Tématem 31. ročníku festivalu Concentus Moraviae je Býti kvartetem. Symbolickou čtyřkou provází celá dramaturgie festivalu a na včerejším koncertě v Mikulově tomu nebylo jinak. Kritiky oceňovaný český soubor Pavel Haas Quartet zaměřující se na východoevropské mistry komorní hudby se stal rezidenčním souborem letošního festivalu. Pro pondělní koncert připravil program soustředěný na Antonína Dvořáka (1841–1904) a jeho přátelství s Johannesem Brahmsem (1833–1897). Předchozí nedělní večer (31. května) přednesli v Kurdějově výběr pěti kusů ze sbírky Cypřiše pro smyčcové kvarteto, B 152 a s Borisem Giltburgem – špičkovým klavíristou mezinárodního významu a se širokým repertoárem – provedli Brahmsův první klavírní kvartet. Následující koncert na zámku Mikulov byl volným navázáním programu, kdy zaznělo zbývajících sedm částí z Dvořákové sbírky a od Johannese Brahmse jeho poslední Klavírní kvartet č. 3 c moll, op. 60.
Osmnáct básní ze sbírky Cypřiše Gustava Pflegera Moravského (1833–1875) původně Antonín Dvořák zhudebnil jako písňový cyklus pro zpěv a klavír v roce 1865. Jedná se o jeho první písňové dílo, které vyjadřuje nenaplněné touhy a milostné city skladatele k herečce Josefině Čermákové. Po více než dvaceti letech se k písním vrátil a dvanáct z nich upravil pro smyčcové kvarteto. Názvy částí i celkovou formu Dvořák ponechal, obměnil však jejich pořadí, aby utvořil vyvážený cyklus.
Pavel Haas Quartet započal koncert druhou písní V tak mnohém srdci mrtvo jest (Allegro ma non troppo). Vášnivá melodie v prvních houslích v podání Veroniky Jarůškové a energický doprovod v triolách vtáhl posluchače do romantického vzplanutí emocí. Cyklicky se motiv střídal s kontrastním jemným andante se sladkou melodií a pizzicato v doprovodu. Od prvního momentu kvarteto hrálo v naprostém napojení s nástroji i mezi sebou. Následovala píseň č. 4 Ó, naší lásce nekvete to vytoužené štěstí (Poco adagio), která byla klidným protikladem s intimní atmosférou. Zde se prolínala melodická linka mezi táhlou frází prvních houslí a medové odpovědi violy (Šimon Truszka). Toto souznění v závěru narušilo naléhavé tremolo, které se poté rozvolnilo do hlavního tématu s nečekanou disonancí v prodlevě poté rozvedenou do čisté harmonie. Pátou píseň Zde hledím na tvůj drahý list (Andante) otevřel violoncellista Peter Jarůšek ostinátním basem rozložených akordů. Laskavou pěveckou linku nesla viola, kterou ve vysokých polohách zdobily dvoje housle jako ozvěna. Tento pohádkový kus až ve vrcholu upevnila deklamovaná homofonie všech hlasů ve forte, která se rozplynula do uklidněné prodlevy.
V pořadí šestá píseň Ó, zlatá růže spanilá (Andante moderato) vykreslila malebný obraz romantického charakteru. Snová melodie převážně ve třetí oktávě prvních houslí byla podložená rychlými pohyby vnitřních hlasů a pizzicata ve violoncellu. Hráči jako by společně dýchali a na malé ploše vyjádřili mnoho vroucích a intenzivních pocitů. Píseň osmá Zde v lese u potoka (Lento) nesla širokou pestrost dynamiky, tempa a výrazu. I přes pomalé počáteční tempo se nálada rychle proměnila v ostrou expresi vystavěnou chromatickým postupem melodie spějící do fortissima ve všech hlasech, která se vznítila erupcí zmenšeného septakordu druhých houslí (Marek Zwiebel) do rytmické střední části. Závěrem se navrátilo úvodní pomalé téma vzbuzující nostalgii. S novým motivem hravosti přišla píseň č. 8 Nad krajem vévodí lehký spánek (Allegro scherzando). Humorný a rychlý kus naplněný rytmickým staccatem s lehkou tanečností uvolnil obecenstvo před finální písní č. 12. Ty se ptáš, proč moje zpěvy bouří (Allegro animato). Jak již název napovídá, cyklus se uzavírá postupným nabírajícím napětím bouřlivého charakteru. Ve klimaxu skladby chromatické tremolové postupy v doprovodných hlasech otřásaly sálem, až se hráčům ze smyčců trhaly žíně. Soubor Pavel Haas Quartet dokázal širokou paletu výrazů předat posluchačů s citem a jejich provedení Cypřišů nemělo chyby.
Druhá půlka večera byla věnována Brahmsově Klavírnímu kvartetu č. 3 c moll, op. 60 z roku 1875. Podobně jako u případu Dvořákova smyčcového kvarteta i Johannes Brahms po dvou dekádách vepsal své pocity z mladé lásky ke Claře Schumannové do kvarteta, avšak klavírního. Na jevišti vystřídal houslistu Marka Zwiebela špičkový ruský klavírista Boris Giltburg. Ten otevřel první větu Allegro non troppo těžkým drženým tónem v oktávách, na které navázaly táhlé a zoufalé smyky smyčců. Expozice prvního tématu s výraznými sekundovými postupy vzbuzovala výbušné zoufalství prolomené decentním přechodem do nadějného a stabilního vedlejšího tématu v dur. Provedení hlavního tématu nabíralo na síle a pevnosti, které vyústilo v zářnou durovou fanfáru. Vedlejší téma prostupovalo imitačně jednotlivými hlasy a poté navázalo na závěr první věty, kdy smyčce nesly melodickou linku a klavír barevně zdobil vzestupnými běhy. Giltburgova preciznost a neskutečná souhra se smyčci dodala tu pravou emoci této vypjaté části. Rychlé Scherzo drží hluboké pulzující osminové noty mezi kterými si střídavě předává slovo klavír se smyčci. Tuto neutuchající gradaci zastavil až velkolepý závěr v C dur. Andante začíná srdečným sólem violoncella (Peter Jarůšek) ve violové poloze, ke kterému se přidávají postupně housle a viola. Kontrastně k předchozímu Scherzu byla třetí věta plná melancholie a klidu.
Svou virtuozitu mohl Boris Giltburg projevit ve Finale, kdy se klavírní part jak v rychlých, tak v pomalých pasážích smyčců nezastaví. Melodické běhy klavíru protkávaly celou poslední větu až do finální durové modulace ve velkém zvuku, kterou na konec obohatila pokojná chromatická coda. Ansámbl vystihl dramatičnost a hloubku Brahmsova vrcholného díla ve vynikajícím hudebním provedením.
Jako přídavek zahráli Rondo alla Zingarese z Brahmsova Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25 z předešlého večera, které - přestože nesedělo k programu – si našlo u diváků velké docenění.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..