Koncertní večer v podání ansámblu PhilHarmonia Octet Prague s hostujícím barytonistou Romanem Hozou přinesl program koncipovaný s dramaturgickou citlivostí – s důrazem na kontinuitu klasické tradice a její pozdější metamorfózy.
Úvodní skladba, Partita F dur Pavla Vranického, nabídla posluchačům vhled do doby vídeňského klasicismu a zároveň ukázku mistrovské souhry ansámblu, který dlouhodobě patří ke špičce v oblasti dechové komorní hudby. Interpretace oktetu se vyznačovala precizní rovnováhou mezi individualitou jednotlivých hlasů a kompaktním celkem. Každý nástroj byl slyšitelný ve své specifické barvě, přesto se zvuk ansámblu spojoval v jednolitý, živý organismus. Vše se odvíjelo v promyšlené textuře, kde si hoboje, klarinety a fagoty předávaly melodické impulzy s naprostou samozřejmostí. Výrazová přesnost, pečlivě odstíněná dynamika i naprostá jistota v intonaci vytvářely prostor pro jemnou stylovou eleganci, která odpovídá hudební estetice doby. Provedení se vyhnulo jakékoli povrchní virtuozitě – pozornost byla soustředěna spíše na vnitřní logiku hudebního toku a na souhru, která dává vyniknout vzájemnému naslouchání a pružnosti reakce. Proměnlivost nálad jednotlivých vět byla zachycena s neokázalou přirozeností: od svižně rytmizované energie úvodu přes zklidněné pasáže, taneční lehkost po závěrečné uvolnění. Úvodní téma variací, stejně tak jako variace samotná, zazněla v klarinetu Irvina Venyše kultivovaným tónem, který se rozplýval v odpovědích hobojů Viléma Veverky a Moniky Fürbach Bouškové a fagotů Václava Vonáška a Petra Sedláka. Vranického hudba v podání PhilHarmonia Octet působila nikoli jako muzeální relikt, ale jako živý doklad stylové kultury, jež se i v dnešním kontextu dokáže dotknout současného posluchače. Je to interpretace, která staví na dokonalé znalosti stylu, komorní citlivosti a hlubokém porozumění tomu, že za klasicistní formou se skrývá mnohem víc než pouhá pravidelnost – svět emocí, noblesy a vnitřního klidu.
Po klasicistní úvodní partituře Pavla Vranického přišla zásadní proměna výrazového prostoru. Novinka Petra Wajsara – Elektropictures představila kontrastní pól večera, v němž se tradiční instrumentální obsazení dechového oktetu stalo laboratoří současného zvuku a prostoru mezi rytmem a strukturou. Světová premiéra skladby, která vznikla na objednávku festivalu, je rozvržená do čtyř částí, vychází z principu neustálého pohybu a vrstvení, které připomínalo elektronickou hudbu nejen svou rytmickou organizací, ale i způsobem práce s energií. PhilHarmonia Octet zde vystoupil v roli technicky mimořádně disponovaného tělesa, které dokázalo reagovat na Wajsarovu komplexní partituru s přesností, přehledem a nakažlivou živostí. Hráči prokázali porozumění skladatelskému rukopisu – práci s vertikalitou a mikromotivickou proměnlivostí. Využití rozšířených technik – slapů, multifonik, foukání do nátrubků či speciálních zpívaných glissand – působilo nikoli jako efekt, ale jako přirozená součást hudebního výrazu. Výsledkem byla pozoruhodná syntéza mezi „akustickým klubem“ a komorní tvárností. Z hlediska dramaturgie šlo o působivý experiment: tradiční dechové nástroje zde imitovaly elektronické procesy, rytmické patterny vytvářely hypnotický tah a drobné posuny akcentů generovaly napětí i iluzi mechanického pohybu. Veverkův hoboj dominoval svým kontrolovaným tónem a dechovou výdrží. Klarinety a hoboje navzájem přebíraly impulzy, zahušťovaly je, nechaly rozpadnout a opět spojovaly do celku – výsledný dojem osciloval mezi organizovaným chaosem a dokonale strukturovaným řádem. Wajsarův kompoziční jazyk tu pracuje s paradoxem: rytmus a forma se vzájemně rozpíjejí i utvrzují a melodie je jen dočasným fragmentem širšího rytmického toku. Celek působí jako plastická hmota, jejíž energie nikdy zcela neutichá, jen mění podobu. PhilHarmonia Octet se s tímto pojetím ztotožnil do té míry, že působil jako improvizace, přestože většina byla pečlivě prokomponovaná. Skladba vyzněla jako manifest propojení žánrů i generací: hudba současná, ale s jasným vztahem k tradici komorní souhry. Wajsar zde zúročil svůj cit pro strukturu, aniž by rezignoval na vnitřní humor a ironii, které jsou jeho rukopisu vlastní. V interpretaci PhilHarmonia Octet zazněly Elektropictures jako zvukově podmanivá premiéra – dílo, které rozšiřuje možnosti dechového oktetu a současně potvrzuje, že hranice mezi klasickou a elektronickou estetikou už dávno nejsou neproniknutelné.
Po přestávce se dramaturgie večera proměnila v meditaci nad propojením písňové a symfonické tvorby Gustava Mahlera. PhilHarmonia Octet doplněný o kontrabasistu Jana Vokouna a sólistu Romana Hozu, zde představili výběr z cyklu Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh) v transkripci Tomáše Illeho, doplněný o instrumentální vsuvku Blumine – 2. větu z 1. symfonie v úpravě člena souboru Václava Vonáška. Celý blok tvořil celek, v němž se Mahlerovo myšlení o písni jako základní formě výrazu přirozeně přetavovalo do instrumentální i symfonické roviny. Tento dramaturgický záměr nebyl náhodný: Mahler mnohé ze svých písní z cyklu Chlapcův kouzelný roh přetvořil do svých symfonií. Propojení písňového a symfonického světa tak tvořilo vnitřně soudržný celek – po pěti písních následovala instrumentální věta Blumine jako symbolický most mezi oběma rovinami Mahlerovy tvorby. Po ní zaznělo dalších pět písní, které svou poetikou i hudební strukturou odkazovaly právě na Mahlerovy symfonické transformace. Šlo tedy nejen o formální dělení, ale o promyšlený oblouk, který posluchači umožnil vnímat písně jako živý zdroj Mahlerova symfonického jazyka.
Roman Hoza prokázal mimořádnou jistotu a kultivovanost projevu – jeho baryton vynikal nosnou střední polohou, jasnou výslovností a precizně modelovaným legatem. Každá pasáž byla promyšlená s přirozenou gradaci, přičemž Hoza dokázal s jemností vyvážit lyrické i tragické vrstvy Mahlerových textů. PhilHarmonia Octet byl rovnocenným partnerem sólisty, nikoli pouhým doprovodem – hudební struktura se rozvíjela jako komorní dialog, v němž jednotlivé nástroje reagovaly na zpěv i na sebe navzájem. Přidaný kontrabas Jana Vokouna přinesl celku pevnou oporu a jemnou rytmickou pulsaci, která nenarušovala průzračnost dechových textur.
V první části cyklu (písně 1–5) se vystřídala široká škála nálad: od vážné introspekce Noční písně předsunuté stráže po tanečně lehkou Malou rýnskou legendu. Zazářila precizní práce s agogikou, měkké modulace a vyrovnaná dynamika. V Tam, kde krásné trumpety troubí vynikl dialog rohů a fagotů s Hozovým dramatickým výrazem; v Pozemském životě a Bubeníčkovi se naplno projevil smysl souboru pro rytmické napětí a temnou barevnost. Všichni hráči působili maximálně soustředěně, jejich celkový zvuk byl vyvážený a fráze se přirozeně propojovaly s pěveckou linií.
Instrumentální mezihra Blumine přinesla uvolnění a lyrické prozáření. Aranžmá Václava Vonáška zachovalo jemnost a průzračnost původní symfonické věty, přestože byla redukována na devět hráčů. Přestože šlo o komorní úpravu, výsledek působil plně a vyváženě – Blumine zněla nikoli jako zmenšenina symfonie, ale jako její intimnější obraz.
Druhá část písňového cyklu (písně 6–10) přinesla návrat k Mahlerovým temnějším i groteskním polohám. V Písni pronásledovaného ve věži a Zpívali tři andělé se Hoza projevil nejen jako pěvec, ale i jako vypravěč s dramatickým citem. Jeho přednes byl herecky pravdivý, přirozený a vtahující. PhilHarmonia Octet reagoval pružně – dechové běhy klarinetů a hobojů měly jistotu a lehkost, kontrabasové pizzicato určovalo strukturu a přinášelo zvukovou stabilitu. Lehce groteskní charakter písně Chvála vznešeného rozumu ansámbl podtrhl brilantní artikulací a precizní rytmickou hrou, zatímco Kázání sv. Antonína Paduánského rybám působilo jako drobné scherzo. Závěrečné Prasvětlo pak přineslo duchovní smíření a klid – rozvolněné tempo, jemné plochy a zpěvný hoboj vytvořily dojem hluboké meditace a návratu k podstatě Mahlerova světa.
Publikum na tento výjimečný hudební zážitek reagovalo dlouhým potleskem ve stoje, který potvrdil, že zde nešlo jen o koncert, ale o důkladně promyšlený interpretační tah – vynikající ukázku toho, jak lze spojit historickou věrnost, stylovou kulturu a živou hudební imaginaci.
PhilHarmonia Octet Prague
Cesta zvuku: Vranický, Wajsar, Mahler
22. 10. 2025, Moravský podzim, 19:00 Besední dům
Vilém Veverka, Monika Fürbach Boušková, hoboje
Irvin Venyš, Karel Dohnal, klarinety
Václav Vonášek, Petr Sedlák, fagoty
Kryštof Koska, Hana Šuková, lesní rohy
Jan Vokoun, kontrabas (Mahler)
Roman Hoza, baryton (Mahler)
Program:
PAVEL VRANICKÝ Oktet F dur pro dechové okteto
PETR WAJSAR Elektropictures
GUSTAV MAHLER / arr. TOMÁŠ ILLE Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh) pro baryton, dechové okteto a kontrabas (písně 1 až 10)
GUSTAV MAHLER / arr. VÁCLAV VONÁŠEK Blumine
Zatím nebyl přidán žádný komentář..