Rozeznění zahrad novou hudbou

20. června 2013, 0:14
Rozeznění zahrad novou hudbou

Již od prvního setkání v rámci Expozice nové hudby 2013 byla jasně a velmi mile předestřena atmosféra, v níž se bude letošní ročník odehrávat. Úvodní řeč Viktora Pantůčka a Jozefa Cserese, ochutnávkový release The Sonic Catering Bandu, ochutnávka cageovsky laděného pohoštění – to všechno vytvořilo náladový potenciál, který byl velmi na místě, stejně jako otevřená hlava.

Samotný zahajovací koncert zaměřil svou pozornost na „exkurzi po zvuku smyčcového orchestru v hudbě velikánů druhé poloviny dvacátého století“. Byl to dramaturgicky velmi vyvážený koncept naplněný očekáváním, jak se brněnská filharmonie s náročným a v Brně prakticky nehraným materiálem vyrovná. Je třeba říct, že orchestru poněkud chyběla razance, přesnost a výrazová důslednost, která je konkrétně pro úvodní skladbu, jíž byl Pendereckého Žalozpěv obětem Hirošimy, zcela nezbytnou. S postupujícím večerem ovšem těleso dirigované Pendereckého uměleckým kolegou Maciejem Tworkem nabývalo na pozornosti a pevně znějící pianissima dobře živila napětí ScielsihoNatury renovatur, jež zazněla v pořadí jako třetí, po skladbě SyrmosIannise Xenakise.
Druhá polovina započala KagelovýmSzenariem, jež zde zároveň fungovalo jako soundtrack k BuñuelověAndaluskému psovi. Těžiště pozornosti zde zůstalo opravdu spíše na plátně, za nímž hudební stránka pokulhávala, zejména co se týče synchronizace s obrazem. Závěrečná skladba Alberta BreieraWald der Klänge des Gedenkens pro osmnáct smyčců, zvony a zvonkohru byla ovšem důstojným zakončením cesty od nervy drásající expresivity po až meditativní rozměr díla, které si vyžadovalo nejvíc posluchačské i hráčské soustředěnosti.

Jako hned první v sérii Rozeznění zaznělo jméno z nejznělejších. Alvin Lucier a Music on a Long Thin Wire. Pětadvacetimetrová ozvučená struna natažená na nádvoří Domu pánů z Kunštátu přilákala enormní množství posluchačů. Zvuk struny rozvibrované poprvé v otevřeném prostoru se tedy mísil s veselým večerním životem brněnským. Otázkou však zůstává, zda-li otevřený prostor spolupracoval s instalovanou strunou tak, jako bylo původně myšleno. A ač možná příliš unikal „do vzduchu“, společně s okolím vytvořil svéráznou kompozici večera.

Zahrada jako společné externí i interní dramaturgické pojítko nabídla vychutnat si jedinečné hudební okamžiky v jedinečných prostorách. Zahrada Orfeova, rozsáhlá grafická partitura významného v Brně žijícího skladatele Petera Grahama, umístěná v prostorách bývalé vodárny v zahradách pod hradbami, představovala další z instalací na objednávku festivalu. Vizuálně velmi zajímavá partitura byla jen velmi křehce podepřena její reprodukovanou klavírní interpretací a dalšími kusy, což myslím ubralo celému momentu poněkud na kompaktnosti. Rovněž přemístění celé instalace z původně zamýšlené zahrady do interiéru (z technických příčin) bylo dle mého názoru na škodu věci.

Večerní program odehrávající se na protějším vrchu, v dnes bohužel zapomenutém Hudebním pavilonu v Denisových sadech, stylově představoval další z uměleckých setkání skladatele a performera Tomáše Vtípila s mužským pěveckým sborem Láska opravdivá pod vedením Jana Špačka. Zvukově-prostorová kompozice obohacena o sólistky Ivanu Píchovou a Zuzanu Fuksovou a rovněž o žesťovou sekci Petra Hojáče a Jonáše Hájka pohltila večerní zahradní prostor svérázným česko-německým světem básnířky Ilse Ringler-Kellner, na motivy jejíž básně kompozice vyrostla. Slova autora: „Nápěvy domova neřeší žádnou problematiku, nevyjadřují žádné postoje a nenaplňují žádný program. Tento kus hudby těží prostě z toho, co je v dané chvíli k dispozici, ze záhybů skutečnosti, které nesouvisí jenom zdánlivě,“ byla, myslím, naplněna docela.

Do vily Tugendhat se prý podíval málokdo. Do vily Tugendhat by se měli podívat všichni. A těm, kterým se nedaří přehoupnout se přes prohlídkové vstupné, byl přímo zde zprostředkován zážitek jakoukoliv cenu vysoce přesahující. Jedinečný pohled na šeřící se Brno ze zahrady, jež je sama svým malým světem, za poslechu instalace Gordona Monahana A Piano Listening to Itself – Brno Variation, patřila k mým osobním vrcholům festivalu. Dva preparované klavíry, jejichž rezonanční skříně zesilují vibrace strun vedoucí až ze střechy „Tugendhatky,“ samozřejmý odkaz na Brno v rámci dekonstrukcí děl Leoše Janáčka potkajícivším se s Henry Cowellem právě v tomto městě. A pozice přírody jako všudypřítomného tvůrčího elementu, ať už jako celkové zvukové plochy či jako samotného hráče, opírajícího se větrem do strun klavíru a dotvářejícího tak dokonalé podvečerní splynutí někde daleko, ale vlastně pořád v Brně.

Prvou rozozvučenou inštaláciou v sobotu 15. června bola Klangbaum Innehalt. Toto zvukové dielo vzniklo kooperáciou dvoch švajčiarskych umelcov, a to zvukového architekta Andres Bossharda a novomediálnej tvorkyne a performerky Manuely Hitz. Jedná sa o dve vlastné svojbytné kompozície, bezmenná kompozícia od Andresa a Innehalt od Manuely. Zaujímavé na inštalácii je, že je po celý čas napojená na stredisko Klanghimmel, teda akési zvukové nebo, v ktorom sa inštalácia stále mení a upravuje, teda ostáva zaujímavá aj po opätovnom navštívení. Na rozozvučení bola prítomná bohužiaľ iba autorka. Podľa jej slov je cieľom inštalácie nabádať ľudí k tomu aby začali vnímať svoje okolie nie len očami, ale taktiež ušami. Myšlienka je to krásna a absolútne s ňou súhlasím, len je škoda, že ani takéto inštalácie k tomuto častokrát nedopomáhajú, o čom svedčali mnohé rozhovory medzi účastníkmi. Miesto vybrané pre túto inštaláciu, zahrada Jurkovičovej vily, je krásna farebná zahrada pred krásnym farebným domečkom na kraji Wilsonovho lesa v tichej štvrti. Nádherne bolo počuť vtáky, šum lesa, bzukot hmyzu a iba sem tam nejaké auto a hlasy ľudí, ktoré v takom množstve nijak nevadili a teda to bolo ako stvorené na rozjímanie. Výber miesta bol teda veľmi šikovným dramaturgickým ťahom. Rozozvučenie sprevádzala krátka performance, počas ktorej autorka čítala texty do mikrofónu, ktoré následne prehrávali malé reproduktory, rozmiestnené a šikovne skryté po celej záhrade, s echo efektom. Do toho ešte naviac hral sitár. Zo začiatku keď hráč na sitáre hral iba sem tam nejaký tón vibrátovým spôsobom, to nijak samotnú inštaláciu nenarušovalo, avšak postupne začal naseba strhávať pozornosť a prehlušovať všetko ostatné, čo bolo na škodu veci. Navyše to vytváralo orientálny nádych, ktorý bol zbytočný a v dnešnej dobe mi v našich končinách pripradá skoro až ako klišé. O to by v inštalácii nemalo ísť a ako sa vraví, niekedy je menej viac. Samotná inštalácia sa dosť pohráva s tichom a teda dáva veľký priestor zvukom zvonka, čo treba rozhodne vyzdvihnúť. V prostredí avšak zneje toľko rôznych, rozmanitých a zaujímavých zvukov (na tomto mieste príjemne neprehlušujúcich sa), že vzniká otázka či je potreba tam umelo vkládať ešte ďalšie. Nestačí len počúvať?
Pokračovalo sa ďalším rozozvučením, Gardening with John, tentoraz amerického skladateľa Alvina Currana. Táto inštalácia, ako je už z názvu jasné, je venovaná jeho mentorovi a priateľovi Johnu Cageovi, ktorého snáď predstavovať netreba. Jedná sa o záhradnícku búdku plnú náradia, príslušenstva, poznámok a reproduktorov, kde si človek môže posedieť ako dlho chce a započúvať sa do smiechu, komentárov, jódlovania a zvukov z bytu jedného z najvýznamnejších postáv umenia druhej polovici dvaciateho storočia. Inštalácia je v malej zahrádke pri Památníku Leoše Janáčka, čo cez týždeň nemusí byť najideálnejšie vzhľadom na premávku a zahlučnenie priestoru. Špeciálne táto inštalácia búdky bola aj za prítomnosti dvoch kuriat od Mgr. Vladimíra Maňasa, Ph.D., čo autor ocenil ako obohatenie autentickosti a aspoň nachvíľu záhrad pripomínala to, ako si ju Janáček niekedy predstavoval. Pri samotnom rozozvučení množstvo ľudí nedovoľovalo si posedieť a započúvať sa na dlhšiu chvíľku, avšak už teraz viem, že tam zavítam v najbližšej dobe viackrát. Veľmi príjemný spôsob ako na chvíľu relaxovať

O 18.00 toho istého dňa pokračoval program koncertom v Besednom dome. Aspoň raz za čas sa tak tento priestor môže využívať nato, načo bol kedysi stvorený, teda realizovanie súdobej hudby. Hral smyčcový kvartet Miloslav Ištvan Quartett s pestrým repertoárom. Prvé dve kompozície (Poslední zápas Štěpána Filípkaa Smyčcový kvartet In Grief and Rage Maxa Sterna)boli opusy ešte vo veľmi konvenčom duchu s nenápaditou rytmikou, až klasickou kvartetovou skladateľskou prácou, oblečené v novej harmónii. Pripúšťam, že mohlo ísť o dramaturgický zámer ponúknuť široké spektrum, avšak skladby do istej miery nudili. Pred prestávkou nám bol ponúknutý ešte Smyčcový kvartet č. 3 brněnského pedagóga kompozície a skladateľa Aloisa Piňose, ktorý so zvukom kvarteta pracoval rozhodne nápaditejšie – pre mňa vrchol večera. Po krátkej prestávke zaznel Smyčcový kvartet brnenského rodáka Josefa Berga, ktorý s predošlou skladbou zanechal po sebe najvetší dojem. Nasledovala Kol Nidre od Johna Zorna, ktorá mohla zaujať neskúsenejšieho poslucháča, avšak naplno sa tam prejavil spôsob autorovej práce, a to preberanie kompozičného prístupu od skladateľov dvaciatého storočia, v tomto prípade Arvo Pärta.
Posledná skladba českého skladateľa, podľa ktorého sa účinkujúci kvartet volá, nesie lyrický názov Zatemněná krajina. Zakončenie to bolo rozhodne na úrovni. Čo sa týka samotných interpretov, tak uznávam, že k skladbám pristupujú veľmi zodpovedne tak ako to o sebe prezentujú. Čo však navonok kazí ich celkový dojem je prehnane patetický až romantizujúci prejav prvého huslistu Lukáša Mika, ktorý sa k takémuto repertoáru vonkoncom nehodí. Celkovo však koncert vyznel sľubne a je veľmi dobré, že sa títo mladí ľudia neboja aj náročnejšieho repertoáru. Aspoň máme možnosť to počuť aj u nás v Brne naživo.

Priznám sa, že večerného koncertu som sa už bohužial nemohol zúčastniť. Konal sa vo Vile Tugendhat s obmädzenou kapacitou približne 50 ľudí. Však vyriešilo sa to veľmi šikovnou cestou a to tak, že ostatným ľuďom bola ponúknutá možnosť vypočuť si ho cez otvorené okná v záhrade za cenu vstupu do záhrady. Z rozprávania viem, že to bol krásny zážitok ležať v tráve s výhľadom na večerné Brno a počúvať Alessandra Bossetiho a Chrisa Abrahamsa, dvoch veľmi významných umelcov na poli improvizovanej hudby, ktorý spojili v koncerte akustiku aj elektroniku a ponúkli tak naplňujúci zážitok.
V posledný festivalový deň bolo na programe ako prvé rozozvučenie inštalácie mladej brnenskej komponistky a improvizátorky Lucie Vítkovej. Táto všestranná osoba ma však touto inštaláciu do istej miery sklamala. Aby som ale nebol hneď negatívny, tak musím fakt vyzdvihnúť výber miesta. Priestor botanickej záhrady ponúka pre takúto inštaláciu ideálne využitie a spojenie vizuálneho a zvukového, o čo vlastne v inštalácii ide. Jedná sa o zaujímavo zasadenú, ale úplne obyčajnú „musiqueconcrète“, ktorú v štyricatych rokoch Pierre Schaeffer začal vytvárať, aby ponúknul ľuďom nadšenie z bežných okolitých zvukov. Nápad vložiť zvuky z koncertného sálu, z továrne, z ulice a českej prírody do prostredia exotických rastlín sa mi pozdáva. Musím vytknúť to, že spôsob prehliadky, počas ktorej sme iba strojene chodili od jednej miestosti k druhej, nezanechal žiaden dojem a takisto to bude aj po celý mesiac, kedy sa to spustí iba na objednávku. Keď nám bolo všetko takto strojene predostrené, stratilo sa čaro. Podľa mňa sa to malo ponechať viac náhode a menej o tom ľuďom povedať.

Zastihnout Michaela Prima, vědce, jenž se po dvouměsíčním zkoumání květeny v pralese usídlil na ostrovech Spojeného království, není žádná jednoduchá věc. Díky interaktivní instalaci k nám ovšem promlouval (a stále promlouvá) skrze dronové zvuky u něj doma rostoucího hrachu. Zeleno-červený „noise“ je zde pak nadále reproduktory zprostředkován divákům, sledujícím přímý přenos hrachového růstu a zároveň rostoucímu hrachu přímo v zahradě Mendelova muzea. Ač se nutnost a účelnost hrachového vizuálu a prostoru, v němž byla instalace kvůli obrazovky umístěna, stala mezi publikem předmětem drobného sporu, celkový dojem si každý jistě rád vytvoří sám.

Jméno Jiřího Suchánka ve zdejších kuloárech není třeba sáhodlouze představovat. Instalace v přírodních podmínkách, jako byla například zvuková instalace v jeskyni na Výpustku, jsou pro něj již známými vodami. Prostor byl nyní věnován vzduchu. „Sedm větrníků snímá proudění větru a svoji rotaci převádí na zvukovou pulzaci jednotlivých tónů. Větrem rozložený akord celého pole větrníků je určován směrem větru.“ Otevřená zahrada na Údolní 33 zde opět sehrála roli velice slušivého, interaktivního, leč z hlediska větrnosti nepříliš bohatého hostitele. Pánem větru se musel stát sám Jiří Suchánek, který instalaci předváděl za asistence větrného děla. Bez ohledu na povětrnostní podmínky bych vytkl možná příliš „tonální“ charakter díla, který společně s „hračkovským“ zvukem přístrojů působil místy teatrálně. Přírodní kompozici je ovšem třeba poslouchat neustále dokola a nejlépe s opravdovým větrem.

Samotný závěr poutě, která v celé své nedělní kráse měla délku pět kilometrů, nás zavedl do dalšího z festivalových „inner cities“. Botanická zahrada Mendelovy univerzity byla z hlediska prostoru opravdovou dramaturgickou delikatesou. Obklopit se mlčenlivostí stromů a pod jejich větvemi s klidem otevřít svou mysl, kterou ve své nekonečnosti bude rušit jen město občas hlásící se zpoza vysoké zdi. Přehnaný patos je zde dle mého velmi na místě, jelikož kdo nečeká nic, získá všechno. O Garden party tria Palacký, Dörner, Capece to platilo dvojnásob.
Trio skúsených improvizátorov však bohužiaľ nedodržalo jednu zo základných podmienok voľnej improvizácie a to vzájemné reagovanie na ostatných hudobníkov. Každý si vytváral vlastný zvukový svet a tích ostatních doňho nepustil, čo je při improvizácii rozhodne na škodu veci, aj keď slovo voľná može zvádzať.
Použití reproduktorů zavěšených na baloncích bylo sice aktem efektním, nikoli však efektivním. Jejich přesouvání na sebe poutalo příliš mnoho pozornosti a ani zvukový efekt nepůsobil příliš kompaktně. Toto je však pouze subjektivní hodnocení nás, autorů. Ve své celé délce totiž, umocněno tímto unikátním prostorem, je jen těžké celkově ohodnotit zážitek, který byl jistě unikátní pro každého zvlášť svým způsobem.

Dramaturgický počin přesunu performancí do velmi různorodých prostor s sebou nesl příjemné uvolnění atmosféry, která prostupovala celý třináctý ročník Expozice nové hudby. Ten se tak stal velkým aktem přiblížení nové hudby lidem, kteří ji předtím neznali (stejně tak, jako muzejní noc „přilákala do Besedního domu ty, kteří v něm ještě třeba nebyli“). Tento „konflikt“ byl nutný a pokaždé jedinečný. Pořád ovšem zůstávalo úkolem posluchače stát se skutečným posluchačem. Naučit se poslouchat, poslouchat pořád a znova. Instalace v zahradách zůstávají na svých místech i v měsíci červenci.

Foto Martin Zeman, Libor Galia a Kamil Till

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Festival Expozice nové hudby projde brněnskými zahradami a členové Filharmonie Brno i jednu malou založí. Jaké bude spojení hudby a zahrad nám prozradil dramaturg festivalu Viktor Pantůček.  více

S Adélou a se Zuzanou, tedy skupinou Čokovoko, jsme probrali ledacos. Nebavili jsme se jen o tom, jak kapela vznikla, a především ne o hip hopu.  více

Postpunkoví Swans včera naplnili Flédu intenzivním zvukem, z nějž nebylo úniku. První adept na vítěze v nevyhlášené anketě o koncert roku je na světě.  více


V rámci XXIII. ročníku cyklu koncertů staré hudby Barbary Marie Willi se 10. listopadu 2026 v brněnském Sále Milosrdných bratří představil nizozemský soubor historické dechové harmonie Coloquio 6. Dramaturgie večera nabídla nevšední pohled na Mozartovu Kouzelnou flétnu (KV 620) prostřednictvím dobové úpravy pro dechové sexteto z roku 1795, jejímž autorem je německý fagotista a skladatel Johann Christian Stumpf. Živá interpretace navíc vstoupila do dialogu s projekcí originálního animovaného filmu.  více

Soubor Coloquio 6 sídlící v nizozemském Haagu se věnuje historické dechové harmonii. V úterý 10. listopadu ho čeká tuzemský debut: v rámci abonentního cyklu koncertů staré hudby „B. M. Willi uvádí…“ uvede v Sále Milosrdných bratří originální projekt Kouzelná flétna: animovaný Mozart propojující živou interpretaci dobových úprav slavné Mozartovy opery s hravými animacemi výtvarníka Daxe Niestena. V rozhovoru se členy ansámblu se dočtete o jeho vzniku, repertoáru i o spolupráci s nizozemským animátorem.  více

Nepochybným vrcholem čtvrtého týdne festivalu Janáček Brno 2026 bylo uvedení opery Její pastorkyňa s hvězdným obsazením ve čtvrtek 5. listopadu. Hostující orchestr Bamberger Symphoniker dirigoval Jakub Hrůša, hlavní postavu Jenůfy ztvárnila Corinne Winters a postavu Kostelničky Eliška Weissová.  více

Každé dva roky se v Brně díky mezinárodnímu festivalu Janáček Brno naskytne jedinečná příležitost zhlédnout všechny opery Leoše Janáčka (1854-1928) v programu přehlídky čítající čtyři týdny. Letos při této příležitosti organizátoři festivalu připravili novou inscenace méně známé Janáčkovy opery Počátek románu ve spolupráci se sdružením umělců Hausopera a Vysokého učení technického v Brně. Premiéra se konala v úterý 3. listopadu; festival chystá další tři reprízy.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na Hudební scéně světovou premiéru muzikálu Carmen, příběh z New Yorku. Vznikl ve spolupráci se španělskými autory, skladatelem Ivánem Macíasem a libretistou Félixem Amadorem, kteří Brno znají od roku 2022 z muzikálu Medicus. Právě jeho mimořádný úspěch jim dodal odvahu svěřit další titul jako prvnímu divadlu právě značce MdB. Madridská inscenace má následovat na podzim příštího roku a bude vycházet z brněnské verze. Španělští autoři nechali brněnským tvůrcům volnou ruku a divadlo převzalo zhruba devadesát procent jejich materiálu: to je důvěra, jaká se vidí zřídka.  více

V architektonicky i akusticky specifických prostorách vily Tugendhat se v rámci festivalu Janáček Brno 1. listopadu uskutečnil komorní koncert. Program reprezentativně mapoval proměny evropské vokální tvorby od přelomu 19. a 20. století až po druhou polovinu století minulého v interpretaci mezzosopranistky Belly Adamové a klavíristy Ahmada Hedara.  více

Festival Janáček Brno nabídl v Mozartově sále divadla Reduta sobotní klavírní večer v podání klavíristů Iva Kahánka a Martina Kasíka, které v úvodní skladbě doplnil recitátor Daniel Bambas. Dramaturgie postavila program na klavírních transkripcích děl Leoše Janáčka a melodramu jeho současníka Františka Neumanna. Koncert tak zároveň představoval poctu trojici klíčových janáčkovských dirigentů působících v brněnském divadle – Františku Neumannovi, Břetislavu Bakalovi a Františku Jílkovi.  více

Dramaturgické motto „Kořeny“ provází letošní festival Janáček Brno 2026, konaný od 13. října do 17. listopadu. Na jmenované téma si připravil v neděli 1. listopadu komorní koncert věnovaný hudebnímu odkazu skladatelských velikánů Pavel Haas Quartet a klavírista Jan Bartoš.  více

Festivalové uvedení inscenace opery Káťa Kabanová v režii Roberta Carsena a v podání operního souboru NdB v pátek nalákalo diváky do Janáčkova divadla. Intimní drama Leoše Janáčka (1854-1928) zaznělo jako šestá opera v programu mezinárodního festivalu Janáček Brno. Na tomto festivalu odezní hned dvě provedení tohoto titulu – hostující soubor Bayerische Staatsoper z Mnichova představí Káťu Kabanovou v režii Krzysztofa Warlikowského 13. listopadu 2026.  více

V rámci festivalu Janáček Brno uvedl soubor Janáčkovy opery NdB v premiéře operu Leoše Janáčka Šárka v její původní verzi z roku 1887. Komorní inscenace v sále Besedního domu se uskutečnila o státním svátku ve středu 28. října 2026. Letošní festivalové motto „Kořeny“ tímto počinem poukázalo na samotné počátky skladatelovy dramatické tvorby. Opera existuje ve dvou verzích – z roku 1887 v podobě klavírního výtahu a z roku 1925 v přepracované a instrumentované podobě. Režisér Jiří Heřman zvolil původní klavírní koncept a zasadil jej přímo do prostoru sálu. Klavírní part přednesl uznávaný britský klavírista Julius Drake.  více

Festival Janáček Brno se v sobotu 24. října 2026 odehrál také v refektáři augustiniánského opatství na Mendlově náměstí. Zde se odehrál koncert komorního sboru Ensemble Versus. Program přiblížil repertoár prováděný na Starém Brně v dobách ředitelů kůru Pavla Křížkovského a Leoše Janáčka. Historie starobrněnského konventu se úzce pojí s bohatou hudební tradicí, přičemž zásadní mezník představovala fundace z roku 1653, která klášter zavázala k péči o hudebně nadané jinochy. Na tento odkaz, poznamenaný později také snahami ceciliánské reformy o návrat ke střídmosti pod vedením Pavla Křížkovského a jeho odchovance Leoše Janáčka, navázal i nynější festivalový program.  více

Třetí operu autora zařadil do programu na sobotu Mezinárodní festival Janáček Brno 2026. Po Janáčkově opeře Osud a Výlety páně Broučkovy v prvním festivalovém týdnu přišla řada na Příhody lišky Bystroušky. Toto uvedení lákalo nejen velkým počtem hostujících sólistů, ale taktéž vídeňským ORF Radio-Symphonieorchester pod taktovkou Tomáše Netopila. Představení bylo také věnováno životnímu jubileu emeritního sólisty Richarda Nováka, který byl rovněž přítomen.  více

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno zařadil v sobotu 24. října do programu komorní koncert ve Vile Löw-Beer. Dramaturgie vedle sebe postavila tři významná díla kvartetní literatury 20. století od Leoše Janáčka, Dmitrije Šostakoviče a Bély Bartóka. Náročný program přednesl soubor Arola Quartet, založený v roce 2024 v Bernu. Těleso má na kontě řadu mezinárodních ocenění, přičemž pro brněnské publikum byla klíčová jejich 1. cena a zvláštní ocenění za nejlepší interpretaci Janáčka na Mezinárodní soutěži Leoše Janáčka 2025.  více

V poněkud neobvyklé programové křivce se nesl páteční večer 23. října v Janáčkově divadle, kde pokračoval festival Janáček Brno. Zatímco první polovina večera nasadila laťku vysoko díky formálně i výrazově pestrým dílům Bély Bartóka a Gustava Mahlera, druhá část sklouzla k odlehčenějšímu bloku. ORF Radio-Symphonieorchester Wien pod vedením Tomáše Netopila, jež živě přenášela Česká televize, tak vrchol večera obstaral hned na samém počátku.  více

Desátý ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno, který po čtyři týdny plní brněnské koncertní sály a divadla, nabízí jako hlavní programovou linkou všech devět oper Leoše Janáčka (1854-1928) v produkci operního souboru pořádajícího Národního divadla Brno. Dojde však i na koncertní řadu, doprovodný program či komentované prohlídky. Pravidelně se na festivalu objevuje projekt Operního studia Konzervatoře Brno. Ani letos tomu nebylo jinak a mladí studenti představili 22. října operu Divadlo za bránou Bohuslava Martinů (1890-1959) pod taktovkou dirigenta Filipa Urbana.  více

Nejčtenější

Kritika

V rámci XXIII. ročníku cyklu koncertů staré hudby Barbary Marie Willi se 10. listopadu 2026 v brněnském Sále Milosrdných bratří představil nizozemský soubor historické dechové harmonie Coloquio 6. Dramaturgie večera nabídla nevšední pohled na Mozartovu Kouzelnou flétnu (KV 620) prostřednictvím dobové úpravy pro dechové sexteto z roku 1795, jejímž autorem je německý fagotista a skladatel Johann Christian Stumpf. Živá interpretace navíc vstoupila do dialogu s projekcí originálního animovaného filmu.  více