Ve čtvrtek večer, necelou půlhodinu po astronomickém úplňku, nastoupil orchestr Filharmonie Brno na pódium Janáčkova divadla, aby předvedl dvojici velkých děl, která se pro své autory stala osudovými. Také z jejich spojení v rámci jednoho večera na člověka místy sahala smrt, tedy alespoň v představách.
Odvážný dramaturgický nápad spojit Čajkovského labutí píseň – Symfonii č. 6 – s faustovskou kantátou „Seid nüchtern und wachet...“ Alfreda Garrijeviče Schnittkeho rozhodně nebyl sázkou na jistotu. Jednoznačný úspěch, jakého se hudebníkům na konci z vyprodaného hlediště dostalo, se mohl jevit až překvapivý, je to ale další důležitý milník ve zdejším hudebním životě. Ukázalo se, že brněnské publikum v souladu s dávnou tradicí dokáže ocenit originální počin, i když je posluchačsky náročný nebo prostě nezvyklý.
Poslední symfonie Petra Iljiče Čajkovského, tradičně nazývaná „Patetická“, patří k nejkomplexnějším dílům svého autora, obsahuje totiž mnoho různorodých emočních poloh a střídá se tu atmosféra kontemplace, osudového dramatu, salonního tance, hlučného triumfu i dojetí až k slzám. Interpretační přístupy k dílu se tak mezi sebou podstatně liší podle toho, co se dirigent rozhodne zdůraznit. Andreas Sebastian Weiser, který se kam až paměť sahá se zdejším orchestrem setkával jen na Velikonočním festivalu duchovní hudby v brněnské katedrále, postavil svůj záměr na rychlých tempech a vyostřených kontrastech živějších obou prostředních vět. I ve větách krajních se snažil hledat především hybnější agogické efekty.
Člověk by ovšem od orchestru tohoto významu očekával, že nastoupí náležitě rozehraný a soustředěný, takříkajíc v provozní teplotě, takže když koncert nezačíná kratochvilnou předehrou, nýbrž dosti zprudka závažnou symfonií, nepadne celá první věta za oběť jen pomalu rostoucímu soustředění. S tím žádný hostující dirigent nikdy nic neudělá, to patří do základní výbavy hráčského řemesla a jeho stavovské hrdosti. Po technické stránce bylo vše v pořádku, chyb minimum, ale nic víc. Závažnost, která symfonii náleží, rostla jen poznenáhlu, chyběl společný tep a žestě byly barevně nejednotné a v přednesu tak trochu „hasičské“. Hudební kláda hned na úvod je prostě daná okolnost, se kterou se profesionál musí umět vyrovnat stejně jako s faktem, že hraje v zákeřné akustice, která jen minimálně šíří krásu zvuku, nemotivuje k výrazu, zabíjí všechny pomalé a tiché pasáže, nicméně škodolibě zvýrazní sebemenší zaváhání. Dokud se kupříkladu Umělecká rada orchestru nerozhoupe k principiálnímu kroku, totiž odmítnutí vůbec v Janáčkově divadle hrát, musí hráči tuto nevděčnou řeholi ustát se ctí. První věta prošuměla a nezanechala dojem. Naštěstí přišly další.
Druhá věta je záhadný kulhavý valčík v nepravidelném metru a první závan pohybu hráče zjevně probral. Dostali jsme se hned do oněginovských salónů a právě tato idylická zpěvnost se opravdu povedla. Ve třetí části se setkáváme s průběžně gradovaným triumfálním pochodem, který nebývá takovým interpretačním oříškem, protože hudebníky pokaždé nadchne a strhne. Hlavním stavebním prvkem jsou výrazná staccata v deších a následně i v bicích. Přestože potenciál tohoto efektu zůstal využit jen napůl, zvukově vrcholná třetí věta vyzněla, jak měla. Její začátek byl tak trochu s vyplazeným jazykem, nemůže ale každý být hned Mravinskij. Tympány byly úsečné, překvapivě s tvrdými paličkami (na rozdíl od Schnittkeho po pauze!), ale velmi tiché. Bicí se zřejmě definitivně odklánějí od zdejší, jinak spíše východní tradice dynamické výrazové hry ve prospěch západního modelu barevnosti a techniky s minimálním dynamickým spektrem. Hlavní efekt celé skladby nastává na konci třetí věty a vynikl nádherně: zdánlivě finální triumf se přelije do následující, závěrečné části, uvedené silným a několikrát opakovaným tragickým výkřikem plným beznaděje.
Faustovská kantáta Alfreda Schnittkeho, nazvaná podle jejího závěrečného morálního ponaučení „Buďte rozvážní a bděte...“, stejně jako celé dílo tohoto autora, má v současné době možná nejsilnější potenciál proniknout svojí hloubkou a působivostí mezi široké publikum a uhranout je stejně, jak to před desetiletími dokázala hudba Šostakovičova a ještě předtím Mahlerova. Schnittke záměrně spojuje a míchá všechny dosavadní hudební styly i formy včetně těch „nízkých“, přičemž právě nízkost dodává dramatickému napětí svěží impuls, což ostatně věděl už Mahler. Zde se ale dostáváme do roviny totální variability a rozprášení všeho stálého. Právě líčení pekla nikoliv skrze bolest a útrapy, nýbrž skrze banalitu, trapnost, výsměch a zostouzení nejvíce přispělo k popularitě Schnittkeho Faustovské kantáty, formálně uspořádané jako bachovská kantáta, ovšem s pašijovým evangelistou.
Pěvecké party, orchestr i sbor jsou natolik vyhraněně stylizované, že si s výjimkou cílené sabotáže nelze představit špatné provedení, snad jen slabé. Takové to v Brně ale rozhodně nebylo. Sólisté obecně lnuli k modelu jarmareční zábavy, což je zcela namístě – připomeňme, že Schnittke v textu ignoruje Goethovo romantické zpracování faustovské látky a přiklání se ke středověkému urtextu. Nejlépe v teatralitě vynikl pěvecky disponovaný Roman Janál jako Faust, jen u něj bylo škoda, že bylo přikročeno k amplifikaci, což je v partituře předepsáno pouze pro Mefista. Janálův zvonivý baryton by se nad nepřehlednou zvukovou změtí orchestru krásně nesl. Jsem přesvědčen, že sošný a lehce přiškrcený tenorista Tomáš Kořínek jako vypravěč, navíc permanentně pootočený směrem k dirigentovi, byl záměr a doufám, že se nepletu. Hra na šokovaného zvěstovatele hrůz mu vyšla. Hlavním sólistickým efektem jsou tu ovšem hned dva Mefistové, ve Schnittkeho pojetí nikoliv hrůzostrašní, nýbrž rozšklebení a trapní: estrádní ženský zpěv a kontratenor. Kvůli cenzurnímu zásahu bolševiků nedošlo k plánované moskevské premiéře díla a nezpívala proto původně zamýšlená Alla Pugačevová. Přesto není jisté, jestli by všechen ten živelný roztančený úlet pojala lépe než Iva Bittová, pro Schnittkeho Mefista vstkutku ideální performerka, která neváhá zajít do krajností hlasových, dynamických ani gestických, pohybuje se v nich jako doma a je naprosto věrohodným a strhujícím „trapným ďáblem“. Dramaticky zralým živočišným kolorováním, našeptáváním i jen jednoduchým zajíkáním vytvořil kontratenorista Jan Mikušek patřičně slizký dojem, pokud čtenář i dotyčný odpustí přímočarost terminologie.
Pěvecký projev Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) byl naopak prost teatrality či stylizace, pojetím byl tradiční, zvukově ovšem překrásný, barevně bohatý, v rytmice strhující a v dynamice velkolepý. Není snadné v tomto díle interpretačně vyniknout a vedle zmíněné Ivy Bittové se to tu jednoznačně podařilo právě sboru. Zvuk orchestru se proměnil a místy ztrácel kvůli použití elektrofonických nástrojů, elektrických varhan a bohužel i kvůli přílišné amplifikaci sólistů – kdyby ovšem nebyla, přišli bychom o kýžené teatrální titěrnosti v sólových partech, kde by se muselo přidat na síle. Kde není akustika, tam není zvuk. Výsledný dojem tím ale neutrpěl a ani občasná nejistota v orchestru nerušila. Celek byl velkolepým zážitkem, který otevírá mysl a vznáší otázku, zda v Brně nezaložit tradici uvádění Schnittkeho děl tak, jako tu má své domovské právo kupříkladu Olivier Messiaen. V každém případě se jedná o velké vítězství nebojácné tvůrčí dramaturgie zdejšího orchestru, která se staví proti stále banálnější nabídce pražské. Pokud se po desetiletích bude Filharmonie Brno z nynějška, ještě z doby před otevřením nového koncertního sálu, něčím chlubit, budou to dozajista právě takové počiny.
Ještě drobnosti k prostoru: Bylo by opravdu působivé během hry v auditoriu ztlumit světlo, dřív se to dělávalo častěji. K výzvě k vypnutí zvuku mobilních telefonů by bylo vhodné připojit výzvu, aby s nimi posluchači během koncertu také nesvítili, začíná to být opravdu otravné a lidé si nejsou jistí, co praví etiketa. V levém horním rohu na balkoně se opět rozeznělo hlučné mlácení ve větráku a celý večer velmi rušilo. Především do Čajkovského vůbec nepatřilo.
K dnešní jediné repríze lze říci jediné: jděte, tohle jste ještě nezažili.
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“, Alfred Schnittke: „Seid nüchtern und wachet…“ (Buďte rozvážní a bděte…) – „faustovská“ kantáta. Hudební nastudování – Andreas Sebastian Weiser, Iva Bittová – alt, Jan Mikušek – kontratenor, Tomáš Kořínek – tenor, Roman Janál – baryton, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 5. března 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..