V setkání s hudbou Pavla Zemka Nováka je vždy cosi očistného a zároveň tajemného. Je to pohled do pramene, který vyvěrá z dávných časů a plyne si dneškem, aniž ho spoutává okolí. Hledá přitom vlastní cestu bez halasného pokřikování, bez okázalých skoků, teče si kudy chce a zároveň nic neničí. A posluchač jen žasne, kolik krásy se může skrývat v jednohlasu.
Skladatelské sdružení Konvergence v čele se skladatelem Ondřejem Štochlem je ztělesněním nedestruktivních hudebních přístupů a v tomto směru do něj i Pavel Zemek Novák bezpochyby patří. Ondřej Štochl se kromě koncertně-organizační činnosti pustil i do iniciování nahrávek a ve vydavatelství Rosa začaly vycházet profily jednotlivých členů sdružení. Skladatelský profil Pavla Zemka Nováka Hovory o jednohlasu je třetí po Štochlovi a Tomáši Pálkovi a obsahuje výběr skladeb z let 1995–2013. Může se zdát jako vysloveně paradoxní, když se k jednohlasu dopracuje skladatel, který jako žák Gérarda Griseyho přišel do intenzivního styku se spektralismem. Ale co jiného než jednohlas ponechává hudbě zvukové spektrum jako jeden ze základních výrazových prostředků. Z tohoto hlediska se paradox začíná vytrácet a samotná hudba vyvede nepřipraveného posluchače i z případného pocitu, že jej pouhá melodie nemůže uspokojit.
Ústřední kompozicí alba je cyklus Bohuslavu Reynkovi, k němuž odkazuje i obal digipacku s výřezem z Reynkova obrazu Ostružina a šípek. Je možná hloupé začínat od obalu, ale edice nahrávek Konvergence je chvályhodně pečlivě vypravená i po této stránce. Zemek navíc s Reynkovou syntézou venkovanství a křesťanského intelektuálství souzní s nebývalou samozřejmostí. A je to skutečná syntéza, spíš splynutí, tedy nikoli kontrapunkt nebo harmonie, které nakonec ani v samotné hudbě prvoplánově nejsou přítomny. Ale stejně jako může křehká větvička z Reynkova obrazu vypíchnout oko, tak se z jednohlasu vyvalí síla alikvótních tónů, jejichž shluky místy nabývají síly lisztovských akordů.
Výrazová křivka reynkovské „suity“ je ukrytá už v různých přístupech k jednohlasu vymezených podtituly jednotlivých částí. Unisono je označováno jako „poněkud“ (Podzimní cesty), „jakoby“ (Zimní krajina), v Pietě a Jarním větru přichází unisono bez přívlastků. Čtvrtá část (Dies Irae) a šestá (Psi oblaka) jsou označeny jako „Vrstvy“. Ondřej Štochl (viola) a Eva Hutyrová (klavír) interpretují skladbu až s romantickou vášní, vážným zaujetím a přesně – Zemkovy kompozice kladou značné interpretační nároky a jako indikátory chyb jsou klasicistně průzračné.
Nahrávku otvírají kompozice pro sólové nástroje, úvodní Světlo svíce zazní po první verzi s kytarou Jana Tuláčka ještě ve dvou variantách s klavírem (opět Eva Hutyrová). Skladba album zahajuje, láme na poloviny i uzavírá. Mariánské květiny pro sólový klavír hraje Eva Hutyrová křehce, s impresionistickou barevností a řekl bych v soustředěném zasnění. Výrazově na ni navazuje klarinetista Jiří Mráz v Sedmi slovech Kristových na kříži, jen jako by se posunul do nižší, mužské hlasové polohy. Sonáta č. 2 pro sólové violoncello (Lukáš Svoboda) je nejstarší skladba na CD a ukazuje mimo jiné na konzistentnost Zemkova hudebního uvažování, které evidentně nechodí po náhodných cestách, ale postupně se oprošťuje k maximálně čistému stylu. Fantasie | Unisono zaujme už tempovým označením – všech pět částí Presto. Houslista Milan Paľa a klavírista Ondrej Olos pestrým provedením podtrhují, že udané tempo nemusí samo o sobě znamenat vůbec nic.
Dvoudílnou kompozici O Kráse pozemské a Kráse Ráje III. jsem slyšel před čtyřmi lety při světové premiéře na zámku v Miloticích. I tehdy hrál na hoboj Vilém Veverka a na harfu Kateřina Englichová, jen u klavíru byl Ivo Kahánek, kterého na nahrávce nahradil Daniel Wiesner. Je to fantastická skladba, jejíž melancholická první část dává především Vilému Veverkovi příležitost ukázat množství zvukových nuancí, které hoboj ukrývá. Harfa a klavír se přidávají k táhlé, teskné melodické lince se stejně barevnou, i když možná méně nápadnou pestrostí. Termín „nekonečná melodie“ zde dostává další, specifický obsah. Druhá, výrazně kratší část působí spíš dojmem kódy – pozemské a rajské krásy nejsou oddělené, ale prolínají se celou skladbou.
Památce Evžena Plocka je věnován 3. kvartet, k jehož živému provedení na koncertu Konvergence na Pražském jaru 2014 jsem měl možná až příliš přísné výhrady➚. Kompozice věnovaná člověku, který se upálil po Janu Palachovi a Janu Zajícovi v roce 1969, zní na nahrávce bezvadně. Kvarteto Jiří Mráz (klarinet), Matěj Vlk (housle), Ondřej Štochl (viola) a Sebastian Tóth (violoncello) zní naléhavě, a především jednotně i ve složitých rytmických a tempových zákrutech myšlenkově i hudebně náročné skladby. Když na její energický závěr naváže třetí verze Světla svíce v křehkém pianissimu, jako by v ní dohasínala lidská pochodeň. Jen pomalu a klidně, než svíce dohoří a úplně zhasne.
Pavel Zemek Novák, Hovory o jednohlasu. Světlo svíce I–III, Mariánské květiny I–V, Sedm slov Kristových na kříži, Bohuslavu Reynkovi, Sonáta č. 2, Fantasie | Unisono, O Kráse pozemské a Kráse Ráje III., 3. Kvartet. Jan Tuláček (kytara), Eva Hutyrová (klavír), Jiří Mráz (klarinet), Ondřej Štochl (viola), Lukáš Svoboda (violoncello), Milan Paľa (housle), Ondrej Olos (klavír), Vilém Veverka (hoboj), Kateřina Englichová (harfa), Daniel Wiesner (klavír), Matěj Vlk (housle), Sebastian Tóth (violoncello). Text CZ, A. Vydáno 2014,. TT: 68:47. 1 CD. Rosa RD 2353.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..