Magická záře ve filharmonii

Magická záře ve filharmonii

Petr Vronský se vrátil k orchestru, který jako šéfdirigent vedl do roku 1991. Včerejší koncert byl podnětem nejen ke kritice, ale také ke stručné analýze vývoje koncertních řad Filharmonie Brno.

Člověk by se mohl donekonečna opakovat, aby vylíčil vysokou kulturní hodnotu i prostou hudební krásu dramaturgie, kterou Filharmonie Brno razí v posledních letech. Podívejme se blíže na její dvě letošní koncertní řady. Ta první, aktuálně popisně nazvaná jako Filharmonie v divadle I, je následníkem dávného Velkého symfonického cyklu, později přejmenovaného na Symfonické abonmá. Jejím domovem bylo kam až paměť sahá vždy Janáčkovo divadlo a počet jejích koncertů od 80. let 20. století postupně klesal z devíti přes sedm a šest až na současné pouhé čtyři. Takový cyklus už není velký, abonenty postupně odnaučuje chodit na koncerty, je to ovšem také příležitost ke kompaktní dramaturgii, která hledí jedním směrem, je ale zároveň náležitě pestrá – to by na půdorysu devíti koncertů šlo jen stěží. Letos je nabídka děl i interpretů pojata světově a rozhodně by nezapadla ani v Londýně.

Nynější cyklus Filharmonie v divadle II je následníkem Koncertního abonmá, i zde ovšem v běžném hovoru stále neztrácí ještě starší tradiční označení Malý symfonický cyklus. Z někdejších šesti koncertů se také smrskl na čtyři a v minulosti střídal reprezentativní, avšak akusticky nevýrazné Mahenovo divadlo s kontrastním velkým sálem Stadionu, zvukově dodnes optimálním, nicméně pro mnohé příliš nevábným. Nakonec rovněž skončil v Janáčkově divadle, překrásném, moderním, ale zvukově mdlém. Letošní nabídka neslevuje ze strhující dramaturgické invence, je ale také citlivě vyváženou úlitbou tradičně zaměřeným abonentům, přináší větší podíl české hudby a na každém z koncertů zní minimálně jeden opravdový symfonický hit.

Počty abonentů se postupně mezi oběma řadami víceméně srovnaly. Dramaturgové mezitím hledají rozličné cesty, jak obě řady, početně, umístěním i posluchačskou přízní víceméně totožné, vyprofilovat. Došlo však k vážné deformaci sluchové zkušenosti obecenstva, členů orchestru a možná i jeho vedení. Zvuk orchestru šířený v Janáčkově divadle začal být bezděky považován za standard a nikoliv za extrém a svého druhu kuriozitu. Existuje obava, zda si prokletí tohoto prostoru s sebou všichni neponesou i do budoucna a zda při adjustaci akustických parametrů nového koncertního sálu, který by měl být slavnostně otevírán Moravským podzimem v roce 2019, nebude upřednostněno příliš tlumené řešení.

Poté, co místo šéfdirigenta opustil slibný talent Aleksandar Marković, rozhodlo se vedení orchestru ke kroku do neznáma a nechává Markovićovo místo neobsazené. V minulosti se stávalo, že si orchestr ani jeho vedení nebyli schopni či ochotni připustit probíhající propady interpretační úrovně, v tom je nynější situace riziková. Zjevné lpění na šéfdirigentovi původem českém a zároveň zkušeném nenabízí žádné konkrétní řešení a takto banální požadavky navíc možné tvůrčí povahy odrazují. Dirigentské obsazení čtveřice koncertů druhého (malého) symfonického cyklu má být náplastí, jakkoliv malou a třebas i alibistickou, na současný stav: s orchestrem postupně vystupují čtyři jeho bývalí šéfdirigenti, a pokud připočítáme i mimořádný zahajovací koncert sezóny řízený Leošem Svárovským, setkávají se letos posluchači s kompletní pěticí žijících někdejších šéfů.

Z nich nejdéle sloužil Petr Vronský (1983–1991), v historii orchestru je to po Jiřím Waldhansovi (1962-1978) druhé nejdelší období. Paradoxem je, že Vronský spolu se Svárovským představují dle daných preferencí ideální kandidáty na šéfdirigenty. Jsou tu ale už dost okoukaní, nepředstavují víc než solidní dirigentský průměr a neočekává se od nich rozvoj orchestru ani sebe samých. Přitom by bylo lze je volat k odpovědnosti za úroveň tělesa a žádat po nich jeho znatelný růst. Strach před pádem do rutiny byl ale větší.

Na v pořadí třetím, v brněnských poměrech tedy zároveň předposledním koncertě Filharmonie v divadle II se Vronský představil především s překvapivou dávkou energie, ale také s citlivostí a dobrou intuicí. Přitom jedinou možnost opravdově zazářit dostal orchestr jedinou, a to hned na začátku. Dukasův Čarodějův učeň je parádní ukázkou tradičního romantického přístupu k posluchačsky atraktivní orchestrální virtuozitě, je to dílo rytmicky strhující, a přesto nikterak zvlášť obtížné. Ve spojení s žertovným a hudbou velmi názorně ilustrovaným příběhem o začarovaném smetáku, který podle nám známějšího modelu „Hrnečku, vař!“ nepřestává nosit vodu, a to ani po přeražení vejpůl, se dílo stalo jedním z nejvyhledávanějších vůbec a z Dukase udělalo naoko autora jediného díla.

Orchestr hrál parádně, na Vronského pojetí zaujala elasticita orchestru při práci s tempy a jejich přeryvy. Žádná z nástrojových sekcí nezaváhala ani v efektech střídání jednotlivých skupin, kdy si každá dopřála svoje čtyři takty slávy – to platí i pro lesní rohy. Takřka bez zaváhání a se suverénním výrazem hrály trubky, navíc ve svém nejsilnějším složení (s Františkem Křížem i Vojtěchem Novotným), tradičně perfektní byly i klarinety. Tentokrát sice bez Emila Drápely, ale se srovnatelně znamenitým Lukášem Daňhelem. Svůj velký den měl i tympánista Lukáš Krejčí. Jen kvůli nevelkému rozsahu a závažnosti skladby nelze jeho výkon označit za životní. Krejčí pochopil, že právě tympánista je v mnoha ohledech duší klasického i romantického orchestru, a je zřejmé, že se již nyní úspěšně přibližuje charismatu někdejšího legendárního tympánisty filharmonie Františka Vlka v jeho vrcholné zralé fázi, přičemž po technické stránce jej podle všeho již překonává.

Dvacetiletý pianista Jan Vojtek, vítěz mnoha dětských soutěžních Amadeů i jiných cen, se neprofiluje jako standardní produkt hudebního školství. Od svých počátků usiluje o originální repertoár, ke kterému má blízko, i vkusnou sebeprezentaci. Na svém webu➚, který je zjevně jeho vlastní, nikoliv „agenturní“, nabízí soupis repertoáru spolu s uvedením lhůt, za jak dlouho je ten který kus ochoten „zprovoznit“, od „teď“ až po jeden měsíc. Skrjabinův první klavírní koncert fis-moll zazněl v podání tohoto osobitého a plně disponibilního pianisty vůbec poprvé. Symbióza mladičkého sólisty, zkušeného dirigenta a nemožné akustiky nebyla snadná. Vojtek podal vše, co bylo slyšet, v perfektním přednesu i výrazu a také časté rytmické nesnáze pojal s odzbrojující suverenitou (na šestnáctinové běhy s šestnáctinovou pomlkou na začátku pianisté často nastupují pozdě). Zvolil však bohužel celkově nízkou hladinu dynamiky, tak jak by to slušelo spíš Besednímu domu. Skrjabinova častá klavírní piana i pianissima zkrátka zůstala ležet někde na pódiu a většině divadla zůstala překryta statečně, přesto ale nedostatečně se dynamicky mírnícím orchestrem. Dirigent kvůli souhře velmi pečlivě sledoval sólovou hru a na orchestr se skoro nedíval, což se ovšem nakonec ukázalo jako dobré řešení. Zdařilý výkon mladého pianisty ale především upozornil na to, že kvalitní sólisté se nepohybují jen na výsluní koncertních agentur a vyplatí se hledat i mimo ně.

Po přestávce zazněla Janáčkova kantáta Amarus, jedno z děl, která koncem 19. století stála u zrodu autorova nesmírně osobitého tvůrčího rukopisu. Náladou má z jeho díla nejblíže k impresionismu, ne však kompozičními prostředky, ty už jsou ryze janáčkovské a těžko zařaditelné. Pro Vronského bylo důležité, aby do sebe všechny komplikované rytmické („sčasovací“) struktury dobře pasovaly, což by u Janáčka mohlo i stačit, bývá to u něj ale také velkým kamenem úrazu a nejinak tomu bylo tentokrát – většinou bylo vše v pořádku, ve čtvrté části se ale souhra na chvíli rozpadla, zřejmě vinou dirigenta, který před přesností úsporného gesta upřednostnil rozmáchlé, výrazné pohyby, v nichž se ponětí o rytmu mohlo rozostřit. Český filharmonický sbor Brno měl v této své rozsahem nepříliš výrazné úloze sytou barvu a suverénní projev. Těleso přináší stálou a neměnnou kvalitu a jeho prostředí je zjevně motivující, neboť jak u nových tváří tělesa, tak i u protřelých známých pěveckých osobností byla patrná až dojemná snaha o výraznou výslovnost.

Za avizovaného Jaroslava Březinu operativně zaskočil brněnský tenorista Petr Levíček (tuto záměnu nestačily zaznamenat ani všechny záhyby ne zcela přehledných webových stránek filharmonie), nositel nevelkého hlasu, ovšem s překrásnými lyrickými polohami. V Amarovi jakoby se nedokázal rozhodnout pro ten či onen výraz a zpočátku nasazoval tón s jistými nesnázemi, jakoby nebyl rozezpívaný, pro tajemného trudomyslného řeholníka je však jinak ideálním protagonistou. Dobře známá, i poslepu snadno identifikovatelná charakteristická barva barytonu Ivana Kusnjera představuje stálou jistotu české pěvecké scény a ani zde ve své nevelké roli nezklamal. Problematická byla převažující vyrovnaná dynamika provedení, která nedala příliš vyniknout sboru ani orchestru

Je třeba připustit, že Petru Vronskému dala filharmonie relativně snadný interpretační úkol (snad to nebyl projev nedůvěry), byl však splněn na solidní úrovni. Večer nazvaný „Čáry a okouzlení“ přinesl magii v lehčích, až naivních polohách zpracování, na žádné opravdu démonické čarodějné bytosti, kteří se prohánějí kupříkladu Musorgského Nocí na Lysé hoře či Berliozovou Fantastickou symfonií, nedošlo a vše zůstalo v hravé a laskavé podobě. A to navzdory smrti (Amarově, v dávno dopředu určený den), která se stala ústrojným zakončením nevšedně koncipovaného magického programu. Vyzdvihnout je třeba i dirigentovo děkování se jednotlivým úspěšným hráčům po každé skladbě, což s výjimkou Scaglioneho koncertu dva týdny nazpět s naší filharmonií prakticky nikdo nedělá.

Za zmínku stojí kvalita zpracování programového textu na tomto i několika minulých koncertech, které se po letech opět ve větší míře stalo úkolem pro dlouholetého, nyní již bývalého dramaturga orchestru Jiřího Beneše. Troufám si říci, že tak zajímavé a podnětné úvahy o skladbách tu dříve nebyly, a to ani v Benešově vlastním podání. Zajímavý byl i nápad otisknout v programu nikoliv zhudebněnou verzi textu, ale samotnou původní Vrchlického báseň. Do třetice budiž programům chvála i za to, že jsou spolu s aktuálním obsazením orchestru k dispozici na webu filharmonie několik dní před koncertem, takže si je zájemce může v klidu prostudovat v přestihu.

Jediná repríza programu se uskuteční dnes, v pátek 19. února 2016 od 19:30 v Janáčkově divadle. Program ke stažení zde➚

Paul Dukas: Čarodějův učeň, Alexandr Skrjabin: Klavírní koncert fis moll op. 20, Leoš Janáček: Amarus, kantáta pro sóla, sbor a orchestr. Hudební nastudování – Petr Vronský, Jan Vojtek – klavír, Petr Levíček – tenor, Ivan Kusnjer – baryton, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno. 18. února 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Čáry a okouzlení

19.2.2016, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte




V rámci XXIII. ročníku cyklu koncertů staré hudby Barbary Marie Willi se 10. listopadu 2026 v brněnském Sále Milosrdných bratří představil nizozemský soubor historické dechové harmonie Coloquio 6. Dramaturgie večera nabídla nevšední pohled na Mozartovu Kouzelnou flétnu (KV 620) prostřednictvím dobové úpravy pro dechové sexteto z roku 1795, jejímž autorem je německý fagotista a skladatel Johann Christian Stumpf. Živá interpretace navíc vstoupila do dialogu s projekcí originálního animovaného filmu.  více

Soubor Coloquio 6 sídlící v nizozemském Haagu se věnuje historické dechové harmonii. V úterý 10. listopadu ho čeká tuzemský debut: v rámci abonentního cyklu koncertů staré hudby „B. M. Willi uvádí…“ uvede v Sále Milosrdných bratří originální projekt Kouzelná flétna: animovaný Mozart propojující živou interpretaci dobových úprav slavné Mozartovy opery s hravými animacemi výtvarníka Daxe Niestena. V rozhovoru se členy ansámblu se dočtete o jeho vzniku, repertoáru i o spolupráci s nizozemským animátorem.  více

Nepochybným vrcholem čtvrtého týdne festivalu Janáček Brno 2026 bylo uvedení opery Její pastorkyňa s hvězdným obsazením ve čtvrtek 5. listopadu. Hostující orchestr Bamberger Symphoniker dirigoval Jakub Hrůša, hlavní postavu Jenůfy ztvárnila Corinne Winters a postavu Kostelničky Eliška Weissová.  více

Každé dva roky se v Brně díky mezinárodnímu festivalu Janáček Brno naskytne jedinečná příležitost zhlédnout všechny opery Leoše Janáčka (1854-1928) v programu přehlídky čítající čtyři týdny. Letos při této příležitosti organizátoři festivalu připravili novou inscenace méně známé Janáčkovy opery Počátek románu ve spolupráci se sdružením umělců Hausopera a Vysokého učení technického v Brně. Premiéra se konala v úterý 3. listopadu; festival chystá další tři reprízy.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na Hudební scéně světovou premiéru muzikálu Carmen, příběh z New Yorku. Vznikl ve spolupráci se španělskými autory, skladatelem Ivánem Macíasem a libretistou Félixem Amadorem, kteří Brno znají od roku 2022 z muzikálu Medicus. Právě jeho mimořádný úspěch jim dodal odvahu svěřit další titul jako prvnímu divadlu právě značce MdB. Madridská inscenace má následovat na podzim příštího roku a bude vycházet z brněnské verze. Španělští autoři nechali brněnským tvůrcům volnou ruku a divadlo převzalo zhruba devadesát procent jejich materiálu: to je důvěra, jaká se vidí zřídka.  více

V architektonicky i akusticky specifických prostorách vily Tugendhat se v rámci festivalu Janáček Brno 1. listopadu uskutečnil komorní koncert. Program reprezentativně mapoval proměny evropské vokální tvorby od přelomu 19. a 20. století až po druhou polovinu století minulého v interpretaci mezzosopranistky Belly Adamové a klavíristy Ahmada Hedara.  více

Festival Janáček Brno nabídl v Mozartově sále divadla Reduta sobotní klavírní večer v podání klavíristů Iva Kahánka a Martina Kasíka, které v úvodní skladbě doplnil recitátor Daniel Bambas. Dramaturgie postavila program na klavírních transkripcích děl Leoše Janáčka a melodramu jeho současníka Františka Neumanna. Koncert tak zároveň představoval poctu trojici klíčových janáčkovských dirigentů působících v brněnském divadle – Františku Neumannovi, Břetislavu Bakalovi a Františku Jílkovi.  více

Dramaturgické motto „Kořeny“ provází letošní festival Janáček Brno 2026, konaný od 13. října do 17. listopadu. Na jmenované téma si připravil v neděli 1. listopadu komorní koncert věnovaný hudebnímu odkazu skladatelských velikánů Pavel Haas Quartet a klavírista Jan Bartoš.  více

Festivalové uvedení inscenace opery Káťa Kabanová v režii Roberta Carsena a v podání operního souboru NdB v pátek nalákalo diváky do Janáčkova divadla. Intimní drama Leoše Janáčka (1854-1928) zaznělo jako šestá opera v programu mezinárodního festivalu Janáček Brno. Na tomto festivalu odezní hned dvě provedení tohoto titulu – hostující soubor Bayerische Staatsoper z Mnichova představí Káťu Kabanovou v režii Krzysztofa Warlikowského 13. listopadu 2026.  více

V rámci festivalu Janáček Brno uvedl soubor Janáčkovy opery NdB v premiéře operu Leoše Janáčka Šárka v její původní verzi z roku 1887. Komorní inscenace v sále Besedního domu se uskutečnila o státním svátku ve středu 28. října 2026. Letošní festivalové motto „Kořeny“ tímto počinem poukázalo na samotné počátky skladatelovy dramatické tvorby. Opera existuje ve dvou verzích – z roku 1887 v podobě klavírního výtahu a z roku 1925 v přepracované a instrumentované podobě. Režisér Jiří Heřman zvolil původní klavírní koncept a zasadil jej přímo do prostoru sálu. Klavírní part přednesl uznávaný britský klavírista Julius Drake.  více

Festival Janáček Brno se v sobotu 24. října 2026 odehrál také v refektáři augustiniánského opatství na Mendlově náměstí. Zde se odehrál koncert komorního sboru Ensemble Versus. Program přiblížil repertoár prováděný na Starém Brně v dobách ředitelů kůru Pavla Křížkovského a Leoše Janáčka. Historie starobrněnského konventu se úzce pojí s bohatou hudební tradicí, přičemž zásadní mezník představovala fundace z roku 1653, která klášter zavázala k péči o hudebně nadané jinochy. Na tento odkaz, poznamenaný později také snahami ceciliánské reformy o návrat ke střídmosti pod vedením Pavla Křížkovského a jeho odchovance Leoše Janáčka, navázal i nynější festivalový program.  více

Třetí operu autora zařadil do programu na sobotu Mezinárodní festival Janáček Brno 2026. Po Janáčkově opeře Osud a Výlety páně Broučkovy v prvním festivalovém týdnu přišla řada na Příhody lišky Bystroušky. Toto uvedení lákalo nejen velkým počtem hostujících sólistů, ale taktéž vídeňským ORF Radio-Symphonieorchester pod taktovkou Tomáše Netopila. Představení bylo také věnováno životnímu jubileu emeritního sólisty Richarda Nováka, který byl rovněž přítomen.  více

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno zařadil v sobotu 24. října do programu komorní koncert ve Vile Löw-Beer. Dramaturgie vedle sebe postavila tři významná díla kvartetní literatury 20. století od Leoše Janáčka, Dmitrije Šostakoviče a Bély Bartóka. Náročný program přednesl soubor Arola Quartet, založený v roce 2024 v Bernu. Těleso má na kontě řadu mezinárodních ocenění, přičemž pro brněnské publikum byla klíčová jejich 1. cena a zvláštní ocenění za nejlepší interpretaci Janáčka na Mezinárodní soutěži Leoše Janáčka 2025.  více

V poněkud neobvyklé programové křivce se nesl páteční večer 23. října v Janáčkově divadle, kde pokračoval festival Janáček Brno. Zatímco první polovina večera nasadila laťku vysoko díky formálně i výrazově pestrým dílům Bély Bartóka a Gustava Mahlera, druhá část sklouzla k odlehčenějšímu bloku. ORF Radio-Symphonieorchester Wien pod vedením Tomáše Netopila, jež živě přenášela Česká televize, tak vrchol večera obstaral hned na samém počátku.  více

Desátý ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno, který po čtyři týdny plní brněnské koncertní sály a divadla, nabízí jako hlavní programovou linkou všech devět oper Leoše Janáčka (1854-1928) v produkci operního souboru pořádajícího Národního divadla Brno. Dojde však i na koncertní řadu, doprovodný program či komentované prohlídky. Pravidelně se na festivalu objevuje projekt Operního studia Konzervatoře Brno. Ani letos tomu nebylo jinak a mladí studenti představili 22. října operu Divadlo za bránou Bohuslava Martinů (1890-1959) pod taktovkou dirigenta Filipa Urbana.  více

Nejčtenější

Kritika

V rámci XXIII. ročníku cyklu koncertů staré hudby Barbary Marie Willi se 10. listopadu 2026 v brněnském Sále Milosrdných bratří představil nizozemský soubor historické dechové harmonie Coloquio 6. Dramaturgie večera nabídla nevšední pohled na Mozartovu Kouzelnou flétnu (KV 620) prostřednictvím dobové úpravy pro dechové sexteto z roku 1795, jejímž autorem je německý fagotista a skladatel Johann Christian Stumpf. Živá interpretace navíc vstoupila do dialogu s projekcí originálního animovaného filmu.  více