Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.
Muzikál Noc na Karlštejně je zřejmě nejambicióznější projekt, do něhož vstoupil předčasně zesnulý textař Jiří Štaidl. On sám byl člověk ambiciózní až nad míru, tady si zřejmě sáhl na vrchol svých schopností a zapsal se do dějin české pop music – zdá se že nesmazatelně. Nezapomínám samozřejmě, že byl i autorem hitů jako Lady Carneval, Kávu si osladím nebo Plakalo bejby, ale práce pro hudební divadlo je přece jen něco jiného než osamělá písnička. V Noci na Karlštejně pracoval se skladatelem Karlem Svobodou a troufám si tvrdit, že tehdy byli na tvůrčím vrcholu oba. U Jiřího Štaidla můžeme jen odhadovat, co by s ním bylo dále – v roce premiéry filmu se zabil při autohavárii. Karla Svobodu sice melodické nápady neopustily, ale stylově už především vykrádal sám sebe. Povedená komedie Jaroslava Vrchlického tvoří perfektní základ k dobře napsanému muzikálu, jehož obliba neupadá právem.
Z inscenace Igora Ondříčka je patrné, že o popularitě filmu z roku 1973 ví a vědomě s ní pracuje. Scéna Jaroslava Milfajta se sice nesnaží vzbudit dojem opravdového Karlštejna a beru to jako její plus, ale ztvárnění některých výstupů filmovou režii Zdeňka Podskalského silně evokuje, mnohé detaily jsou okopírované. A nejedná se jen o herecké akce, ale třeba také mohutnou „chrámovou ozvěnu“ ve zpěvu kněze („Posviťme si na ni!“). Scéna i kostýmy (Andrea Kučerová) jsou jednoduché a ze všeho nejvíc připomínají studiové televizní pohádky – pseudostředověk, se kterým se nikdo moc do hloubky nepáral. Choreografie baletů je odbytá narozdíl od hromadných scén zbrojnošů, ty naopak vycházely hodně dobře. A jakkoliv jsem ochotný připustit, že není potřeba vytvářet dojem „opravdového“ středověku, tak by Karel IV. nemusel dávat Elišce po svatebním obřadu v kostele kytici růží – to se mi zdá mírně řečeno komické.
Císař římský a král český Jaroslav Matějka působil dojmem, že má svou funkci poněkud na háku a raději by místo kralování zašel někam na bigbít. Bylo to jaksi legrační a nepatřičné zároveň, ale nevím, do jaké míry to bylo i záměrné. Hana Holišová dobře zpívá a královna Eliška jí vyšla výborně. Jiří Mach se pěvecky trošku šetřil – těžko říct, jestli kvůli indispozici nebo v tom byl jiný důvod. Má hezkou barvu hlasu, ale bylo zřetelně slyšet, že ve výškách bere zpátečku. Herecky představení hodně táhli Zdeněk Bureš jako arcibiskup Arnošt a Andrea Březinová jako Alena – oba dali vděčným rolím potřebnou charakteristiku. Petra Vitázková na sebe upozornila i v nevelké roli paní Ofky – proti usedlé televizní verzi Slávky Budínové postavila svoji pohyblivou „samá ruka samá noha“. Na jejích výstupech v závěru bylo dobře poznat, jak by inscenaci prospělo, kdyby se tolik nedržela filmového vzoru a spíš se od něj hleděla kontrastně odpoutat. Kapela hrála spolehlivě, dirigent Karel Cón odvedl dobrou práci.
Jako člověk odchovaný (a odchovávaný) jinými typy hudebních divadel jsem nevycházel z údivu, čím vším se lidé baví. Plivání do studny, náznaky zvracení, kopání do zadků nebo narážky na buzny – všechno perfektně funguje. A čím okatěji se to udělá, tím vděčněji se publikum zasměje. Při všech výhradách je tu přece jen jedna věc, kterou není možné jen tak odpískat: generálka začínala v nepohodlných 14.00, ale divadlo bylo natřískané a myslím, že jsem byl jeden z mála, kdo měl potřebu se v produkci šťourat. Ohánět se diváckou přízní je samozřejmě ošidné a o kvalitě to nemusí nic vypovídat, ale ona to vlastně byla celkem solidně provedená zábava. A jsem přesvědčený, že by se obešla i bez těch nejpitomějších vtípků, aniž by přišla o svou přitažlivost. Dovedu pochopit, že v Městském divadle Brno vycházejí vstříc širokému publiku, jen by nemuseli podkuřovat jeho nejpřízemnějším pudům.
Plné a nadšené divadlo je radost, ale také prokletí. Povzbuzuje účinkující i inscenátory – pro zaplněné hlediště se hraje s úplně jinou chutí než pro poloprázdné. Na druhé straně ale výrazně motivuje k mechanickému opakování osvědčených vzorců. A vykládejte někomu, kdo má úspěch, že by mohl něco dělat jinak.
Karel Svoboda, Zdeněk Podskalský, Jiří Štaidl, Eduard Krečmar: Noc na Karlštejně (na motivy Jaroslava Vrchlického). Režie: Igor Ondříček, asistent režie: Jakub Przebinda, kostýmy: Andrea Kučerová, dramaturg: Klára Latzková, scéna: Jaroslav Milfajt, hudební nastudování: Karel Cón, choreografie: Michal Matěj, scénické projekce: Petr Hloušek, Dalibor Černák. Karel IV., císař římský a král český – Jaroslav Matějka, Eliška, jeho manželka – Hana Holišová, Štěpán, vévoda bavorský – Lukáš Janota, Petr, král cyperský a jeruzalémský – Jiří Mach, Arnošt z Pardubic, arcibiskup pražský – Zdeněk Bureš, Ješek z Wartenberka, purkrabí na Karlštejně – Jan Mazák, Alena, jeho neteř – Andrea Březinová, Pešek Hlavně, číšník císařův – Aleš Slanina, Ofka, hofmistryně – Pavla Vitázková a další. 17. prosince 2014, Městské divadlo Brno, veřejná generálka.
abc@efg.cz
19. prosinec 2014, 9:37