Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

„Na konci 20. století jsem přestal být lidskou bytostí,“ slyšíme hlas Nicka Cavea, zatímco sledujeme jeho samého, jak ve stylově dokonalé ložnici čeká s otevřenýma očima na zazvonění budíku, jak vstává z dokonale bílého povlečení, od své dokonalé spící ženy. Otevírá dokonale bílé okenice. „Toto je můj dvacátý tisící den na Zemi.“ Tak nás do svého světa uvádí film Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, distribuovaný Asociací českých filmových klubů.

Už ona zmíněná první věta stačí na to, aby nekritičtí Caveovi fanoušci zjihli a otevřeli svá srdce přílivu nadpozemské moudrosti svého idola. A samozřejmě i na to, aby se v cyničtější části publika nastartovaly všechny obranné mechanismy, chránící mysl před přívaly nejrůznějších komediantských pseudomouder. Oba přístupy k filmu jsou možné, oba mohou být poměrně obohacující. Ideální ovšem je, přistoupíte-li na hru, kterou s námi režisérská dvojice Ian Forsyth a Jane Pollard, spolu s protagonistou filmu a jeho spoluscenáristou Nickem Cavem, chce hrát. Hru na vzorový dokument o Nicku Caveovi, který zachycuje vzorový den známého a milovaného umělce. Sledování herce Nicka Cavea, hrajícího umělce Nicka Cavea. Pohrávání si s Caveovým mediálním obrazem a diváckými očekáváními.

Autorská dvojice vizuálních umělců Ian ForsythJane Pollard (http://www.iainandjane.com/) se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá veřejnými personami, maskami, kterými se prezentují významní muzikanti. V roce 1998 uvedli po pečlivé 18měsíční přípravě dvouhodinovou performanci A Rock ’N’ Roll Suicide, detailní rekonstrukci slavného koncertu Davida Bowieho, při níž „zavraždil“ své alter ego Ziggyho Stardusta. Dalším z jejich děl je videoinstalace z roku 2007 Kiss my Nauman, při níž na čtyřech obrazovkách sledujeme v jediném 47 minutovém záběru líčení čtyř členů Kiss revivalu Dressed to Kill po vzoru jejich idolů.
S Nickem Cavem dvojice spolupracuje už několik let. Vytvořila pro něj při příležitosti vydání remasterovaných verzí všech 14 studiových alb Bad Seeds sérii 14 středometrážních filmů Do you love me like I love you, v nichž se „mluvící“ hlavy současných i minulých členů kapely, známých hudebníků, publicistů i neznámých fanoušků vyjadřují k jednotlivým albům. Jediný Nick Cave se v žádném z nich neobjevuje. Na jeho objevení jsme si museli počkat a do letošního roku, kdy bylo 20 000 dní na Zemi oficiálně a se značným diváckým úspěchem uvedeno na festivalu Sundance.

Film je prezentován jako záznam 24 hodin v životě Nicka Cavea, zachycených jeho dlouholetými spolupracovníky. Rozhodně však nejde o klasický dokument, v němž by byly syrové autentické záběry ze života sestříhány do výsledného tvaru. Jde o pečlivě připravený, napsaný a vykonstruovaný tvar minimálně na pomezí filmu hraného. Nicku Caveovi jako zkušenému herci a performerovi nedělá nejmenší problém hrát naprosto přesvědčivě roli idola, démonického kazatele a temně sexy hudebníka Nicka Cavea. Mohutně ho v tom podporuje kamera, která se v některých scénách (zmiňme například jeho ranní zhlížení se v koupelnovém zrcadle) vyloženě opájí jeho fotogeničností a zdůrazňuje jeho až nelidské rysy.

Ve vzorovém dni Nicka Cavea nechybí žádná z jeho vzorových činností. Ve své pracovně s pečlivě naaranžovanými hromadami knih se věnuje psaní, pochopitelně na psacím stroji. Ve studiu nahrává poslední desku Push the Sky Away, navštěvuje svého psychoanalytika, s nímž jak jinak hovoří o prvních sexuálních zkušenostech a o svém vztahu s otcem. Především k nám ale ve zvukové stopě promlouvá jeho podmanivý hlas. V průběhu celého filmu trousí našim hladovým duším citáty, které se dají okamžitě vzít a na pozadí jímavého obrázku sdílet na Facebooku. Nebo se nad nimi dá i zcela upřímně zamyslet a dokonce dospět k netriviálním závěrům. Když hovoří o tom, že veškerá jeho tvorba je vlastně kanibalismus, protože umělec požírá své vztahy, intimitu svých blízkých, aby je zpracované vyvrhl na světlo ve formě písně, máme pocit, že se nám skutečně bolestně odhaluje. Pak náhle otevře kufr auta a my v něm bez jakéhokoli vysvětlení spatříme klec se dvěma vycpanými andulkami. Je možné vážně přijímat slova na hranici patosu od někoho, kdo v autě vozí klec s vycpanými andulkami? Tento rozpor nás provází celým filmem. Jsme v neustálé nejistotě, kdy se jedná o hru, o pohrávání si s vlastním mediálním obrazem, a kdy nám chce vážně sdělit něco intimního. Nejistota se týká i samotného časoprostoru. Máme uvěřit, že se celý film odehrává během jednoho dne na jednom místě, konkrétně v Caveově milovaném rezidentním městě Brightonu. Samozřejmě se dočkáme ikonických záběrů na slavné brightonské molo, které mají přinést prostorové ukotvení. Ve skutečnosti se ale film odehrává i na mnoha od Brightonu dosti vzdálených místech (například koncert, jímž film předčasně vrcholí, měl dějiště v Berlíně). Přesněji řečeno film se odehrává ve vzorovém prostoru, jímž Cave hladce proplouvá za volantem svého auta, a který propojuje v podstatě celý svět. Není divu, že se v takovém typu prostoru mohou náhle v autě objevovat různí Caveovi bývalí spolupracovníci, kterým má možnost položit otázky dříve nepoložené. Od Blixy Bargelda se konečně dozví, proč vlastně odešel z Bad Seeds, s Kylie Minogue zase prodiskutuje strach ze zapomnění a problematiku voskových figurín.

Ve filmu ovšem nechybí ani záběry autentické, které by hladce zapadly do naprosto konvenčního hudebního dokumentu. Jde především o záběry z nahrávacího studia, kde mimo jiné zjišťujeme, jak významnou roli ve vzniku alba sehrál Warren Ellis, širší veřejnosti v podstatě neznámá šedá eminence současných Bad Seeds (za šedou eminenci ho tedy může označit jen někdo, kdo neměl to štěstí vidět ho ve zběsilé koncertní akci, ale stejně). A jeho historka o žvýkačce Niny Simone je asi nejvtipnějším momentem celého filmu.
Při sledování 20 000 dní na Zemi nás může napadnout výrok Oscara Wildea: „Když člověk hovoří za sebe, je nejméně sám sebou. Dejte mu masku a poví vám pravdu.“
Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.
Ale s největší pravděpodobností je to exkurze do „chvějivého prostoru střetu reality a imaginace, v němž přebývá veškerá radost a láska a v něm ve skutečnosti žijeme i my.“

 PS: 20 000 dní na Zemi patří k filmům, u nichž se skutečně vyplatí navštívit webové stránky. Tak nezapoměňte: http://www.20000daysonearth.com/

 Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (20,000 Days on Earth), film, dokumentární / drama / hudební. Velká Británie, 2014, 96 min. Režie: Iain Forsyth, Jane Pollard, scénář: Nick Cave, Iain Forsyth, Jane Pollard, kamera: Erik Wilson, hudba: Nick Cave, Warren Ellis. Hrají: Nick Cave, Blixa Bargeld, Kylie Minogue, Ray Winstone, Warren Ellis…

Foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kdo očekával, že si připomene největší hitovky Björk, byl devadesátiminutovým přílivem podivných „nemelodických“ tónů nepříjemně zaskočen. A víte co? Dobře mu tak. Hudební vývoj této svébytné umělkyně klade na posluchače čím dál tím větší nároky.  více

Pondělí 17. listopadu, den dvacátého pátého výročí Sametové revoluce, byl v Brně až marnotratně bohatý na nejrůznější shromáždění, proslovy, blokády, průvody, výstavy a předpremiéry. Jednou z nich byla i projekce televizního filmu Brněnského studia ČT Hvězdy za železnou oponou v kavárně Trojka. Ve zcela zaplněném sále panovala atmosféra pospolitosti a radostného očekávání. Věkově se publikum, jež na projekci přivítali tvůrci filmu režisér Pavel Jirásek a dramaturg Martin Polák, pohybovalo od zjevných pamětníků po mladé rybízky, kteří moc netušili, co mají od filmu čekat.  více


Býti kvartetem – téma 31. ročníku festivalu Concentus Moraviae přináší do moravských měst čtyřčlenná uskupení smyčcového i nesmyčcového obsazení. Do Boskovic zavítal vokální soubor Graindelavoix s uměleckým vedoucím Björnem Schmelzerem, který na festival přijel se svým ansámblem již potřetí. Tento multidisciplinární soubor se sídlem v Antverpách se věnuje především provádění středověké polyfonie. Je známý pro svůj nekonvenční přístup k historickému chápání polyfonní praxe a zakládá si na neotřelém pojetí estetické interpretace.  více

Tématem 31. ročníku festivalu Concentus Moraviae je Býti kvartetem. Symbolickou čtyřkou provází celá dramaturgie festivalu a na včerejším koncertě v Mikulově tomu nebylo jinak. Kritiky oceňovaný český soubor Pavel Haas Quartet zaměřující se na východoevropské mistry komorní hudby se stal rezidenčním souborem letošního festivalu. Pro pondělní koncert připravil program soustředěný na Antonína Dvořáka (1841–1904) a jeho přátelství s Johannesem Brahmsem (1833–1897). Předchozí nedělní večer (31. května) přednesli v Kurdějově výběr pěti kusů ze sbírky Cypřiše pro smyčcové kvarteto, B 152 a s Borisem Giltburgem – špičkovým klavíristou mezinárodního významu a se širokým repertoárem – provedli Brahmsův první klavírní kvartet. Následující koncert na zámku Mikulov byl volným navázáním programu, kdy zaznělo zbývajících sedm částí z Dvořákové sbírky a od Johannese Brahmse jeho poslední Klavírní kvartet č. 3 c moll, op. 60více

Do čtvrté dekády existence vstoupil ve čtvrtek 29. května festival Concentus Moraviae, jehož XXXI. ročník byl slavnostně zahájen v Historickém sále zámku ve Slavkově u Brna. Právě tento vstup se promítl i do tématu letošního ročníku: Býti kvartetem. Jak už samotné motto napovídá, programy koncertů se soustředí zejména na hudbu pro kvarteta, někdy samotná, jindy obohacená o další muzikanty. Ačkoliv největší podíl mají jednoznačně kvarteta smyčcová, na programu letošního ročníku najdeme například i koncerty klarinetového, vokálního, bicího či violoncellového kvarteta. Zahajovací koncert byl ale každopádně svěřen „zlaté klasice“ a v podání Pavel Haas Quartetu (Veronika Jarůšková a Marek Zwiebel – housle, Šimon Truszka – viola a Peter Jarůšek – violoncello) zazněla díla Vítězslavy Kaprálové a Antonína Dvořáka. Není náhodou, že slavnostní zahájení bylo svěřeno právě tomuto tělesu. Soubor Pavel Haas Quartet je letošním rezidenčním souborem festivalu.  více

Měřítkem jakéhokoli ocenění v umění se stal filmový Oscar. V hudebním průmyslu jsou jeho paralelou Gramophone Awards, kterých má letošní rezidenční soubor festivalu Concentus Moraviae ve vitrínce hned pět. Zůstaneme-li v hollywoodských přirovnáních: Pavel Haas Quartet se už pěkných pár let drží na prvních příčkách kvartetního celosvětového A-listu. Vystupuje v nejvěhlasnějších koncertních síních včetně Wigmore Hall v Londýně, Philharmonie a Konzerthaus v Berlíně, Musikverein ve Vídni či Carnegie Hall v New Yorku. BBC Music Magazine PHQ zařadil mezi deset nejlepších smyčcových kvartet všech dob. Cenami ověnčené nahrávky jim exkluzivně vydává domácí legendární label Supraphon. PHQ zůstává věrný i festivalu Concentus Moraviae, kam se jako rezidenční soubor vrací po deseti letech. Rozhovor poskytl violoncellista Peter Jarůšek, který je letos zároveň jedním z festivalových dramaturgů.  více

Na průřez německou barokní tvorbou lákal cyklus Rajhradské barokní večery 2026 při druhém, májovém koncertu. Soubor Castello in Aria rozezněl v neděli 24. května prostory kapitulární kaple benediktinského opatství v Rajhradě skladbami Johanna Rosenmüllera, Heinricha Schütze a Johanna Sebastiana Bacha. Umělecký vedoucí souboru a hráč na cembalo a pozitiv Vít Bébar před každým číslem krátce představil kompozici i skladatele.  více

Možná jste si podobně jako já už mnohokrát položili otázku, jak se rodí operní režiséři. Co mladého umělce přivede k tomu, že se nepostaví na jeviště nebo za pult, ale rozhodne se operu rovnou inscenovat. S Jakubem Janem Černým, studentem operní režie na HF JAMU, který se právě nyní v roli asistenta režiséra podílí na vzniku netrpělivě očekávané inscenace Straussovy operety Netopýr v Opeře Národního divadla Brno, jsme si povídali o jeho cestě k režisérské židli.  více

Vila Löw-Beer se stala dějištěm koncertního projektu s názvem Bílé útesy doverské, v němž soubor Ensemble Opera Diversa pod vedením dirigenta Patrika Červáka představil sondu do britské tvorby pro smyčcový orchestr. Programový výběr sjednotil autory různých generací 20. a 21. století, přičemž klíčovým aspektem večera bylo uvedení tří děl v české premiéře. Volba komorního prostoru secesní vily korespondovala s charakterem vybraných kompozic, které v mnoha ohledech vyžadovaly vysokou míru interpretační intimity i precizní práci s akustickým detailem. Namísto tradičního abonentního schématu vsadil ansámbl na sevřený, tematicky ukotvený blok, jenž i přes svou střídmou časovou dotaci nabídl ucelený vhled do ostrovní instrumentální a vokálně-instrumentální tvorby.  více

Již před několika měsíci se uskutečnil křest prvního CD ansámblu MusEquality, jenž si klade za cíl otevírat nové interpretační možnosti klasické hudby prostřednictvím vlastních aranží vycházejících z lidových kořenů a neobvyklé instrumentace. Kombinace dvou houslí, akordeonu, cimbálu a kontrabasu vytváří podmínky pro novou interpretaci skladeb, která ctí jejich původní charakter a současně odhaluje další, dosud méně zřetelné výrazové i zvukové vrstvy.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří se poslední dubnový den uskutečnil další koncert XXIII. ročníku prestižního cyklu staré hudby „Barbara Maria Willi uvádí…“. Dramaturgyně cyklu tentokrát představila originální koncepci s názvem „cembalo-mix“. Tento ambiciózní projekt propojil tři generace interpretů a nabídl posluchačům ucelený pohled do vývoje cembalové hudby od přelomu 16. a 17. století až po žhavou současnost. Potvrdil takto, že cembalo není jen historickým artefaktem, ale živým nástrojem s obrovským výrazovým potenciálem.  více

Festival Concentus Moraviae už 31. rokem přináší koncerty do všech koutů Moravy s občasnými výjezdy za hranice České republiky. To byl případ i letošního prologu, který se odehrál v italské Cremoně a vystoupila na něm tři smyčcová kvarteta, která jasně naznačila téma letošního ročníku „Býti kvartetem“. Ještě před slavnostním zahájením, které se uskuteční za měsíc ve Slavkově u Brna, vystoupila při speciálním festivalovém galavečeru v úterý 28. dubna v brněnském Besedním domě patronka festivalu Magdalena Kožená. Společně s theorbistou Azulem Limou provedla program sestavený především z raně barokních skladeb, které ovšem doplnily i výlety do hudební současnosti.  více

V sále Janáčkova divadla se ve čtvrtek 16. dubna 2026 uskutečnil předposlední abonentní koncert sezony, v němž Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese představila dramaturgický dialog dvou stěžejních děl vídeňské moderny. Program s názvem „Památce anděla“ postavil do kontrastu introspektivní houslový koncert Albana Berga a monumentální symfonickou báseň Richarda Strausse. Obě kompozice sjednocuje ukotvení v konkrétních mimohudebních podnětech, které však skrze sevřenou hudební formu přerůstají v univerzální sdělení.  více

Brno jako člen sítě UNESCO Creative Cities Network v oblasti hudby dlouhodobě rozvíjí mezinárodní spolupráci s dalšími kreativními městy. Jedním z nich je i polská Bydhošť, která je stejně jako Brno součástí této prestižní sítě. Právě z tohoto partnerského města do Brna míří kapela Skraj, která vystoupí v rámci koncertního večera Hraničny Disonans.  více

U některých ještě neopadlo nadšení z nejnovější inscenace Čertovy stěny a už se opera Národního divadla Brno může pyšnit další jedinečnou podívanou – Händelova Agrippina v režii Martina Glasera a hudebním nastudování souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse, jejíž premiéra se odehrála 11. dubna v Janáčkově divadle, se totiž povedla přímo královsky… či spíše císařsky!  více

Závěrečný večer 33. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál v neděli 12. dubna 2026 ve zcela zaplněném kostele sv. Jakuba, nesl symbolický náboj. Číslovka třiatřicet, v křesťanské tradici odkazující ke věku Kristova umučení, se stala ústředním motivem celého letošního ročníku. Festival pod dramaturgickým vedením Vladimíra Maňase a Ondřeje Múčky letos nehledal jen „stálost a radost“, ale skrze hudbu kráčel po cestě naděje. Program s názvem „Za světlem“ tuto cestu završil dramaturgicky sevřeným obloukem, který propojil britskou současnost, moravský mysticismus a vídeňskou klasiku. Oficiální zahájení podtrhlo komunitní a duchovní rozměr festivalu. Ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová ve vstupním pozdravu zhodnotila 33. ročník jako mimořádně úspěšný a poděkovala všem, kteří se na jeho realizaci podíleli. Na její slova navázal farář od sv. Jakuba, Jan Pacner, který připomněl, že hudba v tomto prostoru není jen estetickým doplňkem, ale formou modlitby a dialogu. Výjimečnost večera umocnila osobní přítomnost autorů první poloviny programu, Davida Matthewse a Pavla Zemka Nováka. Jejich účast dodala provedení děl mimořádný punc autenticity.  více

Příznivci barokní hudby se sešli v pátek 10. dubna v kostele svatých Janů, aby si vyslechli předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Zazněly Slavnostní nešpory od Giovanniho Antonia Rigattiho (1613-1648) v podání vokálně-instrumentálního souboru Societas Incognitorum pod uměleckým vedením Eduarda Tomaštíkavíce

Nejčtenější

Kritika

Býti kvartetem – téma 31. ročníku festivalu Concentus Moraviae přináší do moravských měst čtyřčlenná uskupení smyčcového i nesmyčcového obsazení. Do Boskovic zavítal vokální soubor Graindelavoix s uměleckým vedoucím Björnem Schmelzerem, který na festival přijel se svým ansámblem již potřetí. Tento multidisciplinární soubor se sídlem v Antverpách se věnuje především provádění středověké polyfonie. Je známý pro svůj nekonvenční přístup k historickému chápání polyfonní praxe a zakládá si na neotřelém pojetí estetické interpretace.  více