikou námahou – pohybovala po scéně a sledovala své mladší Já.
Pěvecké obsazení zůstalo zachováno z koncertního provedení, které se odehrálo letos 7. února v brněnském Besedním domě a 8. února ve Španělském sále Pražského hradu. Obě tato provedení byla nadmíru úspěšná a vzbuzovala zvědavost po samotném jevištním provedení. S radostí lze dodat, že ti, kterým se koncertní nastudování líbilo, odcházeli z jízdárny Louckého kláštera pravděpodobně zcela spokojeni. Caldara zkomponoval pro sedm představitelů planet celkem patnáct virtuózních árií. Každému tedy přidělil dvě árie, přičemž Venuše získala ještě o jednu navíc, která zaznívá v samém závěru. Je to ostatně její postava, která s chválou v té době ještě neznámé smrtelnice nejdéle nesouhlasí.
První árie (Tal se gemma) zaznívá z úst Merkura, jehož postavu nastudoval tenorista Jaroslav Březina, který se mohl pochlubit jasnou a průraznou barvou, stejně jako dobrou artikulací. Teprve však Březinova druhá árie z druhé poloviny (Madre d‘ Amor tu sei) umožnila zpěvákovi naplno prezentovat svůj technický um, a to obzvláště v dlouhých melismatických pasážích. Hned druhá árie večera (Non si turba e non si duole) patřila Venuši v podání výtečné Dagmar Šaškové. Ta dokázala oslnit nejen bohatou prací s výrazem, který se pohyboval od pobaveného pohrdání až ke skvěle ztvárněnému podráždění, ale také skvělým hereckým výkonem, který byl lehký, (patřičně) svůdný a současně vesele rozverný. Dagmar Šašková zvládla všechny tři své árie bravurně a byla stejně uhrančivá i v recitativech.
Působivá byla rovněž představitelka bohyně Diany Hana Blažíková, jejíž sametově měkká a přirozeně lyrická barva hlasu neměla problém ani s její úvodní a poměrně energickou árií Ad essa io cederò. Pochvalu si zaslouží obzvláště její práce s akcenty a důrazy v rámci hudebních frází a důkladná artikulace. Své výrazové možnosti pak měla možnost představit v árii Voti amanti. Barytonista Adam Plachetka ztvárnil roli Saturna a pravděpodobně největším vrcholem jeho interpretace byla árie Di quel bel nome al suono, při níž na (smrtelné?) posteli leží starší z dvojice Alžbět a Saturn (někdy chápaný rovněž jako bůh, který má moc nad říší mrtvých) usedá k ní. Trojice kontratenoristů, která výběr zpěváků uzavírá – Andreas Scholl (Jupiter), Valer Sabadus (Apollon), Franco Klisovic (Karel VI., Mars) – pak zasluhuje obzvláštní pochvalu. Valer Sabadus i přes mírné „škobrtnutí“ při nepřesnému nástupu v árii So ch‘io dal suolo alzai ztvárnil Apollona povedeně a s osobitě excentrickým uchopením, které navíc zdůrazňoval hektickým pohybem vějíře. Andreas Scholl byl ideální volbou pro Jupitera, který byl v jeho nastudování jemný, delikátní, elegantní a přesto mocný, to vše korunovala Schollova vybroušená pěvecká technika a bezvadná artikulace. Nejexpresivnějším – a svým způsobem také nejuhrančivějším – ve svém projevu byl představitel Marta a Karla VI. Franco Klisovic. Navzdory svému věku je Klisovic technicky extrémně vyspělý zpěvák, který má ohromující kontrolu nad svým hlasem, a to jak nad jeho barvou a výrazem, tak i dynamikou, a to vše s bezchybnou intonací a bravurní artikulací.
Skvělou práci podal již tradičně kvalitní sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové, který byl – zas a znovu – povedeně dynamicky vyvážený a intonačně přesný. Sbor přitom vystoupil více, než by se dalo u této skladby čekat, neboť na zahájení druhé poloviny doplnili Czech Ensemble Baroque také dva sbory od Johanna Josepha Fuxe z opery (festa teatrale) Costanza e Fortezz a, která rovněž zazněla během korunovačního pobytu Karla VI. a Alžběty Kristýny v zemích Koruny české. Neméně kvalitní byl rovněž výkon orchestru pod vedením Romana Válka, který dbal na to, aby si těleso neustále udržovalo homogenní zvuk a současně usměrňoval dynamiku, kdykoliv by hrozilo, že některá nástrojová část převálcuje zpěváky. (To je samozřejmě zcela běžná „práce“ dirigenta, avšak vzhledem k tomu, že se celá opera odehrála v jízdárně, která není akusticky nejpřívětivější, je třeba tento fakt zdůraznit a docenit.) Výsledkem byl jasný, učesaný a přesto plný zvuk.
Operní představení Harmonie planet je bezpochyby zajímavým a opsaným ztvárněním netradičním počinem, který obrací původní vyznění naruby, a přitom získává novější, troufnu si říci snad i hlubší význam. Nelze však pochopitelně odhlédnout od faktu, že skutečná (nikoliv „nalezená“) dramatická linka opeře schází a že se jedná místy spíše o abstraktní a snové zachycení dávné minulosti, která v sobě nese sladké vzpomínky i hořká příkoří minulosti. Nicméně Pilařova aktuální reimaginace, Caldarova věčná hudba a excelentní výkony zpěváků i hudebníků dávají na onu scházející dramatickou linku vcelku snadno zapomenout.
Režie: Tomáš Ondřej Pilař
Kostýmní výtvarník: Ivana Ševčík Miklošková
Světelný design: David Kachlíř
Choreografie: Martin Šinták
Apolón – Valer Sabadus
Jupiter – Andreas Scholl
Saturn – Adam Plachetka
Mars – Franko Klisovic
Diana – Hana Blažíková
Venuše – Dagmar Šašková
Merkur – Jaroslav Březina
Czech Ensemble Baroque Choir
Czech Ensemble Baroque Orchestra
dirigent: Roman Válek
Premiéra 20. 7. 2023, Jízdárna, Loucký klášter
Zatím nebyl přidán žádný komentář..