Festival Moravský podzim, pořádaný Filharmonií Brno, dlouhodobě patří k nejvýznamnějším hudebním událostem podzimní sezóny. Jeho součástí se už potřetí stal i studentský projekt Nový svět Moravského podzimu – živoucí důkaz toho, že spojení akademického prostředí a profesionální praxe může přinášet podnětné i hluboce umělecké výsledky. Tento projekt, který vznikl na půdě JAMU jako experiment v rámci výuky předmětu praktická dramaturgie, se za několik let proměnil v plnohodnotnou a respektovanou součást festivalového programu.
Letošní dramaturgické vedení — Filip Gargulák, Vendula Vrbová a Anežka Nováková — navázalo na své předchůdce s odvahou i citlivostí. Představilo program, jenž se nebojí hledat nové podoby zvuku, formy i výrazu. Pod pedagogickým vedením Pavla Šindeláře (JAMU) a Vítězslava Mikeše (Moravský podzim) se tak v Divadle na Orlí rozezněl Koncert mladých skladatelů, kteří svými díly znovu otevírají otázku, co dnes znamená „nový svět“ v hudbě.
Matúš Babka – Novum ver
Večer zahájila skladba Matúše Babky, mladého skladatele pocházejícího z Martina, který v současnosti studuje kompozici na VŠMU v Bratislavě pod vedením profesora Jevgenije Iršaie. Babka ve svém díle, inspirovaném představou jara jako každoročního „nového světa“, vychází z hluboké osobní spirituality. Odkaz na Bachův výrok o „Boží slávě a osvěžení duše“ zde nepůsobí jako fráze – spíše jako tiché motto skladby, v níž se meditativní klid střetává s radostným pohybem probouzející se přírody.
Pod taktovkou dirigenta Šnajdra se úvod skladby nesl v kontemplativním duchu. Dusítko na fagotu dodávalo zvuku zvláštní intimitu a matnost, která se postupně rozvíjela do jemně se vrstvících struktur dechových nástrojů. Hudba stavěla na repetitivních motivech a tonálním základu s chromatickými odchylkami, čímž vytvářela dojem pomalého dýchání, meditativního plynutí i vnitřního napětí. Ve druhé části se skladba rozjasnila: do popředí vystoupila pentatonika, lehká a melodická, snad až roztomilá, s drobnými imitacemi mezi jednotlivými nástroji. Jako by se zvukem otiskovaly ozvěny něčeho dávno známého – fragmenty minulosti, které se vracejí v nové podobě. Vrchol přinesl dlouhý unisono tón, v němž se hudba jako by zastavila, rozplynula a znovu nadechla – jako symbol návratu i obnovy, k nimž se skladatel ve své poetické poznámce odkazuje. Celkově Babkovo dílo působilo jako křehká, avšak promyšlená hudební meditace o čase, růstu a znovuzrození – přesně taková, jakou si lze představit pod názvem festivalu, který nese v sobě slovo nový svět.
Stanislav Plyaka – No permanence is ours, we are a wave (A reflection of „The Glass Bead Game“ by Hermann Hesse)
Druhá skladba večera představila tvorbu mladého skladatele Stanislava Plyaky (*2006), který v současnosti studuje kompozici na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Už samotný název díla — No permanence is ours, we are a wave — naznačuje proměnlivost, tekutost a pomíjivost, jež jsou i základními výrazovými principy skladby. Plyaka se ve své kompozici inspiruje Hesseho románem Hra se skleněnými perlami, v němž se střetává duchovní hledání, intelektuální hra i otázka propojení vědy a umění. Hudební jazyk díla lze charakterizovat jako moderní, subtilní a introspektivní. Plyaka pracuje na pomezí zvuku a ticha, tónu a šelestu – flétna a klarinet zde často překračují hranici tradičního tónového projevu a stávají se spíše zdrojem dechu, šumění či jemného „šimrání“. Smyčcová sekce rozvíjí zvukovou materii prostřednictvím flažoletů, frullat, klouzavých přechodů a úderů do hmatníku violoncella, čímž vzniká dojem těkavých, proměnlivých ploch, které se zjevují a mizí jako vlny. Zajímavým prvkem je elektrická kytara, která v rámci komorního obsazení nepůsobí rušivě, ale překvapivě jemně. Přináší akordickou stabilitu i momenty repetitivního tremola, jež fungují jako jemné pulsování uvnitř zvukové textury. Přestože je její zvuk zřetelný, nepřebíjí ostatní nástroje, ale citlivě se zapojuje do kolektivního dechu ansámblu. Celkový dojem skladby je velmi intimní, soustředěný a kontemplativní. Plyaka se nesnaží ohromovat efektem, ale spíše vtáhnout posluchače do světa křehkých nuancí, kde je každý zvuk výsledkem hluboké pozornosti. Dílo jako by se neustále pohybovalo na hraně slyšitelnosti – „visící tón“, dlouhá prodleva či ticho mezi nádechy tu nabývají stejné důležitosti jako samotný tón.
Ľuboš Gabčo – Concertino pro klarinet, housle, violoncello a klavír
Třetí skladba večera, Concertino Ľuboše Gabča, představila kontrast k předchozí subtilní kompozici Stanislava Plyaky. Gabčo – skladatel, dirigent a zpěvák s hlubokým vztahem k duchovní hudbě – zde nabídnul dílo, které spojuje respekt k tradici s moderním hudebním myšlením. Jeho vlastní slovy: „spojenie tradície a modernosti je nosnou ideou celej skladby“ – a právě tato syntéza byla patrná ve všech jejích vrstvách.
Úvod skladby zaujal pohyblivým klavírním během, který otevřel prostor pro dlouhé, proměnlivé tóny smyčců, z nichž se postupně zrodil kontrastní dialog mezi staccatovým klarinetem a klavírem. Postupně se z jednotlivých linií formovala bohatá polyfonní struktura, jejímž centrem je fugato – nejprve uvedené violoncellem, k němuž se postupně přidávají klarinet, housle a nakonec klavír. Tato polyfonní práce, přitom pevně zakotvená v tradici, byla zároveň naplněna moderní rytmickou pružností a harmonickou barevností. Skladba působila jako živý organismus, který se proměňuje z horizontální, tekoucí textury do vertikálních, akordických ploch. Tento proces byl plynulý, avšak nepředvídatelný – několikrát došlo k překvapivému přerušení toku, po němž se hudba znovu rozvinula do nové polyfonní vrstvy. Vše směřovalo k dynamické gradaci, která vyústila v krátké, výrazné ztišení a poté v závěrečné Grave, kde se klavír i smyčce setkaly v akordických, temnějších souzvucích. Gabčo zde prokázal nejen kompoziční zručnost a formální jistotu, ale i cit pro architekturu napětí a uvolnění. Jeho Concertino je dílo, které ctí klasickou disciplínu kontrapunktu, a přitom nezapírá svou příslušnost k současnému hudebnímu jazyku – jazyk, v němž tradice není reliktem, ale zdrojem inspirace. Interpretace byla přesná, živá a technicky obdivuhodná. Pianista zvládl rozsáhlý part s brilancí i citlivostí, klarinet přinesl do celku světlo a pohyblivost, zatímco smyčce se postaraly o hutnost a barevnou hloubku. Výsledkem byl vyvážený, strukturovaný, ale zároveň emotivní celek, který potvrdil, že Gabčo patří k těm autorům, kteří dokážou vést dialog mezi minulostí a přítomností bez ztráty autenticity.
Tereza Jaďuďová – 5 prelúdií z Gdaňska pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, 2 housle, violu a violoncello
Čtvrtá skladba večera mladé slovenské skladatelky Terezy Jaďuďové (*2001), přinesla poetický a zároveň strukturovaný cyklus. Ten vznikl původně jako soubor klavírních miniatur během autorčina pobytu v Gdaňsku, později byl přepracován do komorní verze pro smíšený oktet. Nová instrumentace však není pouhou transkripcí – spíše znovuobjevením materiálu v jiné zvukové perspektivě, s bohatší barevností a důrazem na komorní průzračnost.
Každé z pěti preludií představuje samostatný náladový obraz, který dohromady vytváří ucelený dramaturgický oblouk – od jemně zastřených textur po energické rytmické záblesky. První preludium pracovalo s kontrasty hustoty a průzračnosti, s jemnými crescendy a decrescendy, v nichž se hlasy nástrojů překrývaly v jakémsi organizovaném zmatku. Druhé bylo zřetelně polyfonické – dechové nástroje si mezi sebou předávaly běhy, zatímco smyčce tvořily harmonické zázemí. Ve třetím preludiu převzaly hlavní roli melodické dechové nástroje, jejichž linie byly obklopeny měkkými smyčcovými plochami, místy až s nádechem romantické lyričnosti. Čtvrté preludium působilo introspektivněji: akordické tříhlasy, jemné výjezdy hoboje a flétny, a závěrečná disonantní plocha tvořily silný, téměř metafyzický dojem. Závěrečné, páté preludium přineslo uvolnění – s ostinátními figurami, rytmickou hravostí, pizzicaty a těžkými běhy violoncella, které neslo harmonickou linku. Jaďuďová zde prokázala mimořádný cit pro barvu a proporci. Hudba je zároveň precizní i spontánní, logicky vystavěná, ale dýchající volností. Skladatelka umí vytvářet napětí z detailu – drobné dynamické gesto či barevná změna mají vždy smysl a výraz. Přestože jde o dílo komorního charakteru, jeho emocionální dosah je překvapivě široký: mezi klidem severního moře a vnitřním neklidem duše. Výkon ansámblu (hráčů Brno Contemporary Orchestra) byl mimořádně soustředěný, technicky jistý a zvukově kultivovaný. Každý nástroj měl svůj prostor i funkci, přesto vše působilo jako organický celek – přesně v duchu autorčina pojetí „deníkových zápisků“ z Gdaňsku.
Samuel Čamák – Wilkie pro flétnu, klarinet, vibrafon, klavír, 2 housle, violu a violoncello
Kompozice Wilkie mladého slovenského skladatele Samuela Čamáka (*2003) představuje výjimečně soustředěný příspěvek k současné tvorbě pro komorní ansámbl. Autor zde tematizuje zkušenost lidí trpících Wilkieho syndromem, vzácným onemocněním postihujícím trávicí soustavu, a převádí ji do hudební metafory fyzické i psychické proměny – přechodu od běžné reality k existenci poznamenané tělesným omezením a bolestí. Tato idea je zřetelně přítomna v samotné výstavbě skladby i v jejím zvukovém jazyce.
Z formálního hlediska jde o organicky rozvíjenou strukturu, jejíž dramaturgie se opírá o postupné proměny textury a mikrogradace spíše než o tradiční kontrastní členění. Kompoziční výstavba je založena na principu zvukového vývoje – od latentních, šelestných gest k plným klastrům a rezonancím, které se opět rozplývají v tichu. Čamák zde uplatňuje širokou paletu rozšířených technik: klavírní klastery a údery do rámu i strun, frullata dechů, hru smyčců col legno tratto či vibrafon hraný smyčcem, který vytváří charakteristickou spektrální barvu. Hudební materiál je řízen s pozoruhodnou precizností v práci s dynamikou a hustotou faktury. Vzniká dojem organizovaného chaosu, v němž se jednotlivé hlasy střetávají, překrývají a postupně sjednocují do společného pulsu. Tato polyvrstevnatá textura má funkci jak strukturální, tak symbolickou – odráží fragmentaci a opětovné hledání rovnováhy. V centrální části skladby dochází k postupné gradaci vedené vrstvením rytmických a spektrálních prvků, která vrcholí v krátkém úseku kolektivního pizzicata smyčců. Následující závěrečná sekvence přináší zklidnění – přechod z napětí do akceptace, z neklidu do ticha. Z interpretace členů Brno Contemporary Orchestra zazářila především precizní kontrola zvukové mikrostruktury a schopnost udržet napětí i v extrémně jemných dynamických rovinách. Ansámbl vystihl dramaturgii díla s obdivuhodnou mírou koncentrace, díky čemuž vyzněla skladba nejen jako zvuková studie, ale i jako hluboce empatická hudební výpověď. Čamákova Wilkie ukazuje zralé porozumění současným kompozičním strategiím i schopnost využít je k osobnímu, výrazově přesvědčivému sdělení. Jde o dílo, které propojuje experimentální zvukovou estetiku s etickým rozměrem – hudbu, jež naslouchá člověku.
Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra předvedl ve své, první části koncertu obdivuhodnou souhru i výrazovou hloubku, jak je u nich zvykem – mladí skladatelé tak měli velké štěstí, že jejich skladby zazněly právě v jejich interpretaci.
Eunika Pechánková – New World
Ve druhé polovině večera zazněla tvorba Euniky Pechánkové – New World, píseň s textem Kateřiny Slaběňákové, kterou v programu představily jako intimní výpověď dívky toužící po úniku na „nový svět“ – prostor svobody, tvořivosti a autenticity. Hudební doprovod měl původně zajišťovat klavír samotné skladatelky, avšak v této interpretaci se klavírního partu ujala Emma Parisi, doplněná o violoncellistu Bernata Izarda a zpěvačku Kateřinu Slaběňákovou.
Výsledný dojem skladby se bohužel od autorčina záměru značně vzdálil. Dlouhý a nepřesvědčivý úvod, přerušený technickými problémy s tabletem violoncellisty, výrazně narušil kontinuitu i soustředění publika. Samotné violoncello navíc působilo nejistě a často intonačně rozkolísaně, což v kombinaci s velmi jednoduchým písničkářským charakterem skladby vyvolalo dojem spíše studentského vystoupení než vyzrálé kompozice určené pro koncertní pódium. Obraceč not, jinak slušně zahraného klavírního partu Parisi, se cíleně pohupoval v rytmu před klavírem a občasně luskal prsty. Vedle zpěvačky to působilo komicky a nebyla to šťastně vyřešená situace. Zpěv Kateřiny Slaběňákové byl sice srozumitelný, nicméně výrazově nepřekročil rámec běžného popového přednesu. Celkový kontrast mezi tímto stylem a koncepčně propracovanými kompozicemi ostatních autorů večera působil velmi rušivě. Publikum reagovalo rozpačitě – několik diváků reagovalo pobavením, jiní s nepochopením sledovali, co se vlastně na pódiu děje. Působilo poněkud zvláštně, že autorka – jejíž fotografie byla výraznou součástí propagačních materiálů koncertu – nebyla přítomna…absence osobní účasti jen podtrhla pocit odcizení mezi prezentovaným dílem a jeho kontextem. Ve srovnání s ostatními kompozicemi večera, které nabídly propracované formy, instrumentální jistotu a výrazovou hloubku, New World působila spíše jako školní experiment či pokus o písňovou formu. Byť lze ocenit snahu o osobní výpověď a propojení populární a filmové estetiky, provedení ani koncepční úroveň skladby neodpovídaly celkovému standardu večera.
Noemi Savková – Snowball
Předposlední skladbou večera byla kompozice Noemi Savkové – Snowball, pro flétnu, hoboj, klarinet, housle, violu a violoncello. Dílo zaznělo v podání Marie Janíčkové (flétna), Lucie Svobodové (hoboj), Davida Lukáče (klarinet), Kataríny Kožúrikové (housle), Martiny Mikulecké (viola) a Bernata Izarda (violoncello). Savková, která se dlouhodobě věnuje výzkumu využití starých nástrojů v soudobé tvorbě, zde zvolila originální kompoziční přístup – inspirovala se renesančním vánočním hymnem, jehož ozvuky se ve skladbě objevují jen v náznacích, jako vzdálená paměť či duchovní stopa minulosti. Krátký doprovodný text skladby posluchače vybízí, aby si představili zimní krajinu, kde sněží, a kde člověk vrstvu po vrstvě tvaruje sněhovou kouli – než ji nakonec odhodí. Tento obraz se v hudbě zrcadlil překvapivě přesně. Snowball je skladbou křehkou, subtilní a mimořádně citlivou k barvě tónu i dynamice. Zaznívají zde neobvyklé zvukové prostředky – hoboj bez strojku, klepání klapek dechových nástrojů, jemná glissanda smyčců, pizzicata a flažolety, které společně vytvářejí dojem zvukového sněžení. Klarinet a smyčce se střídavě prolínaly v lehce rozkolísaných plochách, v nichž bylo i záměrné intonační napětí použito jako výrazový prostředek. Výkon interpretů byl koncentrovaný a velmi precizní. Každý z hráčů dokázal zachytit jemné nuance Savkové partitury a vytvořit z nich jednotný, ucelený zvukový organismus. Publikum se ocitlo v tiché, zasněžené krajině tónů – hudbě, která nehledala efekty, ale hloubku a klid. Skladba Snowball tak přinesla do závěru večera moment meditativního ztišení a zvukové poezie, který jasně ukázal, proč je Noemi Savková jedním z nejzajímavějších skladatelských hlasů mladé generace.
Benjamin Alvin Kotík – Mikronos
Závěr koncertu patřil skladbě Benjamina Kotíka – Mikronos, dílu, které energicky uzavřelo večer a přineslo na pódium nečekaný průnik mezi světem soudobé vážné hudby a rapu. Skladba byla napsána pro rap, flétnu, housle a klavír a v interpretaci se představili Benjamin Kotík (rap/hlas), Eliška Veškrnová (flétna), Naďa Bubancová (housle) a Nina Honová (klavír).
Kotík, který vyrůstal střídavě v Ostravě a New Yorku a dnes studuje kompozici na pražské HAMU ve třídě Michala Rataje, ve své tvorbě přirozeně propojuje klasický a populární žánr. Mikronos je toho přesvědčivým důkazem. Autor zde vystupuje i jako performer – mluví, rapuje, gestikuluje a zároveň píše na tabuli slova HELP, I THINK I’M FINE, DO YOU UNDERSTAND ME?, IS IT OVER? Tato vizuální vrstva se prolíná s rytmickými pasážemi hudby, která s ním dýchá a reaguje, čímž vytváří působivý, téměř multimediální dialog. Hudební jazyk skladby se pohybuje mezi přesně strukturovaným rytmem rapu a experimentálním zvukovým prostorem. Klavír tu není pouhým doprovodem – interpretuje rytmus klepáním do těla nástroje, úhozy mimo klávesy a perkusivními zvuky, které podtrhují textovou expresi. Flétna a housle se vynořují v krátkých, drsných vstupech, místy imitují rytmus dechu či ozvěny slov. Kotíkův anglický rap byl energický, přesný a charismatický – škoda jen, že text nebyl k dispozici v programu, protože jeho významový obsah by si zasloužil větší pozornost. Přesto skladba působila jako ucelený projev – ne jako experiment, ale jako osobní výpověď o osamělosti a hledání smyslu v digitálním světě. Všechny tři interpretky se jej zhostily s plným nasazením a nechaly se strhnout energií autora. Mikronos byl výbušným a přesvědčivým finále večera, které dokázalo propojit světy, jež se na akademické půdě často míjejí. Publikum reagovalo s viditelným zaujetím a nadšením – zcela po právu. Kotík přesvědčivě ukázal, že soudobá hudba dokáže propojit intelektuální koncept s tělesností projevu, autenticitou a aktuálním společenským obsahem.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..