Cyklus koncertů staré hudby Barbara Maria Willi uvádí představuje jeden z nejhodnotnějších brněnských hudebních počinů, který již patnáctým rokem seznamuje posluchače s pečlivě vybranou hudbou renesance, baroka a klasicismu. Místo pouhého uvádění osvědčených děl hudební minulosti se dramaturgyně a tvář projektu Barbara Maria Willi soustředí na autory přehlížené, pozapomenuté nebo zcela neznámé. Na programu koncertu s výmluvným názvem Cembaloparáda zazněla kromě skladeb Jeana Philippea Rameaua, Antoinea Forqueraye, také díla polských autorů Stanisława Ossowského, Józefa Elsnera a nám blízkého Jana Ladislava Dusíka ale i premiéra koncertu pro dvě cembala Carla Josepha Birnbacha.
Hostem večera byla polská cembalistka a titulární profesorka hudební akademie Felikse Nowowiejského v Bydhošti Urszula Bartkiewicz. Interpretka dle úvodních slov Barbary Marie Willi vyrostla v tradici těch, kteří vědí, jak s typickými polskými rytmy zacházet, a jedná se tak o historicky poučenou interpretaci sui generis. Úvodní slova v podání samotné patronky cyklu dávají pravidelně nahlédnout pod pokličky mnoha interpretačních úskalí. Kromě přátelského navození atmosféry tedy slouží často i jako maják upozorňující posluchače na co přesně si dát pozor nebo co by nemělo jejich sluchu v žádném případě uniknout.
Žoviální a dovádivý tón interpretky mizí v okamžení, kdy usedá za cembalo – ten tam je smích a vtipkování, obé vystřídala vážnost a elegance. Barbara Maria Willi jako by se do not ani nepotřebovala dívat – většinu času hrála zcela ponořena do hudby a do notového záznamu nahlédla jen tu a tam. Večer zahájila skladbou Jeana Philippea Rameaua L’entretien des muses, neboli Rozhovor múz. Ačkoliv skladba zaujala fantazijním charakterem a bezchybnou interpretací, bylo to až následující dílo La Couperin – La Portugaise skladatele Antoniea Forqueraye, které skutečně ohromilo posluchače. Upoutat mohla obzvláště pestrost rytmických a harmonických kontrastů, změny sazby a okamžiky plné melodických zvratů – to vše zvládala Barbara Maria Willi s grácií a přirozeností. Skladba je také mnohem komplexnější, kontrapunktičtější a zcela záměrně odkazuje pro svoji formální a harmonickou složitost ke skladateli Couperinovi, přezdívanému „francouzský Bach“.
Po doznění děl autorů slunné Francie vstoupila na pódium Urszula Bartkiewicz, a dostalo se tak na kompozice polských skladatelů. Zatímco Šest variací na téma Jsem já krásný sedlácký synek Stanisława Ossowského představovalo spíše odpočinkovou a banální pozdně klasicistní tvorbu, Polonézy f moll a D dur Józefa Elsnera ztělesňují dlouze se táhnoucí nit vedoucí od skladatelů pozdního baroka až k básníkovi klavíru Fryderyku Chopinovi. Ani Ossowskému však nelze upřít občasnou snahu překvapit posluchače netradičním rytmickým nebo harmonickým nápadem. Z ryze klasicistní faktury se vynořily atypické řetězce akordů nebo nezvyklé rytmické proměny. Elsnerovy polonézy naopak předjímají budoucí romantický hudební vývoj a není tedy divu, že se Elsnerův žák – právě Fryderyk Chopin – nechal inspirovat svým učitelem. Stejně jako Chopin i Józef Elsner stál na ramenech obrů. V polonéze D dur nešlo přeslechnout typicky mozartovské vlivy. V obou dílech se dají vysledovat prvky barokní melodiky, pocitového stylu i galantního slohu.
La mort de Marie Antoinette (Smrt Marie Antoinetty) Jana Ladislava Dusíka je skladba plná mimohudebních významů – jednotlivé části popisují uvěznění, odloučení od dětí, výrok trestu smrti, pochod na popraviště nebo i samotný hluk svištící gilotiny. Bez nadsázky můžeme skladbu sestávající z dvanácti krátkých vět označit jako výrazově a emocionálně nejpůsobivější skladbu večera. Barbara Maria Willi dokázala vhodně zvoleným rubatem a kvalitou úhozu podepřít vnitřní drama hudby.
Velkým lákadlem večera byla premiéra Koncertu pro dvě cembala Carla Josepha Birnbacha. Teprve v této skladbě mohli posluchači skutečně ocenit všechny interpretační kvality obou cembalistek najednou. Urszula Bartkiewicz a Barbara Maria Willi vytvořily jednotný hudební proud – navzdory všem změnám tempa, rytmiky a zhusta užívanému rubatu, zůstaly obě interpretky po celou dobu jednotné, a to i v problematických začátcích a koncích frází. Pouze na začátku druhé věty nenastoupily umělkyně zcela přesně, tento drobný rytmický přešlap však dokázaly okamžitě napravit. Po zaslouženém aplausu zazněl přídavek v podobě sonáty pro čtyři ruce Johanna Christiana Bacha.
Naplněný sál konventu Milosrdných bratří dokázal, že i v patnácté sezóně dokáže být cyklus Barbara Maria Willi uvádí pro posluchače přitažlivý. Velkou zásluhu nese právě výtečná dramaturgie a obdivuhodné interpretační kvality nejen samotné Barbary, ale také všech, kteří na koncertech dávají zaznít novým a neotřelým dílům.
Jean Philippe Rameau: L’entretien des muses; Antoine Forqueray: La Couperin – La Portugaise; Stanisław Ossowski: Six Variations sur I’Air Bin I nit a Schöna Kohlbauern Bua; Józef Elsner: Polonéze f moll, Polonéza D dur; Jan Ladislav Dusík: La mort de Marie Antoinette; Carl Joseph Birnbach: Concerto a due cembali.
Urszula Bartkiewicz, Barbara Maria Willi
Zatím nebyl přidán žádný komentář..