Po měsíci se do prostoru Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno, která pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese provedla ve čtvrtek 27. března díla Roberta Schumanna a Dimitrije Šostakoviče. V první polovině orchestr doplnil věhlasný britský violoncellista Steven Isserlis.
Koncert otevřel Violoncellový koncert a moll německého skladatele Roberta Schumanna (1810–1856). Přestože byl jeho život protkán mnohými neúspěchy a zemřel v poměrně nízkém věku 46 let v sanatoriu pro duševně choré, tato kompozice vznikala naopak v jednom z jeho nejšťastnějších období. Přesto se skladatel nedožil premiéry, která se odehrála až čtyři roky po jeho smrti. Ihned po uvedení se ovšem tento koncert stal jedním ze základních pilířů romantického koncertantního repertoáru. Steven Isserlis se sólového partu zhostil s patřičnou grácií. Vedle dokonalé techniky předváděl v celé skladbě snad ještě důležitější aspekt – velmi silnou procítěnost a muzikálnost. Isserlis se nebál krajních výrazových poloh a divákům tak předvedl jak zpěvné, pomalejší a lyrické, tak silně expresivní pasáže. Procítěnost partu byla podpořena dokonalou intonací a výbornou souhrou s orchestrem. Problémy s intonací či souhrou se neobjevovaly ani uvnitř Filharmonie Brno. Muzikanti šli dirigentovi dobře na gesto, čímž nedošlo k žádnému výraznějšímu zaváhání. Přesto se zdálo, jako by se Davies snažil orchestr držet na uzdě. Dynamické rozdíly se ve hře vyskytovaly, ale některé forte pasáže by si klidně zasloužily o něco mohutnější zvuk. Je možné, že dirigent celkový zvuk krotil úmyslně, aby se zvuk violoncella neutopil, což se povedlo. Sólista byl vždy slyšet dobře, filharmonie mohla v některých částech i lehce přidat. Výkony orchestru i sólisty lze však i tak označit za velmi povedené. Úspěch měl také Isserlisův přídavek v podobě Chonguri od gruzínského skladatele Sulkhana Tsintsadzeho (1925–1991), během kterého violoncellista odložil smyčec, neboť tato krátká skladba byla celá založená na brnkání rukou.
Druhou, výrazně delší polovinu koncertu vyplnila Symfonie č. 4 a moll ruského skladatele Dimitrije Šostakoviče (1906–1975). Tato rozsáhlá, více než hodinová symfonie se dá označit za poslední dílo, které Šostakovič napsal, než se alespoň částečně přizpůsobil tehdejším požadavkům komunistické vlády. Ačkoliv byla symfonie dopsána již v roce 1936, na svoji premiéru musela čtvrtstoletí čekat. To bylo dozajisté způsobeno i anonymním útokem na skladatelovu osobu v podobě článku Chaos místo hudby v deníku Pravda.
Hned s prvními tóny se mi potvrdila domněnka o úmyslném krocení orchestru v první polovině. Zde totiž mohutná fortissima ihned zvukově zaplnila celý sál akusticky ne příliš příznivého Janáčkova divadla. V provedení se objevilo několik nepřesností v podobě špatných tónů žesťů v úvodu, několika drobných chyb smyčců v Prestu (druhá část první věty) či lehce rozhozeného ritardanda. Tyto chyby se vždy objevily pouze na krátké ploše a velice rychle došlo k jejich napravení. Několik míst by si také zasloužilo o něco rychlejší tempa, zejména zmíněné Presto. Orchestru se ale pod Daviesovým vedením i tak podařilo neztratit tah. Všechny tyto drobné nedostatky byly dohnány pozoruhodnou energií, kterou všichni muzikanti do hry vkládali. Ač se toto tvrzení může zdát jako klišé, v případě čtvrtečního provedení této symfonie to platí stoprocentně. Obdivuhodná vášeň byla navíc podpořená čistou intonací všech muzikantů a až na pár zmíněných míst i perfektní sehraností, díky čemuž mohla naplno vyznít Šostakovičova hořkostí protkaná humornost. V závěru symfonie naopak v podání Filharmonie Brno nádherně vyzněla jemná intimita, při které byla dynamika postupně snižována až do ztracena. Na výbornou se povedly také sólové vstupy hoboje, celesty, fagotu a zejména pak prvních houslí a lesního rohu.
I když byl první polovině orchestr lehce „přitažený“, hrál rytmicky a intonačně přesně. Výkon sólisty byl výborný a provedení Schumannova Violoncellového koncertu si dozajisté pochvalu zaslouží. V druhé polovině pak Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese předvedla nadstandartní výkon plný dobrých instrumentálních výkonů a naprosto ukázkové energie. Vyznění Šostakovičovy Čtvrté symfonie každopádně lehce ubralo několik diváků, kteří absolutně nepochopili, že dílo takto hluboké je potřeba nechat alespoň několik sekund doznít a začali tleskat hned při posledním tónu. I tak lze koncert označit za dosavadní vrchol letošní sezóny.
Robert Schumann: Violoncellový koncert a moll o. 129
Dimitrij Šostakovič: Symfonie č 4 c moll op. 43
Steven Isserlis – violoncello
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
Zatím nebyl přidán žádný komentář..