Brno Contemporary Orchestra sáhl po opravdu výjimečné kompozici a pokusil se vytvořit ojedinělou a mimořádnou událost – především po hudební a po technické stránce to i vyšlo. Kdo se nezalekl zimy a vypravil se do suchých doků na Brněnské přehradě, odešel se zážitkem, jaký se nenaskytne denně. Do standardních domácích poměrů srážel celou událost balet, ale o tom až později.
Professor Bad Trip je hudební obraz stavu po užití halucinogenů podaný ve třech přednáškách (skládá se z částí lesson 1–3). Skladatele Fausta Romitelliho (1963–2004) při jeho kompozici ovlivnily nejen samotné zážitky s drogami, ale také básně Henriho Michauxe a grafické dílo Gianlucy Lericiho – výtvarníka spojeného s punkovou scénou, který pod pseudonymem Professor Bad Trip publikoval. Kompozice je určena pro komorní orchestr obohacený o elektrické kytary a další „nesymfonické“ nástroje, součástí skladby je ale i přesný rozpis, jak má být ozvučená. Celý orchestr je amplifikovaný, zvuk nástrojů nejen nabývá na intenzitě, ale také se různě obaluje echem, deformuje, zní z různých míst. Osmikanálový zvuk je už sám o sobě dostatečný důvod k živé produkci, komplexní zážitek vám žádná domácí aparatura nezprostředkuje. Celý koncert výborně nazvučil Tomáš Vtípil, tady se skutečně dalo mluvit o sound designu (což je jinak nálepka, kterou se dnes ohání kdekdo). Zvuk byl intenzivní, místy patřičně zkreslený, ale dobře čitelný. Jednotlivé nástroje zněly zřetelně, neslévaly se, výsledkem byla při všech technických kouzlech komorní hudba.
Volba nekonvenčních prostředí pro koncerty soudobé hudby je svým způsobem klišé, ale prostředí doku zapůsobilo jako další sólista večera (tady jen okrajově poznamenám, že mnozí lidé jistě ocenili samotnou možnost se do doků podívat). Dominovala mu odstavená loď Dallas (dříve Moskva, nyní kulturní památka), scéna se táhla daleko dozadu nad montážní jámou a vytvářela dojem nekonečného tunelu. Orchestr hrál za papírovým závěsem, stínový obraz dirigenta doplňoval vizuální vjem.
Na začátku koncertu působil dráždivě donekonečna opakovaný šlágr Olympiku Snad jsem to zavinil já, který se potom střídavě ztrácel a znovu objevoval, když si první tanečník nasazoval a sundával sluchátka. Olympická písnička se objevila ještě v závěru druhé přednášky, kam nějaká banalita tohoto druhu patří. Tři lekce měly rozdílný hudební charakter a při hledání paralely ke klasičtějším formám bych si nejspíš vzpomněl na taneční svitu – skladatelé využívají inspirace taneční hudbou už několik set let. První věta – nebo chcete-li přednáška – mi zvukově evokovala techniku scratchování a tím taneční party, jako východisko by se nejspíš nabízel acid house. Nejsem si jist, do jaké míry je to v souladu s Romitelliho záměrem, ale koncertně to fungovalo skvěle. Druhá část měla spíš atmosféru psychedelické hudby šedesátých let, což je rovněž styl svázaný s halucinogeny zcela neodmyslitelně. Třetí část se asi nejvíc blížila soudobé vážné hudbě, ke klasickým zdrojům v ní odkazuje violoncellová kadence, byť značně divoká. Toto důsledné stylové odlišení jednotlivých vět pokládám za největší hudební práci, kterou dirigent Pavel Šnajdr udělal (samozřejmě kromě samotného nastudování).
Pokud někdo chtěl pochopit, co je to „mizernej úlet“, z baletní části se to určitě nedozvěděl. ThC – Theatre Contemporary na jevišti odehrál jakýsi příběh o cestě do pozměněné reality, troufám si ale tvrdit, že autoři choreografie o halucinogenech nic nevědí, a co je to „bad trip“ nemají ani ponětí. Pokud chtěli hrát konkrétní příběh, nabízela by se paralela s případem, kdy se cizinec předávkovaný lysohlávkami zabil po skoku z okna nemocnice – stalo se v devadesátých letech v brněnské úrazovce. Zcela výborně naopak fungovala světla – nasvětlení scény a celého prostoru gradovalo od stroboskopických efektů na začátku, jednoho světla zezadu, přes boční reflektory, práci s původními svítidly v doku a žárovkami lodě Dallas. Světla navozovala atmosféru klubové scény a rockového koncertu sama o sobě a vlastně mohlo zůstat jen u nich. To je další pochvala, která letí směrem k technické stránce koncertu. Nasvítit bizarní prostor loděnice a vytvořit opravdu samostatný light design by bylo účinnější a méně popisné než zmíněné tanečky.
Na celé produkci oceňuji především hudební práci, technické zabezpečení a zasazení do prostoru, který produkci opravdu pomohl a byl vyhovující i akusticky. To jsou věci, které se Brno Contemporary Orchestra a Pavlu Šnajdrovi opravdu povedly.
Fausto Romitelli: Professor Bad Trip. Hudební nastudování Pavel Šnajdr, Brno Contemporary Orchestra, ThC – Theatre Contemporary, sound design Tomáš Vtípil, light design Michal Kořínek, Jiří Šmirk. 4. 10. 2013, suché doky na Brněnské přehradě.
Foto Boris Klepal
Zatím nebyl přidán žádný komentář..