Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie v divadle II se nesl v duchu definování národní a osobní identity pomocí symfonického zvuku. Zatímco první polovina přenesla diváky do Francie druhé poloviny 19. století, druhá půle zavedla posluchače geograficky do Spojených států v období druhé světové války, ideově ale spíše do Maďarska. V podání Filharmonie Brno pod vedením před tímto orchestrem debutující dirigentky Lucie Leguay zazněla díla Césara Francka, Vincenta d’Indyho a Bély Bartóka. V první polovině se k orchestru přidal brněnskému publiku známý klavírista Igor Ardašev.
Čtvrteční koncert představoval lehce paradoxní jev. Zatímco kompozice, které ve svém názvu měly „symfonie“ nebo „symfonické“, obsahovaly sólový part (i když to není tak jednoznačné), Bartókův Koncert pro orchestr je oproti tomu dílo čistě symfonické.
Večer zahájily Symfonické variace pro klavír a orchestr Césara Francka (1822–1890). Tento opus nepředstavuje tradiční klavírní koncert se třemi větami, ale sevřený, jednolitý a organicky plynoucí celek. Přestože je klavírní part velmi komplikovaný, nejedná se v pravém slova smyslu o part sólový, ale spíše o rovnocennou součást orchestru, která je s ním ve vzájemném dialogu. A právě tento dialog mezi Filharmonií Brno a Igorem Ardaševem ve čtvrtek fungoval naprosto výborně. Sólista a orchestr pod vedením Lucie Leguay se vždy dokázali perfektně „dohodnout“, který z nich má v danou chvíli zvukově vést a kdo se má naopak dynamicky podřídit. Ustavičná komunikace mezi Ardaševem a Leguay umožnila výrazné a prudké (i ty nejjemnější) nuance v tempu, aniž by došlo k rytmickému rozhození. Klavírista si krásně pohrával s tónem, kdy v nejjemnějších pianech jeho tón líbezně hladil, ale tam kde bylo potřeba se nebál do klaviatury pořádně opřít. Celému zážitku napomohlo, že dirigentce se povedlo z orchestru dostat takové nasazení, na které nejsme u Filharmonie Brno často zvyklí.
Při druhé skladbě večera publikum zůstalo ve francouzském hudebním prostoru: zazněla Symfonie na francouzský horalský nápěv Vincenta d’Indyho (1851–1931), žáka Césara Francka. Skladba je s prvním opusem večera provázaná nejen vztahem učitel – žák a snahou o hudební národní identitu, ale také kompozičním přístupem ke klavírnímu partu. I zde se totiž nejedná o koncertantní exhibici, ale o součást symfonického celku, a to i přes svoji exponovanost a technickou náročnost. Čtvrteční uvedení této skladby je také ohlédnutím do historie Filharmonie Brno, jelikož ji těleso uvedlo při své oficiálně první sezóně v roce 1956 pod taktovkou pozdějšího šéfdirigenta Františka Jílka.
Kompozici otevřelo nádherně provedené sólo anglického rohu, na které pak ve stejné kvalitě navázala i flétna a lesní roh. Lucie Leguay podobně jako na začátku koncertu ukázala silný cit pro hudbu a důslednou přípravu. Spolu s muzikanty pečlivě vystavěla všechny fráze, ukázkově si pohrála s pozvolnými i prudkými změnami dynamiky a na výbornou se povedly veškeré výrazové rozdíly. Igor Ardašev si také zde poradil se všemi technickými nástrahami, kterých nebylo málo. Přestože se nejednalo o sólový klavírní part v pravém slova smyslu, ukrýval v sobě velké množství běhů či rychlých arpeggií. Klavírista je provedl bez jediného technického zaváhání a k tomu navíc přidal, podobně jako ostatní muzikanti, výborné frázování, ukázkovou práci s tónem a dokonalou komunikaci s orchestrem, což mělo za následek, že interpretace nefungovala jako klavír + orchestr, ale jako jednotný a velmi úzce propojený organismus. Není tedy divu, že první polovinu uzavřela bouřlivá standing ovation.
Druhá polovina večera patřila Koncertu pro orchestr z pera maďarského skladatele Bély Bartóka (1881–1945). Zde dochází k opačnému, ale z části totožnému principu; ačkoliv se jedná o symfonické dílo, je označeno termínem „koncert“. Bartók tak učinil z toho důvodu, že s jednotlivými nástroji, popř. nástrojovými skupinami, zachází virtuózně a koncertantně, z čehož plyne velká náročnost na provedení. Není tak divu, že ve vzduchu visela otázka, jak se s tímto opusem Filharmonie Brno popere. Počáteční skepse ale začala mizet během první poloviny koncertu a s úvodními tóny Koncertu pro orchestr. Lucie Leguay opět ukázala, že je ženou na svém místě, protože s orchestrem doslova kouzlila. Takovou energii, kterou muzikanti do hry vkládali, u Filharmonie Brno jen tak nevídáme. Jejich nasazení vyhrálo i nelehký souboj s nepříliš příznivou akustikou Janáčkova divadla. Burácivé a křišťálově čisté žestě zaplnily celý jeho prostor, veškeré běhy všech nástrojových skupin byly vyhrány precizně a všechny rytmické „zářezy“ byly naprosto přesné.
Orchestru na výbornou seděla zmíněná burácivá poloha, i ty nejjemnější části, jež se střídaly občas prudce, občas pozvolna. Nadmíru povedené byly i veškeré tempové přechody. Práce s dynamikou byla taktéž výborná – podobně jako v první části koncertu. Proto byla překvapivá poměrně vlažná reakce publika, kdy sice část obecenstva tleskala ve stoje, ale ovace zdaleka nebyly tak intenzivní, jak by si provedení zasloužilo. Pro brněnské publikum je Bartókova hudba zřejmě moc moderní (je 83 let! Stará). S tím ale zřejmě nic neuděláme.
Jak z předchozích odstavců vyplývá, čtvrtečnímu koncertu lze jen stěží cokoliv vytknout. Klavírista Igor Ardašev jednoznačně potvrdil pověst jednoho z nejoblíbenějších brněnských klavíristů. Nepotřeboval demonstrovat svoji technickou zdatnost, šlo v první řadě o hudbu jako takovou. Přestože ukázka jeho bezchybné techniky z provedení obou skladeb jednoznačně plynula, vždy když jeho linka nebyla v danou chvíli tou nejdůležitější, ukázkově se orchestru podřídil. I Filharmonie Brno se předvedla v tom nejlepším možném světle. Orchestr byl skvěle sehraný, perfektně ladil. Jednotliví muzikanti si poradili i s těmi technicky nejnáročnějšími pasážemi a navíc hudebníci disponovali ukázkovou energií a nasazením, které byly zejména pro Bartókův Koncert naprosto potřebné.
S prvními třemi zmíněnými aspekty se u Filharmonie Brno setkáváme více či méně často. Ten poslední ale bohužel většinou chybí, alespoň v takové míře. Z toho plyne, že hlavní hvězdou večera byla jednoznačně dirigentka Lucie Leguay. Elán, který dokázala z orchestru dostat, se dlouho nikomu nepodařil. Provedení všech děl bylo navíc naprosto precizně připravené až do těch nejniternějších detailů. Když se před orchestr postaví mladá ambiciózní dirigentka, která ví, co chce, najednou všechno šlape, jak má. Čtvrteční koncert patřil mezi jedny z nejlepších, které Filharmonie Brno minimálně v poslední době odehrála. Bezesporu se jedná o dosavadní vrchol letošní sezóny. Nezbývá než doufat, že tato spolupráce Filharmonie Brno a Lucie Leguay nebyla poslední.
César Franck: Symfonické variace pro klavír a orchestr
Vincent d’Indy: Symfonie na francouzský horalský nápěv op. 25 pro klavír a orchestr
Béla Bartók: Koncert pro orchestr
Igor Ardašev – klavír
Filharmonie Brno
Lucie Leguay – dirigentka
čtvrtek 26. února v 19 hodin, Janáčkovo divadlo
