Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.
Včerejší večer zahájila skladba Žárlivost, plánovaná původně jako předehra k Janáčkově třetí opeře Její pastorkyňa. Dílo však nemá s operou hudebně příliš mnoho společného a jako předehra nezazněla ani při operní premiéře roku 1904. Žárlivost se tak stala samostatnou kompozicí sui generis, která se na začátku Její pastorkyně hrává (nebo také ne) a to podle edice, kterou inscenátoři zvolí. Často také sloužívá svojí délkou, expresivitou a kompaktností jako vhodné zahájení „janáčkovského“ programu. A nejinak tomu bylo i včera. Žárlivost tak odstartovala výtečný dramaturgický koncept večera, který rozhodně nejde onálepkovat označením z nouze ctnost náhradního koncertu v krizové situaci. Jednalo se o plnohodnotný a promyšlený program. Dobrý pocit z něj umocnilo od začátku maximální nasazení orchestru a tomu odpovídající hudební výkon – rytmická i intonační přesnost je však pouhou špičkou ledovce. Především dynamickými změnami vdechli hudebníci Janáčkově Žárlivosti život.
Houslový koncert Putování dušičky patří k dílům, která skladatel za svého života již nedokončil a ze kterého se dochovala jedna věta v délce přibližně patnácti minut. Profesoři i skladatelé Miloš Štědroň a Leoš Faltus skladbu v roce 1988 rekonstruovali a Filharmonie Brno ji ještě téhož roku v Brně provedla. Od té doby bylo Putování dušičky několikrát nahráno. Svou troškou do mlýna přispěl roku 2015 také houslista a koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček, který včera spojil své síly s orchestrem Janáčkovy opery. Špaček je mistr křišťálově jasného tónu a precizní práce se smyčcem – i ty nejexpresivnější části v gradacích, kde se nějaká ta „špína“ a drsnost mohou vždy objevit, pronikají orchestrem jako přesně vyměřený řez skalpelem. Přestože byl Špačkův výkon na míle vzdálený interpretačnímu chladu, jeho expresivita je mnohem subtilnější, mnohem jemnější a rafinovanější. Také tam, kde se objeví lyrické motivy, houslista „nepřehrává“, výsledek je pak hudebně přesvědčivější a mnohem niternější a skutečnější než přehnaná hra na city. Dlužno říct, že orchestr šel v tomto ohledu houslistovi na ruku – citlivě, něžně, ale ne plačtivě. Nejpůsobivější polohy orchestru však měly teprve přijít.
Suita pro smyčce představuje Janáčkovu první dochovanou orchestrální skladbu a pochází ještě z doby před studiem na konzervatoři v Lipsku. Navzdory svému názvu nesestává dílo z tradičních suitových vět, ale šestice částí je pojmenována dle tempových označení. Přestože skladba neobsahuje ještě charakteristické znaky Janáčkova hudebního rukopisu, prozrazuje autorovu výtečnou melodickou představivost a vytříbený cit pro instrumentaci smyčcových nástrojů. A právě zde mohli hudebníci v čele s dirigentem prokázat své dynamické i výrazové schopnosti nejvíce. Robert Kružík akcentoval i ty nejjemnější změny v hudební faktuře. Dynamická i tempová stránka byla plná drobných vrcholů, pádů, vzdechů a napjatých prodlev. Skutečně jímavými se v nastudování orchestru Janáčkovy opery stala obě Adagia, to první s bezchybným frázováním a křehoučkou dynamikou, a to druhé s emocemi přetékajícím violoncellovým sólem Josefa Klíče. Pochvalu si zaslouží především mohutná vibrata, kterým interpret dodal obzvláště citlivá zakončení. Dirigent Kružík zvládnul výtečně nejen lyriku, ale i rychlejší části – například krátkému tanečnímu Andante con moto propůjčil nejen onu taneční lehkost, ale i určitou distingovanost a upravenost. Ostatně orchestr Janáčkovy opery hrál tak hezky, až si to vysloužilo pár neplánovaných potlesků mezi větami. (Roztomilý nešvar, který stihnul také Lašské tance.)
Smyčcový orchestr byl však záhy vystřídán mnohem intimnějším obsazením – houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera se ujali Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír. Od vášnivé a lyrické první věty přes hřejivou, zpěvnou a lidovou hudbou nasáklou větu druhou až po drobné scherzo a trýznivé a do ticha bravurně gradující finále zůstávala souhra hudebníků na té nejvyšší interpretační úrovni. Obzvláště povedené byly Špačkovy proměny něžných houslových akordických rozkladů do drásavých a drsných zářezů ve větě Allegretto. Miroslav Sekera se držel spíše v lyričtějších polohách a fungoval jako jasná protiváha náladovějších houslí. Také společná a přesná rubata obou interpretů přidala skladbě na lesku.
Závěrečnou skladbou večera se měly stát Janáčkovy Lašské tance a dramaturgicky by tak večer opsal pomyslný kruh – od oblíbené předehry, přes intenzivní, pochmurná a hloubavá díla až k posluchači milovaným Lašským tancům. Obzvláště fortelný Dymák a rozverný Čeladenský s charakteristickou rytmikou provedli interpreti tak přesvědčivě a s tak vytříbeným citem pro Janáčkovu hudební tvorbu, až si části vyžádaly další nečekané potlesky mezi větami. Po závěrečných Pilkách by se zdálo, že se večer chýlí k závěru. Pořadatelé však měli ještě jedno eso v rukávu. Po poděkování ředitele Janáčkova divadla Martina Glasera, uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a Tomáše Jedličky, ředitele Waldorfské základní školy a mateřské školy Brno, souboru Janáčkova divadla a návštěvníkům zavítala na pódium sopranistka a představitelka Libuše v opeře Národního divadla Brno Lucie Hájková a po boku dětí z Waldorfské školy recitovala verše ze závěrečné části Smetanovy opery. Přestože skladatelova hudba přímo volá po zpěvu, síla deklamace umocněna současnou nelehkou dobou a přezíravým pohledem nejvyšších míst na kulturu, její stav a těžkosti, dokázala hluboko zasáhnout posluchače i samotné interprety. Silných momentů a dechberoucích okamžiků nám Národní divadlo Brno za poslední léta přineslo mnoho. Je však velikou škodou a také hanbou nejvyššího představitele státu a jeho proklamací k umělcům, že tentokrát tomu bylo za tak nešťastné a skličující chvíle. Hudba, divadlo, výtvarné umění a výstavy nejsou samozřejmostí – vyžadují spoustu soustavné práce a odhodlání. Máme velké štěstí, že v Brně jsou v klíčových kulturních institucích, jakou je Národní divadlo Brno, skutečně lidé na svých místech, kteří na Hradě pochopení zřejmě nenajdou. Od publika dlouze tleskajícího vestoje se jim ho včera ale dostalo svrchovaně.
ÚČINKUJÍCÍ:
JOSEF ŠPAČEK – HOUSLE
MIROSLAV SEKERA – KLAVÍR
ROBERT KRUŽÍK – DIRIGENT
ORCHESTR JANÁČKOVY OPERY NdB
PROGRAM:
LEOŠ JANÁČEK:
ŽÁRLIVOST (ÚVOD K JEJÍ PASTORKYNI), JW VI/2
HOUSLOVÝ KONCERT PUTOVÁNÍ DUŠIČKY, JW IX/10
PRO SÓLOVÉ HOUSLE A ORCHESTR
SUITA PRO SMYČCE, JW VI/2
SONÁTA PRO HOUSLE A KLAVÍR, JW VII/7
LAŠSKÉ TANCE, JW VI/17
sobota 10. října 2020, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..