Vzpomínka? Pocta? Revival sebe sama? Nejsilnější odpovědí na otázku, co že je to ta Dunajská vlna vlastně zač, jsou první čtyři takty jejího debutového alba Jednou. Předtím, než se k ní přidají o generaci a půl starší kolegové Vladimír Václavek a Josef Ostřanský, opanuje prostor mladá bubenice Michaela Antalová. Nová krev, nová energie a příslib toho, že Dunajská vlna není a nebude pouhou kopií legendárního Dunaje.
A také předznamenání změn, které největší hity „největší z brněnských kapel“ potkaly. Aniž bych chtěl polemizovat s fanoušky, kteří si Rosol nebo Dudlay stále sjíždějí, pro současného posluchače jsou verze 2015 čitelnější a překvapivě místy i syrovější.
Úsloví o dvojím vstupu do téže řeky známe. Je tedy dobře, že se Vladimír Václavek a Josef Ostřanský rozhodli nenavázat na to, co kdysi bylo, pod názvem Dunaj, ale vymysleli pro svou novou kapelu jméno nové, které ovšem velmi jasně naznačuje kontinuitu. Dunaj jako takový obnovit nelze – bez zpěváka Jiřího Kolšovského, který zemřel ve svých 43 letech na zástavu srdce, by to nebylo správné. Ze čtyř členů poslední sestavy Dunaje navíc chybí bubeník Pavel Koudelka, momentálně vytížený především v kapele Mňága a Žďorp. Kromě toho si s brněnskou superskupinou (což je termín, který se používá pro formace složené z muzikantů aktivních v jiných projektech) spojujeme jména jako Iva Bittová nebo Pavel Fajt, bez nichž by na konci 80. let Dunaj jen stěží vznikl. Dunaj tedy zůstává slavnou minulostí, ale „časy se mění a temně podmanivé písně se znovu vynořily jako dunajská vlna“, jak se píše na webu kapely.
Na albu Jednou se Dunajská vlna vrací ke všem pěti řadovým deskám Dunaje. Každý výběr je pochopitelně subjektivní, ale sám za sebe mám pocit, že se povedlo vybrat a oprášit opravdu to nejpodstatnější. Sám mám od Dunaje nejraději čtveřici Na jih, Wahoo, Barvy a Cassiniho dělení, následovanou písněmi Kobylky a My Dream. Ani jedna z nich nechybí. Podařilo se také zachytit celou škálu nálad, které někdejší kapelu charakterizovaly – od minimalisticky folkového Cassiniho dělení až po ráznější Jednou nebo Why Cannot. A protože – opět si to připomeňme – do jednoho Dunaje dvakrát nevstoupíš, nové verze sice zachovávají náladu a podstatu originálů, ale současně se v nich odráží úsporné personální obsazení Dunajské vlny a pochopitelně také zkušenosti, které pánové Václavek a Ostřanský za posledních téměř dvacet let od konce Dunaje nasbírali.
Vývoj je patrný především u Vladimíra Václavka, který v dlouhém mezidobí nahrál několik zásadních sólových alb. I na nich se pohyboval na široké škále, pokud jde o aranže nebo dynamiku projevu, nicméně jeho písničkářská tvorba přece jen tvoří klidný protipól k nervní hudbě původního Dunaje. V Dunajské vlně se sice vrací ke své rockerské podstatě, ale z jeho zpěvu i v ráznějších pasážích vyzařuje vnitřní klid a vyrovnanost, což se navenek odráží ve větší srozumitelnosti. Přehlednější – ve srovnání s původními nahrávkami Dunaje – je však i celkový zvuk kapely. Je to dáno pochopitelně samotnou sestavou, protože v pouhých třech lidech Dunaj nehrával. Důležité však je, že ani jeden ze současných členů skupiny nemá snahu se zbytečně předvádět a zaplňovat prostor víc, než je zdrávo. Přitom pochopitelně i v základní rockové sestavě kytara, basa, bicí dokážou vykouzlit tolik energie, kolik písně potřebují. Hra Dunajské vlny je velmi rytmická (poslechněte si novou verzi písně Na jih), respektive pracuje s výraznými rytmickými figurami (Nekňuba). Michaela Antalová, absolventka Vyšší odborné školy při Konzervatoři Jaroslava Ježka, přináší do kapely nový styl hry, který se pochopitelně liší od bubnování obou jejích předchůdců, velikánů (nejen) brněnské scény Pavla Fajta a Pavla Koudelky. Pro jasnější představu o Michaelině „poučeném“ a přitom mladistvě energickém přístupu doporučuji píseň Tak se neboj s jazzovou hrou nebo úvodní Prší, ve kterém jsou bicí plnější a dravější než v originální verzi.
K Dunajské vlně a jejímu debutovému albu budou pochopitelně jinak přistupovat fanoušci Dunaje (i zde to může být nedůvěra, stejně jako nadšení z „návratu“) a jinak ti, kterým někdejší brněnská alternativní scéna nic neříká a pro něž jde o úplně nový materiál. Vladimír Václavek s Josefem Ostřanským, když už se rozhodli do řeky na novém místě vstoupit, udělali to, co se nutně nabízelo. Oprášili písně, které si zapadání prachem nezasloužily. Druhé, stejně silné, „best of Dunaj“ však sestavit nepůjde. A tak nezbývá než čekat na nové písně, které – podle prohlášení kapely – „jsou na cestě“. Až vzniknou a až vyjdou, ukáže se, nakolik je Dunajská vlna plnohodnotnou kapelou a nakolik je jen připomínkou jedné legendy. Sám bych si přál, aby album Jednou mělo smysluplné pokračování.
Dunajská vlna: Jednou, vydavatel: Polí5 2015. 15 skladeb. Celkový čas: 53:12
Zatím nebyl přidán žádný komentář..