Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.
Mnoho diváků vzpomíná zejména na Petra Štěpána v ústřední roli démonického ďábla Darryla van Horna, za kterou v roce 2007 obdržel cenu Thálie. Hlavním důvodem přitažlivosti kusu je fakt, že muzikál servíruje skvělý a nikoliv plytký příběh, který zdařile těká mezi žánry magické komedie, romantické story, moderního příběhu o válce pohlaví a následně emancipačního dramatu; a to vše ve výborné hudební výbavě. Hudbu k muzikálu Čarodějky z Eastwicku složil Dana P. Rowe a texty napsal John Dempsey. Muzikál obsahuje několik výrazných a chytlavých písní, které kombinují různé hudební styly: od rocku a popu až po tradiční muzikálové melodie.
Muzikál Čarodějky z Eastwicku je adaptací stejnojmenného románu Johna Updika a zejména stejnojmenného filmové hitu. Příběh se odehrává v malém, konzervativním zapadákově jménem Eastwick, kde žijí tři osamělé ženy: Alexandra, Jane a Sukie. Životy jmenovaného tria přítelkyň se dramaticky změní, když do města přijede charismatický a tajemný muž jménem Darryl Van Horne. Podivný cizinec je okouzlí a povzbudí je, aby plně využily své magické schopnosti i půvaby. Nicméně, jakmile se jejich kouzelnické síly naplno otevřou, začnou se objevovat i temné stránky této nově nabyté moci, což vede k nečekaným a často komickým situacím.
Muzikál kombinuje sociální kritiku s emancipačním humorem, magii s dramatickými zvraty vrcholícími až dvojnásobnou smrtí, a to vše udržuje diváky v napětí až do samotného konce. Moša titul inscenuje jako zábavný příběh o síle přátelství, sebeobjevování a také o důsledcích toho, když se člověk nechá unést svými tužbami nebo manipulovat naoko charismatickým vyslancem pekla. Nejde tady o žádnou moralitu, ale spíše o zábavnou, často ironickou šou. Režisér tedy muzikál zčásti vidí také jako satiru na maloměstsky škrobené poměry, což se odráží zejména v sarkastických typových šablonách upjaté Felicie nebo jejího podpantofláckého manžela Clydea. Zkušený Moša ale dobře ví, že od tohoto hudebního žánru a konkrétního titulu se čeká také zábava a publikum tedy režie nešetří pyrotechnickými efekty, rozkvétáním stromů či hraním violoncella bez muzikantky. První půli ukončí divácky atraktivní levitování tří hrdinek, které se vznesou bezmála ke stropu vysokého jeviště. Je zajímavé, že v tuzemsku tato létající kouzla a tedy trikovou stránku na tak vysoké úrovni není schopen nikdo realizovat, a tak inscenátoři museli opět použít patentovaný a finančně velmi nákladný „flying systems“ od britských Flying By Foy. Tyto působivé divadelní legrácky naštěstí nepřehluší hlavní ideu díla, v němž ani tak nejde o nesmrtelnost duše, ale o svobodné já.
Mošovu inscenace povyšuje na zážitek skvělý překlad Jiřího Joska a taky bravurní choreografie Igora Barberiče, mimořádně šťavnaté a energické hudební nastudování Emy Javorové a Dana Kalouska, sólistické výkony i davová sborová vystoupení početné company. Zvuk opravdu početného orchestru je krásně sytý, místy až swingující muzika šije nejen nohama účinkujících. Ostatně na soundu nynějšího muzikálu je slyšet, jak a kam se technologie zvuku za sedmnáct let od prvního tuzemského uvedení titulu posunula.
Pozornost na sebe logicky strhávají staronoví protagonisté. V hlavní roli Darryla Van Horna zůstávají Petr Štěpán a Petr Gazdík. Pro mne - jako pro pamětníka - je zajímavé sledovat, jak oba tito druhdy mladíci k ústřední roli dozráli. Věk jim na hereckém charismatu i přidal. Zatímco Gazdík je takový laskavější, vemlouvavější ďábel a svůdník, jeho kolega Štěpán se nebojí větší sexistické přímočarosti. Oba v roli těží humor po svém naturelu: Gazdík je uhlazenější šprýmař a pokušitel, Štěpán jde rovnou na věc a někdy až do doslova do prvních řad publika. Nebojí se slézt z jeviště a provokovat divačku. Obě herecké strategie mají své kouzlo a poskytují zejména dámské části publika onu kýženou satanskou jiskru, pro níž na jevišti hlavní ženská trojice zjihne a zpočátku shoří. Oba Petrové (Štěpán i Gazdík) svého Darryla zpodobňují s humornou obscénností a velkým scénickým magnetismem. Nikdy sice nevstoupíš dvakrát do téže řeky, ale v tomto případě je původní ponor nyní došperkovaný jistotou a radostí ze směšně přefouklé maskulinity a nutkavé neodbytnosti sukničkáře a ďábelského hormonálního štvance (před sexuálním útokem si tady oba vždy sundají rychle boty).
Roli Sukie s Radkou Coufalovou z původního castu nově nastudovala Andrea Zelová, o roli Alexandry se podělila někdejší Ivana Vaňková se Svetlanou Janotovou a postavu Jane s původně obsazenou Johanou Gazdíkovou hraje novicka Tereza Navrátilová. Coufalová strhne publikum k otevřenému potlesku v perfektně udělaném songu Words, words, words, který je vlastně bravurně zazpívanou ekvilibristickou a pěveckým žonglováním se slovy. Nebylo by fér porovnávat původní obsazením s tím novým. Faktem ale je, že ono „starší trio“ v muzikálu hraje zejména o ženách středního věku, které jsou schopné a umí najít ztracené sebevědomí, stejně jako nakažlivou a bezuzdnou vášeň k životu a jeho pozemským, tělesným radostem. Mladší trojice zase kouzelně v muzikálu traktuje ono hořlavé téma: mladá žena bez sebejistoty, vědomá si životních traumat a trablů lehce, vyhladověle vzplane v kontaktu s charismatickým mužem, u kterého o věk zas až tolik nejde. Viděl jsem obě verze a bavilo mne pozorovat onen naznačený rozdíl ve výkladu, v tom jak herečky ze svých interpretací vyplavují témata blízká jejich reálnému věku. Pěvecká bravura samozřejmě nechybí žádné z nich.
Moša vytvořil divácky vděčnou hudební komedii. Všechny zmíněné inscenační složky v ní bezvadně lícují a doplňují se. Zájemce i napodruhé čeká, dobře napsaný a dobře udělaný muzikál a inteligentní zábava.
PS: Technické vymoženosti jubilující Hudební scény MDB umožňují na pódiu odhalit i bazén s téměř pěti tunami vody, v níž se ráchají oba představitelé Darryla Van Horna. Taky kouzlo svého druhu…
Zatím nebyl přidán žádný komentář..