Volná improvizace, velký orchestr, individuality, kolektiv, výtvarný doprovod i drobné výstřednosti. To všechno se prolnulo na koncertě Pavla Zlámala a jeho Divergent Connections Orchestra.
Pavel Zlámal přišel na scénu sám, jen se saxofonem a klarinetem, jeho improvizace oscilovaly kolem jednoho tónu, perkusivních zvuků a jedné utkvělé myšlenky. Ne snad hudební jako u Berlioze, ale obecné: nic nemusí začít ani skončit s jasným záměrem, nic nemusí vyvrcholit ve zlatém řezu a nic nemusí dávat jasný smysl. Chcete si při koncertě číst, popíjet víno, malovat, ochutnat kozí sýr? Ale prosím, proč ne, to všechno se do atmosféry večera klidně vejde.
Dát dohromady dvacetičlenný orchestr, jehož vystoupení tvořilo podstatnou část večera, je už jen logisticky nemalý úkol. Dát dohromady dvacet lidí, kteří se nenechají spoutat hudebními klišé, nejsou otroky techniky a přitom ji mají perfektně zvládnutou, to už je skoro nadlidský úkol. Kdyby Pavel Zlámal neudělal nic jiného, už i tak by si zasloužil za svůj doktorandský koncert jak obdiv, tak absolutorium. Divergent Connections Orchestra pod jeho vedením ale navíc perfektně hrál, i když se od volné improvizace občas odchyloval. Byla to ale odchýlení promyšlená a měla svůj smysl, žádná mimovolná upadání do stereotypu.
Co pro nás vůbec znamená hudba a jakou může mít funkci? Ponořte se do ní, nechte si ji hrát jako kulisu při čtení v kavárně, pusťte si ji k práci nebo malování, použijte ji jako doprovod k jídlu. To všechno se běžně děje, hudbou jsme venku obklopeni skoro všude, domácí zvukové výplně, kterých si nikdo nevšímá, jsou také zcela normální. Když se to v dobrém poměru smíchá dohromady, vznikne nejen dadaisticky dráždivá kombinace, ale také kubistický zážitek: jako bychom hudbu vnímali ze všech stran najednou.
Hudebníci efektně a energicky přibíhají na scénu, berou si nástroje a efektně rozjíždějí koncert, každý ale sám za sebe. Hudební vřavu uklidňuje Pavel Zlámal, dává pokyny skupinám i jednotlivcům, vlastně začíná hrát na orchestr místo na saxofon, který si bere jen výjimečně. Vytváří zvukový prostor, z nějž se občas vyklube krátké sólo, dialog zpěvačky s trumpetistou, reagují na sebe zvuky a pocity, témata se nevracejí, na myšlenkách se neulpívá. Začneme, když se nám chce, a skončíme, když se zdá být všeho dost. Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
Lidem hudební zážitky mnohdy nestačí, i Česká filharmonie ve svých začátcích hrávala koncerty, při nichž se podávaly večeře. Snoubení tónů hudby s tóny vína a lahodného jídla je tak lákavé: o co lépe zní „byli jsme na degustaci s účastí smyčcového kvarteta“ než „šli jsme na večeři“. Roznášení kozího sýra s historkou, kterak byl jednou v Hrušovanech zaměněn za listové těsto, vneslo do Divadla na Orlí závan bizarních přednášek Aloise Piňose a Josefa Berga. Během produkce navíc vzniklo několik obrazů.
Improvizační program vyústil do swingové písničky, přelil se do ní zcela nenápadně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Člověk si skoro nemusel všimnout, že místo akcentů perfektně vyladěné dechové sekce přicházejí harmonicky nepopsatelné zvukové rázy. Byly tam, kde jsme od swingových orchestrů zvyklí, a zároveň v tom byl ironický úšklebek. I ten se ale rozplynul v závěrečné fázi, zmizel v řece zvuků, která se vlila kamsi do prostoru. Poslední obraz byl domalován, kozí sýr rozdán, nevšímavá čtenářka dopila víno. A všechno bylo pryč.
Divergent Connections Orchestra sestavil a řídil Pavel Zlámal. 18. ledna 2015 v Divadle na Orlí v něm hráli Didrik Ingvaldsen, Pietro Falcone, Vladimír Třebický, Jaroslav Šťastný, Juraj Valenčík, Piotr Zimnik, Radim Přidal, Lucie Páchová, Vít Procházka, Ivan Koubek, Michael Nosek, Martin Kostaš, Petr Rybíz Petr Toman, Lukáš Soldán, Petr Herzan, Radek Zapadlo, Petr Hnětkovský, Barbora Šindelová, Edgar Mojdl, David Křížek, Vít Otáhal. Malba: Lenka Ženeva Černá, kozí sýr: Jaroslav Záděra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..