Brněnské uvedení Janáčkovy Její pastorkyňa na festivalu Moravský podzim znovu potvrdilo, že i po letech může původní režijní koncepce odhalovat nové dramatické a hudební nuance díky částečné změně obsazení a interpretační invenci. Režie Martina Glasera zůstává pevně zakotvena v realistickém výkladu díla, avšak ve spojení s hudebním vedením Roberta Kružíka působí inscenace živě, sevřeně a emocionálně velmi pravdivě.
Dominantní scéna stromu života Pavla Boráka provází všechna dějství a stává se tichým svědkem lidských proměn i nevyhnutelnosti osudu. Již orchestrální předehra naznačila mimořádnou zvukovou plastičnost – Robert Kružík vedl soubor s precizní kontrolou i přirozenou energií. Smyčce v unisonu vytvářely kompaktní, sytý základ, zatímco dechové nástroje barvily děj jemnými přechody a bicí repetitivními údery podtrhovaly napětí bublající pod povrchem. Dirigent vystavěl působivé dynamické pasáže, v níž i krátká zastavení hudebního toku působila jako dramatické záchvěvy ticha.
V titulní roli zaujala od prvních tónů Kateřina Kněžíková. Její hlas se vyznačuje ušlechtilou barevností, přesnou výslovností a mimořádným vnitřním výrazem. V sólových pasážích projevila dokonalé technické mistrovství i jemný komorní dialog; její Jenůfa působila lidsky zranitelně a současně odhodlaně. Jaroslav Březina vytvořil silně dramatického Lacu, jehož tenor zněl s napětím i vášní. Jitka Zerhauová obdařila postavu stařenky měkkým, starostlivým hlasem, její duet s Jenůfou patřil k dojemným momentům večera. Svatopluk Sem zaujal jako Stárek svým plným a jistým barytonem, a Kostelničce Jany Hrochové se již v prvním vstupu podařilo vyvolat respekt i obavu, čímž umocnila napětí celé situace.
K orchestrální i sborové spolupráci nelze než dodat uznání – sbor vedený Pavlem Koňárkem přinesl typickou spolehlivost provedení s folklorním podtónem. Kostýmy Markéty Slámečkové citlivě vychází z lidových prvků a zároveň odráží divadlo 21. století. Aleš Briscein jako Števa přesvědčivě ztvárnil samolibého mladíka, jehož lehkovážnost doplnil jemnými odkazy na verbuňk a čardáš, které přirozeně obohatily scénickou akci a dodaly výjevu hravost.
Druhé dějství přineslo výrazný posun k psychologické hloubce. Minimalistická scéna dává vyniknout napětí mezi Jenůfou a Kostelničkou, jejíž představitelka Jana Hrochová podala mimořádný výkon. Její temně zbarvený mezzosoprán s lehkým zastřením nesl v sobě bolest i sílu, zároveň odrážel rozpolcenost ženy zmítané mezi vinou, vírou a láskou. Světelný design Martina Špetlíka podtrhl naléhavost a vnitřní sevřenost scény.
Orchestr zde přesně vystihl kontrastní proměny nálad: naléhavé běhy smyčců střídaly ztišené plochy a krátké dramatické výboje. Houslové sólo vytvořilo křehký most k nádhernému vstupu Kněžíkové, jejíž ztvárnění mateřského zoufalství bylo technicky brilantní a emocionálně odzbrojující. Trio Kostelničky, Jenůfy a Laca ukázalo přesvědčivou integritu hlasů a důmyslný výrazový kontakt mezi postavami.
Aleš Briscein výstižně vystihl Števovu aroganci i nezralost, zatímco Březinův Laca působil upřímně a oddaně. Orchestr se nebál výrazových kontrastů – střídal plnost s až obnaženou jemností a dokázal naplnit prostor nejmenšími zvukovými detaily.
Nejen závěrečná část plynula s pozoruhodnou lehkostí navzdory vážnosti tématu, což svědčí o precizní režijní práci Martina Glasera. Inscenace působí jako dokonale sehraný celek – soubor, který funguje v plné souhře a opírá se o jisté zázemí brněnské scény. Lidově laděná předehra s tanečním charakterem se brzy proměnila v dramatickou disonanci při výjevu nalezení mrtvého dítěte. Orchestr zde vybudoval hudební oblouk s mimořádnou citlivostí: zvuk se z jasného světla pozvolna měnil v temnotu, napětí rostlo až na hranici fyzického účinku.
Nápad s postavami za hlavní scénou a výrazné kostýmy s fialovým tónováním dodaly ději symbolickou vážnost. Jana Hrochová v roli Kostelničky prožila skutečnou katarzi – její přiznání k činu bylo mimořádně lidské, prosté patosu, s hlubokým vnitřním prožitkem. Kněžíková ve třetím dějství zrcadlila obraz opravdové Jenůfy – ženy plné bezpodmínečné lásky, odpuštění a přijetí vlastního osudu. Houslové sólo s jemnými flažolety pronikavě doprovázelo dramatický zlom. Eva Svozilová jako Karolka zaujala svěžím hlasem a bezelstným projevem.
Ženský sbor, místy imitovaný v akustické perspektivě, působil přirozeně a živelně, zejména ve výstupu Ej, mamko, mamko. Jan Šťáva svým nosným basem rozšířil barevnost závěru. Svatební žehnání matky vyzařovalo opravdovou citovou sílu a dodalo aktu magický rozměr. Závěrečné jednání gradovalo do monumentální hudební i dramatické kulminace. Orchestr explozivně rozvíjel každý motiv, hudba sršela energií a napětím, zatímco z pomyslného jevištního nebe se spouštěl déšť – jako by smýval veškerou hrůzu a bolest příběhu, otevíral prostor pro přerod a nový začátek. V tomto finále se spojily všechny složky inscenace – precizní orchestrální provedení, přesvědčivé pěvecké výkony, výrazná scénografie a režijní koncepce – a vytvořily intenzivní a hluboce působivý závěr, který diváka nechává s pocitem očisty i naděje. Mimořádný umělecký zážitek diváci ocenili dlouhými ovacemi ve stoje, při němž divadlo vzdalo hold Janě Hrochové k jejímu pětadvacetiletému působení na brněnské scéně, životnímu jubileu i debutu v roli Kostelničky.
Janáčkova Její pastorkyňa v brněnském nastudování zůstává jedním z pilířů repertoáru, který obstojí i v mezinárodním kontextu. Částečně nové obsazení vneslo do inscenace svěžest, bez ztráty autenticity a výpovědní síly. Robert Kružík nabídl citlivé ctění partitury – vyvážené, promyšlené a zároveň intuitivní. V kombinaci všeho výše zmíněného vedla k hudebně-dramatickému celku, který znovu připomněl, že příběh Gabriely Preissové i po více než sto letech mrazí svou lidskou pravdivostí.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..