Ponava (správně Ponávka) je nenápadná brněnská řeka, na kterou si ani mnozí místní automaticky nevzpomenou. Ztrácí se nejen v sousedství Svratky a Svitavy, ale především pod zemí. Do něj je svedena ve chvíli, kdy se pokouší vstoupit do města u nádraží v Králově Poli, a na povrch se prodere až v Obřanech, kde město zase opouští. Je pro nás víc součástí kanalizačního systému než řekou v pravém slova smyslu. Přesto ale dala jméno městské části, lázním, její nejednoznačnost je nejvíc patrná v městském parku Lužánky – skutečná Ponávka je vedena podzemím, zatímco samotný park zdobí její imitace v uměle vykroužených meandrech s dekorativními rybkami. „Blízké a věrné se ukrývá v hlubinách, falešné a zbabělé se na povrchu raduje,“ uzavírá Richard Wagner Zlato Rýna. Tato vážná myšlenka žene dopředu novou operu Ponava (Ztracené řeky) Ondřeje Kyase a Pavla Drábka. Citát z Wagnera jsem si do záhlaví Ponavy vtiskl sám, autoři jej nikde nezmiňují. Wagnerovský duch se ale operou nese i mnohem niternějším způsobem než v postavách tří řek, které evokují dcery Rýna z prologu Prstenu Nibelungova – mluví se tu o současnosti skrze nově tvořený mýtus.
Nabízí se úvaha, jestli tím Ensemble Opera Diversa nějakým způsobem navazuje na Dýňového démona ve vegetariánské restauraci, kde se parsifalovské téma svatého Grálu rouhačsky spojuje s kuchyňským nádobím a gesamtkunstwerkem se stává správně připravené jídlo. Ponavě ale parodický aspekt zcela chybí – všiml jsem si pouze nenápadné a k smíchu nijak nepobízející parafráze motivu z Osudové na text „jedeme dál“. Mytologické a alegorické vyjádření jde v Ponavě o hodně dál, je myšleno zcela vážně a s Wagnerem se stýká svým duchem. Mnohem užší souvislost – co se týká Drábkovy a Kyasovy tvorby – cítím především s Diversním Everymanem, který měl jevištní premiéru letos v létě v Kuksu. Alegorie Ponavy je ale nejednoznačná, nenabízí žádnou jasnou tezi, v níž je potřeba se utvrdit.
Postava Ponavy je živel i myšlenkový proud, zabíjí Krále, ale potom mu vrací život. Neliší se od ostatních řek oděvem, ale především pomalejšími, snovými pohyby. Král je ztotožněn s vládcem podzemí Plutem, světlá i temná bytost zároveň a neoddělitelně. Chová se důstojně až strnule, události jako by se ho netýkaly. Blázen je prorok jara, obnoveného života, cítí a vnímá přírodní síly. Pohání události dopředu, ale sám se jich vlastně neúčastní, jeho svěrací kazajka v šaškovských barvách je dalším vyjádřením nejednoznačnosti opery. Řeky jsou živá paměť, realistický hlas lidu, který si na chvíli zahraje i na sudičky. Podle jejich proroctví se ale může stát cokoliv a vždycky to bude pravda.
Jevišti dominovaly dvě zavěšené, neúplné mříže a průsvitný kvádr, který se spouštěl shora na zem (autorkou scény je Sylva Marková). Uzavřený prostor, v němž nebylo možné se ukrýt, sloužil zároveň jako promítací plocha pro deformovaný a mírně se proměňující obličej – ten pomáhal rozlišit mezi Králem a Plutem. Obě propojené postavy neodlišoval kostým ani gesta, jejich prolnutí bylo možná až matoucí. Na zemi se povalovala zkroucená torza odpadních rour, výrazným prvkem inscenace bylo světlo. Tomáš Studený se vyhnul doslovnému použití lákavých rekvizit jako je kostra v základech domu nebo kopí. Pracoval především s pohybem účinkujících a vytvořil živé představení na text, který je prakticky bez děje a téměř bez událostí. Akcentovaný motiv rudé ruky, která nakonec zastoupí i kopí při zabití krále, evokoval Miltonův Ztracený ráj (red right hand).
Ondřej Kyas složil hudbu posluchačsky velmi přijatelnou, ale nijak banální. Pracuje s motivy, zřetelně pointuje libreto a myslím, že vede publikum představením paradoxně srozumitelněji než text Pavla Drábka plný náznaků (a to bylo zpěvákům velmi dobře rozumět). Nebyl jsem samozřejmě u toho, když Ponava vznikala, ale je docela možné, že právě nejednoznačnost a nevyzpytatelnost textu měla vliv na jasné a srozumitelné hudební prostředky, které se tu používají. Další věc je, že text je dobře postaven dramaturgicky do navazujících, ale víceméně uzavřených čísel. Celá opera se odehrává v jednom prostředí a možná by nebylo od věci pokusit se ji uvést bez přestávky – pokud by to ovšem zpěváci vydrželi. Jejich výkony byly pěvecky i herecky výborné, s hudbou nemají problémy a s režií si umějí vyjít vstříc.
Ponava je na komorní operu poměrně dlouhá, osmdesátiminutová stopáž už si sahá na celovečerní dílo a řekl bych, že se s ní celý soubor dostává do bodu zlomu. Diversa provedla operu na hlavní scéně Reduty, a ne v provizoriu Mozartova sálu, Domu umění nebo Kabinetu múz. Orchestr byl sice ještě umístěný na boku jeviště, ale zdá se, že do orchestrální díry a ke klasickému opernímu tvaru už je jenom malý krok. Zvuku komorního orchestru dominovaly klavír a marimba, poháněly jej vpřed jako vnitřní motor. Ponava byla velmi dobře nastudovaná, Gabriela Tardonová odvedla vynikající práci a obdivuhodná byla suverenita zpěváků, kteří na ni často neviděli. Především ansámbl řek byl z tohoto hlediska výborně sezpívaný a mít dirigentku před sebou by mu určitě zjednodušilo situaci (na druhé straně je tu ovšem herecký aspekt, kdy se účinkující prostě nemůžou dívat kamsi stranou po taktovce a nic jiného než hrát do publika jim prostě nezbývá). Z představení čiší ambice proměnit kočovnou operní skupinu v komorní divadlo se stabilní scénou – krok do Reduty je logický a snad pro něj bude mít pochopení i příští vedení ND Brno včetně Jiřího Heřmana.
Ponava kromě názvu nepoužívá žádné brněnské reálie, pro brněnského diváka je ale těžké ji vnímat bez asociací. Alespoň mně se při zmínce o mrtvém těle vybavila dávná tragédie, při níž se skrz podemletou zastávku propadla na Pekařské do podzemí Marie Bartošová. Její osudné spodní vody pocházely z prasklého vodovodního potrubí, oficiálně se o této události mluvit nesmělo, tělo bylo nalezeno až v roce 1992 a identifikováno o dva roky později. Není to určitě jediný kostlivec, kterého máme ve svých podzemních skříních, Ponava Opery Diversy se je snaží pojmout všechny najednou. Tato opera není o Brně, je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.
Ondřej Kyas / Pavel Drábek: Ponava (Zmizelé řeky). Hudební nastudování – Gabriela Tardonová, režie – Tomáš Studený, scéna – Sylva Marková. Ponava – Lucie Kašpárková, Král / Pluto – Aleš Janiga, Blázen – David Vonšík, Řeky – Jana Vondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová. Orchestr Ensemble Opera Diversa. Premiéra 2. 12. 2013, Reduta, Brno.
Ján Podracký
3. prosinec 2013, 12:04