Před týdnem by oslavil padesát let Filip Topol, zítra uplynou dva roky od jeho smrti. Jak plynou jeho písně v čase a v rukou spřízněných hudebníků, mapuje album vydané k jeho nedožitým narozeninám.
Filip Topol je pro mnohé nezapomenutelná postava české alternativy. Zemřel před dvěma roky a ačkoliv se všeobecně vědělo nebo alespoň tušilo, že na tom zdravotně není zrovna nejlépe a již dříve utekl hrobníkovi z lopaty jen o vlásek, byl to šok. Psí vojáky založil v roce 1978 ve 13 letech a kromě toho vystupoval i sólově, psal knihy, hrál ve filmech, jeho temné charisma by si dobře rozumělo s Nickem Cavem. Narozdíl od něj ale nikdy pořádně nezařadil zpátečku a nepřestal se ničit – v tom by si možná porozuměl zase s Jaroslavem Haškem (o nekonečném českém porozumění pro alkohol nemluvím). S jeho smrtí odešla jedna z nejdůležitějších sil hudební scény, která se u nás formovala v 80. letech minulého století. Naopak přišly vzpomínky, zpětné zbožštění a také topolovský kýč věšící vlastní sentimenty na člověka, který si na ně sám sotva potrpěl.
K nedožitým padesátým narozeninám Filipa Topola (12. června 1965 – 19. června 2013) se letos v Praze odehrál vzpomínkový koncert Sbohem a řetěz, už čtvrtý v pořadí. První proběhl v den Topolova pohřbu, další při prvním výročí úmrtí a na Eurotrialogu v Mikulově. Sešly se na nich kapely, které patřily ke generaci „nové vlny se starým obsahem“ i podstatně mladší parťáci, kteří se už zákazy a obstrukcemi ze strany režimu nemuseli zabývat. Do svého repertoáru zařadili pro tyto příležitosti i cover verze Topolových písní podle vlastního výběru. Kompilace živých nahrávek se studiovými dotáčkami vyšla v květnu a právě na posledním pražském koncertu proběhl její křest.
Album začíná u Žiletek. Ty vzbudily možná největší poprask na albu coververzí U nás v garáži, které minulý rok natočila dvojice Havelka – Tvrdý. Falzetová, křehká verze s jemnými beaty popudila spoustu lidí, kteří vyrůstali se zoufalou agresivitou originálu. Nemohli a snad ani nechtěli najít smysl v elektronickém oparu, který podle jejich názoru vzal originálu duši. Bez ohledu na to, jak dobře či nedobře Tvrdý s Havelkou zvládli své album: ukázalo se, že tu přece jen existuje něco jako generační rozpor. Lidé, kteří v 80. letech poslouchali Psí vojáky museli mít širší rozhled, než jim nabízela oficiální scéna, museli něco iniciativně hledat a pravděpodobně v nich musel být i malý kousek odvahy a velký kus otevřenosti k neobvyklým podnětům. O dvacet let později si ti samí lidé nechtějí nechat sáhnout na rodinné stříbro nebo snad na poklady z mládí. Vědí, jak mají věci vypadat. Z tohoto hlediska je každé album Topolových coververzí do jisté míry riskantním počinem.
Kompilace Sbohem a řetěz se už při letmém pohledu na sestavu účinkujících riziku spíš vyhýbá, většinu účinkujících tvoří kapely a lidé, kteří k Filipu Topolovi patří generačně, nebo alespoň do blízkého mentálního okruhu. Z undergroundu – jakkoli je to škatulka podivná a nekonkrétní – vyšli a alespoň částečně se v něm pohybují dodnes. Topolovy písně si pochopitelně hrají po svém, ale cosi z jejich původního náboje v nich pořád nechávají. Nepolemizují s nimi, ale berou je za svoje – na této vlně se nakonec vezou i mladší účastníci nahrávky.
Úvodní Žiletky hraje a zpívá violoncellista Josef Klíč, který je stejně doma v alternativě i ve vážné hudbě a opeře. Na violoncellu je to poznat hodně, zpěv je topolovský možná nejvíc z celé desky. Martin Kyšperský se ve Volá mi známá dostal k energičtějšímu projevu, než je v Květech obvyklé, a sedí to jemu i písni samotné. Tony Ducháček & Garage zahráli svůj obvyklý rock’n’roll a pochybuji, že od nich někdo čeká nebo chce cokoliv jiného – I’m Lucky. Sbor břežanských kastrátů nás v Písni hořícího holuba poprvé dostane k opravdovému českému undergroundu se všemi ctnostmi bezprostřednosti a nectnostmi totálního neumětelství. Houpací koně se pokusily původní verzi Nebe je zatažený prakticky okopírovat – marně a zbytečně. Pro mě nejslabší místo desky. Zuby nehty si Marylin Monroe nahradily J. P. Belmondem a vnesly do celého vzpomínání aspoň trochu vtipu – i když je to jen prosté otočení původního textu do opačného rodu. Andrej Polanský wtf Emül Langman zkrátili Kiliána Nedoryho do dvouapůlminutové punkově-velvetovské instrumentálky – jedna z nejlepších věcí alba vedle Květů. Už jsme doma mají podobně jako Garáž svůj vzorec, z nějž nevystupují a nevystoupili z něj ani v Žiju. Pro mě až nečekaně uctivou verzi Chce se mi spát zahráli Plastic People of the Universe. Stinka – čili Hana Lundiaková – si nepřekvapivě vybrala píseň Stinka na text Sylvie Plath a narozdíl od Plastiků ji přece jen vytrhla z původních kořenů, i když ji zasadila jen na jiné místo podzemního záhonku. Echt! udělali z Černého sedla český pokus o motorkářský bigbít a písni to kupodivu vůbec nesluší. Další silné místo alba vytvořili Krch-off a Pavel Zajíček se svojí verzí Hospody. Počet tracků doplňuje do nešťastné třináctky coververze Krylova Bratříčka, kterou natočili Psí vojáci. Nejen nostalgický konec, ale i připomínka toho, jak dovedl být Filip Topol křehký a patetický zároveň.
Albu jako celku svědčí živý záznam. Jeho atmosféra sjednocuje značně rozdílné příspěvky a poněkud retušuje i nahodilou dramaturgii, která nechala jednotlivým interpretům při výběru písní zcela volnou ruku. Výsledné album má jistě velkou cenu osobní vzpomínky, stmeluje ho také zaujetí všech zúčastněných, ať už byl jeho výsledek jakkoliv povedený. Album vyvolává i přelud šumících koncertních záznamů z desáté kopie magnetofonové kazety – býval to téměř jediný způsob, jak se k hudbě Psích vojáků dostat. Šuměl na nich ale jen zvuk, hudba sama nikdy. Pokud mě ovšem paměť neklame a nemám jen zbytečnou představu o tom, jak by měly věci vypadat.
Sbohem a řetěz. Kompilace nahrávek z Lucerna Music Baru (19. června 2014), festivalu Eurotrialog (22.–23. srpna 2014) a záznamu z klubu Vagon (12. dubna 2014). 13 skladeb, TT 55:01. MAM853-2. Vydalo Indies MG.
JVjr
18. červen 2015, 19:43