První setkání českého publika s Herschem, jehož předcházela pověst výjimečného sólového hráče, se neslo ve vpravdě noblesní atmosféře. Napomáhalo tomu nejen prostředí Besedního domu a špičkové křídlo značky Steinweay, ale i výběr reportoáru.
Koncerty a nahrávky sólového piana sice zdánlivě nenabízejí tolik vyjadřovacích prostředků jako jazzová klavírní tria, nicméně i v této disciplíně lze zažít spoustu dobrodružství. Stačí si poslechnout například nejnovější alba Beaty Hlavenkové (Theodoros – cena Anděl za rok 2013), Najponka (The Child Is Born), polského pianisty Piotra Wyleżoła (Solo – Improludes) nebo jeho japonského kolegy Fumia Yasudy (Fractured Silence – Piano Solo). V Praze se každoročně koná Mezinárodní festival sólového piana a sóloví klavíristé mají své zastoupení i na koncertech festivalu JazzFestBrno. V roce 2012 například proběhl v Besedním domě dynamický recitál mladého arménského hráče Tigrana Hamasyana, který se během večera dokázal rozmáchnout od introvertních klavírních poloh až po odvázanou show s elektronickými mašinkami a smyčkováním. Zcela jiného charakteru byla letošní výrazně rytmická a stylově proměnlivá hra Craiga Taborna v Sono Centru. A do ještě jiného světa zavedl nyní návštěvníky – opět v Besedním domě – Fred Hersch.
Za nevšedním hudebníkem, který by měl letos oslavit šedesátku, se skrývá mimořádně silný životní příběh. Podmiňovací způsob v předchozí větě je na místě, neboť Hersch se od 80.let, kdy mu byl diagnostikován virus HIV, připravoval na brzký konec své životní dráhy. Nějakým zázrakem se mu podařilo přežít, a i když jej vážné zdravotní problémy čas od času pořádně potrápí (snové prožitky z dvouměsíčního kómatu jej před sedmi lety inspirovaly k divadelní hře My Coma Dreams), mimořádnou silou vůle se mu daří odrážet ode dna k dalším osobním vrcholům. A i když se před pár lety, po dočasném ochrnutí, musel učit na klavír jakoby od nuly, letos byl nominován na Grammy ve dvou kategoriích. Obě ceny si sice nakonec odnesl Chick Corea, nicméně Freda Hersche prý více těší fakt, že jeho fotografie visí na stěně slavného newyorského klubu Village Vanguard, přímo nad portrétem Johna Coltranea.
První setkání českého publika s Herschem, jehož předcházela pověst výjimečného sólového hráče, se neslo ve vpravdě noblesní atmosféře. Napomáhalo tomu nejen prostředí Besedního domu a špičkové křídlo značky Steinweay, ale i výběr reportoáru. Fred Hersch volil skladby od různých autorů, čerpal z jazzu, populární i vážné hudby, ale po celou dobu kladl důraz na výrazné melodie a na srozumitelnost.
K vrcholům recitálu klavíristy, který je činný i autorsky, překvapivě patřila úprava písně Both Sides Now od Joni Mitchell (v repertoáru ji má i další velký pianista, Herbie Hancock). Výborná byla i úvodní, s lehkostí podaná, skladba Antonia Carlose Jobima nebo v závěru recitálu přednesené Monkovo I Mean You. Fred Hersch připomněl svou spolupráci s kytaristou Billem Frisellem (harmonicky náročné duo klavír a kytara si nedávno vyzkoušel znovu, tentokrát s mladým hráčem Julianem Lagem), vyznal se z fascinace hudbou Roberta Schumanna, na historii jazzu se odvolal v Ellingtonově skladbě Caravan a ze svého nejnovějšího alba Floating zařadil kompozici West Virginia Rose, kterou napsal pro svou matku a babičku. Jeden ze svých tradičně nejlepších sólových kusů, autorskou skladbu Valentine, pak zahrál coby první přídavek.
V telefonickém rozhovoru pro časopis UNI mi Hersch krátce před brněnským koncertem řekl: „Sólové hraní považuji za základní tvar. Mám je rád, protože se při něm mohu chovat spontánně. Rád hraju basovou linku, používám kontrapunktické prvky, sám pracuji s rytmem. Sice jsem si nikdy nemyslel, že se proslavím sólovým hraním, ale stalo se tak.“ V Brně bylo zřejmé, že si Hersch sólové hraní užívá a že by mohl z rukávu sypat další a další – někdy více, jindy méně překvapivé – skladby a klást je do zajímavých stylových a historických souvislostí.
O večer se Fred Hersch dělil s českým kontrabasistou Tomášem Liškou a jeho novým projektem Pénte. I když Liška svou rozsáhlou kompozici Bercheros Odyssey přednesl v první polovině večera, zdráhám se označit jej za předskokana. Hodinová skladba na pomezí moderního jazzu, soudobé hudby a dalších stylů byla totiž také velkým zážitkem, i když pro nepřipraveného posluchače poněkud náročnějším. Liškova suita, inspirovaná jazzovým standardem Cherokee a napsaná během studia kompozice v Berlíně, totiž začíná velmi nenápadně (dokonce jsem kapele v duchu zazlíval, že důrazněji neoddělila ladění od začátku vlastní produkce), ale postupně se rozvine do výraznějších pasáží s dynamickými zvraty a nevšední hrou smyčců i dechů. Zajímavý byl ostatně už samotný kontrast mezi sólovým klavírním recitálem a koncertem kapely, která hraje bez harmonického nástroje (Liškův projekt funguje ve složení housle, violoncello, kontrabas, klarinet a saxofon). Na rozdíl od velmi srozumitelného Hersche (a také na rozdíl od Liškova předchozího alba Invisible World) je skladba Bercheros Odyssey na první poslech poměrně náročná. Zájemci si však mohli stejnojmenné album, letos nominované na Anděla, na místě pořídit a mají šanci při jeho poslechu nechat na sebe Liškovu hudbu dál působit a nořit se do ní. Stojí to za to.
JazzFestBrno, 14. ročník, 15. dubna 2015, Besední dům: Tomáš Liška & Pénte; Fred Hersch – solo.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..