Magdalena Kožená svým vystoupením v Rytířském sálu zámku v Moravském Krumlově určitě způsobila, že publikum alespoň na chvíli zapomnělo na Slovanskou epopej, která tu bývala umístěná. Asi není jednoduché zvyknout si na bílou prázdnotu místnosti, byť je sama o sobě krásná, a momentálně ji hyzdí jen nevhodná svítidla.
Dramaturgie se příliš nelišila od brněnského koncertu v Besedním domě před rokem a půl. Dirigoval také Andrea Marcon, jen místo Collegia 1704 řídil svůj domovský soubor Venice Baroque Orchestra. Vlastně mě až zamrzelo, že koncert není v Besedním domě znovu – srovnání zvuku obou souborů by nebylo ovlivněno vnějšími podmínkami. Samozřejmě kromě paměti, podvědomých vlivů a jiných maličkostí, které ze srovnávání v tak dlouhém časovém odstupu dělají vždy tak trochu spekulaci a zábavnou hříčku. I s tímto rizikem si troufám říct, že oba soubory jsou stejně rytmicky pregnantní a skvěle artikulují, benátský orchestr má ale měkčí, lyričtější zvuk.
Koncert byl složen ze dvou částí, obě obsahovaly tři pěvecká čísla, která postupovala emocionálně od energického náporu k celkovému zklidnění. Druhá polovina měla oproti první navíc instrumentální předehru. Obě části měly na předposledním místě instrumentální koncert a když na toto pořadí naroubujeme pro názornost symfonické schéma, měly tyto koncerty funkci odlehčeného scherza. Rytířský sál byl zaplněn na maximum a masa lidí vlastně zlikvidovala dozvuk který se pořadatelé snažili zredukovat už před koncertem pomocí plachty na zadní stěně. Ze sálu se stal nemilosrdný indikátor chyb, připomněl mi suchou akustiku Stavovského divadla.
Nedalo se tedy přeslechnout ani nejisté provedení prvního čísla ze strany orchestru. Tím bylo Ho il cor gia lacero Antonia Vivaldiho, autora všech skladeb první poloviny večera. Árii v rychlém tempu přednesla Magdalena Kožená i orchestr jakoby ve spěchu, pěvkyni zněly maličko přiškrceně výšky a mírně se sypaly smyčce. Podíl na tom mohla mít i vysoká vlhkost v sálu, kvůli níž museli hudebníci často a zdlouhavě dolaďovat své nástroje – někteří to nenesli zrovna s klidem. Do milostné, lyrické nálady nás přenesla následující Sol da te mio dolce amore. Orchestr se zklidnil, zpřesnil a Magdaleně Kožené nádherně vycházely dlouhé držené tóny v nižší poloze, jíž se árie po většinu času držela. Zmiňovaným scherzem byl Koncert F dur pro fagot, smyčce a basso continuo. Carles Cristobal Ferran nasazoval krásný, kulatý tón, který se ale v orchestrálním zvuku občas ztrácel. Andrea Marcon měl sólistu za zády a zřejmě se mu nepodařilo věc po stránce vyvážení hlasitosti úplně uhlídat. Nutno říct, že celkově vedl celý koncert velmi stylově, energicky a s ohromnou mírou osobního zaujetí. Myslím, že toto až fyzické prožívání hudby by jej mohlo s Magdalenou Koženou spojovat. První polovinu večera uzavřela Gelido in ogni vena, tragicky znějící árie z opery Griselda.
Druhou polovinu zahájil Koncert d moll pro smyčce, poslední skladba Antonia Vivaldiho v programu. Dramaturgie koncertu jako by chtěla připomenout, že instrumentální hudba není doménou německých autorů, jimž byla druhá část koncertu věnována. Prvním pěveckým číslem byla slavná Oh, had I Jubals´lyre, evergreen Georga Friedricha Händela. Už ve Vivaldiho koncertu jsem měl pocit, že se orchestr celkově uvolnil a u toho už i zůstalo. Magdalena Kožená zpívala s radostí bez přehnaných vnějších efektů. Ve Scherza infida hrál vedle zpěvu výraznou roli fagot, který zněl zezadu zřetelněji, než když stál sólista před orchestrem. Následující Koncert e moll pro zobcovou a příčnou flétnu je mnohem klidnější než koncert pro sopraninovou flétnu, který na výše zmíněném koncertu v Brně provedla rovněž Anna Fusek. Nádherně ale zapadl do atmosféry druhé poloviny a odpoutal se teprve poslední zemitou větou na lidové motivy. Na příčnou flétnu hrál Michele Favaro, který se předvedl v dobrém světle už v první polovině jako partner Magdaleny Kožené v její druhé árii. Where Shall I Fly je dramatická scéna střídající recitativy a ariózní části. Magdaleně Kožené tento typ repertoáru sedí podle mého názoru daleko nejvíc. Má schopnost vystavět malá dramata i z útvarů, které k tomu původně nejsou určeny. Dokázala to i posledním přídavkem Si dolce è’l tormento Claudia Monteverdiho. Z populární písně vytvořila hudebnědramatickou studii pozvolna narůstajícího citu.
Magdalena Kožená je bezpochyby velká zpěvačka a navíc poskytla Concentu Moraviae svou záštitu. Je to velká čest, ale skrývá se v ní také přinejmenším jedno velké riziko. Hrozí nebezpečí, že se Sauronovo oko snobského zájmu upře výhradně na ni, a zbytek festivalového dění bude pokládat automaticky za druhořadý, bez ohledu na jeho skutečnou kvalitu. Za opravdu mimořádný a záslužný počin bych pokládal uvést Magdalenu Koženou v rámci operní inscenace. Zároveň si to ale neumím představit při šílené bídě a šlendriánu našeho operního divadelnictví.
Slavné uvedení varhan do nového života
Možná se zdá, že jsem v dosavadním textu opomíjel Andreu Marcona, chtěl bych se mu ale více věnovat nyní jako interpretovi sólového varhanního koncertu v Doubravníku. Tam byly v rámci Concentu Moraviae znovu uvedeny do života varhany Jana Výmoly (1722–1805). Je to v České republice unikátní nástroj, dochoval se téměř beze změny tak, jak byl původně postaven. Z dezolátního stavu je během několika let zrekonstruoval do současné podoby Dalibor Michek.
Andrea Marcon sestavil svůj koncert tak, aby varhany představil v celé šíři zvukových možností. Vynikl především jejich měkký zvuk a nezvyklý italský rejstřík voce humana (je to něco jiného než běžný vox humana). Pro jeho každý tón jsou určeny dvě mírně rozladěné píšťaly, které spolu vytvářejí specifický chvějivý zvuk. Marcon zachází s varhanami podobně jako s orchestrem, modeluje hudbu jednou rukou. Dbá na melodické linky, čitelnost harmonických struktur a nepřehání tempa i při velmi energickém přístupu. Jeho styl charakterizuje přehlednost a zpěvnost, krása italské hudby s ním vynikne v nejlepším světle. Díla italských mistrů také tvořila celý pořad koncertu v Doubravníku.
Prvním z nich byl Girolamo Frescobaldi a jeho Toccata V, v podstatě stoupající fanfára s občasnými disonancemi nad drženým basem v pedálu. Následovala polyfonická Canzon III se sestupným tématem. Toccata IV "k Pozdvihování" představila vzrušující krásu rejstříku voce humana, jehož charakter se blíží vibratu dobrého pěvce a skutečně rozechvívá i duši. Dalším skladatelem večera byl Bernardo Storace a jeho Balletto – od této chvíle už jsme vlastně neopustili světskou tematiku. Tanec tvořily jemně rejstříkované variace, výrazné chromatické téma charakterizovalo následující Ricercar. Ballo della Battaglia, tanec v bitvě, nás energicky přenesl k Alessandru Scarlattimu a jeho Toccatě A dur. Variazioni Capricciose Bernarda Pasquiniho mají opravdu rozmarný charakter, pestré rejstříkování a veselá atmosféra mě přenesla opravdu až někam k italské opeře. Posledním v řadě italských mistrů byl Domenico Scarlatti. Slyšeli jsme jeho Sonátu D dur a na úplný závěr Allegro ze Sonáty C dur.
Prostředí kostela Povýšení sv. Kříže v Doubravníku slavnostní charakter koncertu bezpochyby umocňovalo, v centru pozornosti ale zůstávaly varhany samotné a pochopitelně interpret. Andrea Marcon se dočkal zasloužených ovací vestoje a zcela světsky došlo i na přídavky. V prvním jsme se přece jen odklonili z Itálie – slavné téma La Folía jsme slyšeli ve zpracování španělského anonymního autora. Druhým a posledním přídavkem byla improvizace Andrey Marcona, její téma mi připomnělo úvod árie Un momento di contento z Händelovy opery Alcina. Možná je to jen moje fikce, ale okamžik spokojenosti – i tak by se dal celý koncert nazvat.
Magdalena Kožená, Andrea Marcon, Michele Favaro – flétna, Carles Cristobal Ferran – fagot, Anna Fusek – zobcová flétna, Venice Baroque Orchestra. Antonio Vivaldi (1678–1741): Ho il cor gia lacero / Srdce mám rozervané (Griselda, 1735), Sol da te mio dolce amore / Jen s tebou, má sladká lásko (Orlando furioso, 1727), Concerto F dur pro fagot, smyčce a basso continuo, RV 488, Gelido in ogni vena / Cítím v žilách ledovou krev (Farnace, 1727), Concerto d moll pro smyčce, RV 127, Georg Friedrich Händel (1685–1759): Oh, had I Jubals´lyre / Ó, kéž bych měla harfu Jubalovu (Joshua, 1747), Scherza infida / Směj se, ty nevěrná (Ariodante, 1735), Where Shall I Fly / Kam mám utéci? (Hercules, 1744), Georg Philipp Telemann (1681–1767): Concerto e moll pro zobcovou a příčnou flétnu, smyčce a basso continuo,TWV 52:e1. 12. 6. 2013, Moravský Krumlov, zámek, Rytířský sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Italští varhanní mistři 17. a 18. století. Andrea Marcon – varhany. Girolamo Frescobaldi (1583–1643): Toccata V (ze II. Knihy tokát, 1627), Canzon III (1627), Toccata IV „per l'Elevazione“ / k Pozdvihování (1627), Bernardo Storace (ca. 1640 – ca.1707): Balletto, Ricercare, Ballo della Battaglia, Alessandro Scarlatti (1660–1725): Toccata A dur, Bernardo Pasquini (1637–1710): Variazioni Capricciose, Domenico Scarlatti (1685–1757): Sonáta D dur K. 287, Andante, Sonáta D dur, K. 288, Allegro, Sonáta C dur, K. 159, Allegro. 13. 6. 2013, Doubravník, kostel Povýšení sv. Kříže.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..