Zdánlivě nesmyslný název druhého alba písničkáře Radima Babáka dostane obsah, když si pozorně poslechneme píseň Tety u Maneta, případně si v bookletu CD pročteme její text. Podobným způsobem, tedy soustředěným poslechem a čtením veršů, lze k Babákově tvorbě proniknout. Stejně dobře však funguje i opačný přístup – brát jeho texty a písně jako dadaistické hříčky a nad jejich poselstvím nebádat. Úplně stačí užívat si širokou škálu vyjadřovacích prostředků, které akordeonista se zkušenostmi z nejrůznějších kapel a divadel používá.
Radim Babák, který prošel skupinami jako Čvachtavý lachtan, Čočka nebo [che], to ostatně sám shrnul v jednom rozhovoru: „Akordeon je mi varhanami, houslemi, flétnou, basou, sborem, bicími, plícemi…“ A skutečně. V Lorelaj, jediné písni s převzatým textem na albu (Guillaume Apollinaire), zní nástroj opravdu jako chrámové varhany. Dlouhé tóny v závěrečných Krajinách evokují smyčcový nástroj (spíše cello než housle). V téměř pětiminutové Obsesi se pravidelně střídá „lidovkový“ motiv s táhlými pasážemi (a také se zpěvem à la Petr Váša). A v hravém Tygrovi akordeon kluše v rytmickém staccatu. Pro Babákův hudební humor je však příznačné i to, že mezi několika málo skladbami, v nichž harmoniku odloží, jsou i některé stěžejní momenty desky. Tak třeba hned v úvodní miniatuře Mé milé se doprovází minimalistickým způsobem na ukulele. A v písni Tety u Maneta, jejíž závěr dal desce jméno, použil pro změnu bluesovou kytaru.
Na počátku Babákovy tvorby byly prý básnické texty a snaha o jejich zhudebnění. Album Tutepeto jej představuje jako svérázného básníka-pozorovatele (kratičká Na kohoutích zápasech), originálního epika (Hrouza a ponožky), dadaistu (Divé děvy), surrealistu (Krásný dnešek), erotika (Mé milé) i poetika všedního dne (začátek Balady o zápalce). Jeho slovní obraty jsou někdy předvídatelné (spojení slov teta a tetovat nebo rým koňadro/na ňadro, který kdysi použil už Karel Kryl), ale po zasazení do undergroundové poetiky alba jako celku ve většině případů působí neotřele. A to, co by při pouhém čtení působilo jen jako výčet nápadů (Obhajoba masožrouta), ve spojení s hudebním doprovodem dostává nový rozměr.
Při prvním poslechu alba neznámého umělce většinou hledáme záchytné body, snažíme se přirovnávat. Troufnu si odhadovat, že Radim Babák vedle už zmíněného Petra Váši může evokovat Jiřího Konvrzka (především v Obhajově masožrouta), v pomalých pasážích velmi vzdáleně Oldřicha Janotu a ve slovních hříčkách pozapomenutého Standu Kahudu. Naštěstí žádné z přirovnání neplatí absolutně a píseň od písně se důraz na jednotlivé aspekty tvorby (text, doprovod, zpěv) liší.
I když Radim Babák na albu Tutepeto shrnuje svou tvorbu za posledních deset let (a některé písně jsou ještě starší), podařilo se mu z miniatur a několika delších písní sestavit sevřený celek. Ačkoli se to na prvních pár poslechů možná nezdá, základním tématem je láska, kterou explicitně akcentuje v první písni Mé milé, a implicitně se k němu vrací v závěrečné Krajině. Téma mužského a ženského se však skrývá i v dalších písních (tygr loví špačky pro svou ženu na natáčky, dva pankáči skotačí na kohoutích zápasech nad vítěznou slepicí) a jinde si autor půjčuje zdánlivě erotický slovník k vyjádření „nevinných“ skutečností („holubí jazýčky na víně po francouzsku líbám“, „vítr kopuloval s dírou v ponožce“). Apollinairovo „Ó krásná Lorelaj, tvé oči jsou drahokamy“ pak v rámci alba působí jako Píseň písní ve Starém zákoně. Je to možná překvapivá poetika, ale do kontextu naprosto zapadá.
Poznámka na závěr: Drobnou vadou na kráse jinak vkusného a decentního obalu alba je nesprávné pořadí skladeb 9–11 (asi se s dramaturgií hýbalo ještě po dokončení obalu) a sloučení textů Balada o zápalce a Krásný dnešek (zřejmě z nedostatku místa).
Radim Babák: Tutepeto, Polí5, 2015. 14 skladeb. Celkový čas: 39:11
