Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.
Jmenovaná dvojice nyní (naštěstí) nevsadila autorskou moderní divočinu prokvétající současnými motivy, ale spolehla se na tuzemskou pohádkovou tradici, a to nejlepší z odkazu Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové. Právě tady milovníci tradičních pohádek objeví živý inspirační pramen a uvidí příběh, který je vlastně umnou variací klasického příběhu, jak jej známe z verzí přijímaných mnoha generacemi.
I když se jedná o stará témata a motivy, které se objevily v národních pohádkách, bájích a folkloru už mnohokrát, divadelní novinka se snaží divákům nabídnout i pohled na dnešní svět. Zápletka je jednoduchá. Nemocný král, tři jeho synové - princové a touha po nalezení živé vody, která panovníka zase postaví na nohy. Pohádkově spletitou cestu za magickým lékem (ale i za nalezením sama sebe) tady samozřejmě lemují tři zakleté princezny, trio snových víl a stejně tolik záhadných žebraček nebo třeba obrovitý mluvící medvěd a lidskou řečí skřehotající orel. Obvyklou a konvenční zápletku tady autoři nechávají srazit s tradiční divadelností v podobě loutek i současných digitálních technologií. Ostatně děti uvyklé z displejů svých telefonů a tabletů dennodenním vizuálním zázrakům je dnes docela kumšt zaujmout a tady se to daří.
Na výsledku se mi líbilo právě ono autorské rozkročení mezi starosvětskou tradici a (nejen technologickou) optiku dneška. K jisté starobylé vznešenosti Moša svůj příběh přibyl velkým, funkčním autorským gestem. Tato pohádka je totiž psána v jednoduchých verších; ponejvíce s nejužívanějším a nejjednodušším tedy sdruženým rýmem (zazní ale i střídavý či obročný). I když Stanislav Moša není stoprocentní František Hrubín, jeho poezie zní libozvučně a plynule. A co je nejdůležitější: tyto verše jsou samostatnou přidanou uměleckou hodnotou, hodí se k hudebnímu divadlu, protože jejich přirozené metrum hudbu samo připomíná. Snoubí se s Mertovou muzikou přirozeně a tento dnes už jakoby zašlý jazykový odér objevuje malým divákům magické kouzlo vázané řeči. To je opravdu na pochvalu…
Vynalézavá Mertova hudba není jednostrunná, pohádkově přeslazená, ale má více poloh: od jemně dramatických, přes symfonickou velkolepost až po zdánlivě lidové popěvky nebo vcelku umné vícehlasé songy. Opravdu živé hudební nastudování Matěje Vody a Dominika Pernici, kteří dirigují třicetihlavý orchestr za scénou, je včetně perfektního nazvučení v MdB vysokým standardem, ale tady i samostatnou dramatickou hodnotou přirozeně zesilující divácký zážitek z intenzívní a výpravné hudební šou. Velký orchestr a třeba i kompletní smyčce do hlediště chrstají skutečně plnotučný sound (člověk tady místy zaslechne až rockově dunící kapelu) a zvyšují pohádkovou velkolepost výsledku.
Neskutečný pohádkový svět a kouzla na scéně včetně efektního animovaného draka stvořil Petr Hloušek. Jak už jsem poznamenal, jde tady v Mošově režii o vyváženou souhru mnoha digitálních technologií doplněných magií starého dobrého loutkového divadla. Mám na mysli scény, kdy do velké projekce na pozadí herec po prázdném jevišti vodí loutku letícího a prince nesoucího orla, aby měl přihlížející dojem, že živák na scéně mávající křídly plachtícího dravce je jakoby součástí filmového obrazu. Zdánlivě primitivní kouzla divadla tady nejen konkurují technickým vymoženostem, ale jejich magická iluzivnost jim zdařile sekunduje. Příjemné je zjištění, že loutky jsou tady rovnocennými partnery živých herců. Roztomile koktající a stejné slabiky vršící čtyřmetrový medvěd u dětí velmi zabere!
Autoři vizuálně zasadili děj do raného středověku v zimních měsících, kostýmní dílna Andrey Kučerové vyprodukovala na 120 kostýmů v gotickém duchu. Malovaná opona zase upomene na kouzelné kresebné dílo Artuše Scheinera, dvorního ilustrátora českých pohádek a také tvůrce vždy výborně, poctivě a půvabně nakreslených obrázků do reklamních pohádkových sešitků. Ústrojná je tady také choreografie Michala Matěje zahrnující velké sborové scény v hospodě, tak třeba i specifické pohyby spoluhrajících loutek.
Všechny role jsou alternovány a na jevišti se předvádí při jednou představení přes padesát herců. V první premiéře opravdu zazářilo nejmladší a nejčestnější princátko Libor Matouš. Křehce lyrický, herecky čistý a pěvecky odzbrojují podání svojí nejmladší zakleté princezny Kristýnky nabídla Esther Mertová, která je fyzicky i pěvecky predisponovaná pro tento typ rolí. Chválit lze také další protagonisty: Terezu Navrátilovou, Dagmar Křížovou, Ondřeje Studénku nebo Kristiana Pekara.
Pohádka o živé vodě v tomto divadelním balení sází na mnoho tradičních motivů jako jsou kouzelné bytosti, zkoušky odvahy a věrnosti, čistá nezištná láska a samozřejmě šťastné finále. Vše doplňuje moderními scénickými prostředky. Městské divadlo v Brně vypravilo hudební pohádkový titul, který je opravdu pohádkově rodinný: ohromí diváky všech věkových kategorií, dopřeje jim divadelní zázrak a kouzla sjednocující diváckou rodinu.
ALEX
28. leden 2025, 21:10