Letošní rok je nabitý hudebními výročími a k oslavám se připojil i Brno Contemporary Orchestra. Ten se snaží vydobýt si pozici tělesa, které na vysoké úrovni interpretuje hudbu dvacátého století až současnou. To je věc, které si cením z principu, a orchestr má mnohé předpoklady, aby se mu to podařilo. Má před sebou ale také hodně práce a během včerejšího koncertu bylo poznat obojí.
Když začnu u těch lepších věcí, musím zopakovat, že orchestr má solidní hudební potenciál. Hráči jsou na úrovni, technické chyby jsou spíš ojedinělé. Z koncepčního hlediska je tu také schopnost dobře zvolit repertoár. Zaměřit se na čtyři jubilující skladatele pochopitelně není nic objevného, ale konkrétní skladby byly vybrány dobře, tvořily rozvíjející se celek. Musím připomenout i dramaturgii opakujících se koncertů ve vile Tugendhat, která se sice s přívlastkem contemporary míjí, ale vzhledem k místu působí dokonale autenticky.
Souznění hudby a prostoru je věc, na kterou by si BCO měl dávat skutečně pozor. Chápu, že uspořádat koncert není nic jednoduchého, ale i tak není možné chňapnout po všem, co se nabízí. Sál Břetislava Bakaly je sice pojmenován po velkém brněnském hudebníkovi, ale to je také jedná věc, kterou je pro hudbu vhodný. Když to řeknu rovnou, jeho akustika je příšerná a navíc je vyloženě hnusný. Nenastává tu tedy ani efekt "hrajeme na nevhodném, ale pozoruhodném místě", jehož lze docílit v alternativních prostorách starých fabrik a podobně. Nejde vůbec o to, že bych v jakkoli nepěkném místě ty dvě hodiny nevydržel, ale když tam ani hudba nezní dobře, orchestr si krutě zahrává se svou uměleckou pověstí. Nerad si hraji s velkými a těžko definovatelnými slovy, ale žádná umělecká instituce vlastně nemá nic jiného, co by tvořilo její trvalou hodnotu.
Při včerejším koncertu došlo ke zvláštnímu jevu, kdy se střetl interpretační styl dirigenta Pavla Šnajdra právě s akustickými vlastnostmi sálu. Ty přály spíš kompozicím, které hodně pracují se zvukem nástrojů samy o sobě – mám na mysli především Komorní koncert pro třináct hudebníků (György Ligeti) – zatímco konvenčnějším věcem škodily jak mohly. Sinfonietta Benjamina Brittena tak dopadla po zvukové stránce dost bídně, přestože ji BCO vlastně velmi dobře zahrál (až na malé zavrzání horny v úvodu). Vůbec jsem se nemohl zbavit dojmu, že tento formálně přehlednější styl orchestru i Pavlu Šnajdrovi sedí lépe, zatím co v (post)cageovské hudbě ještě spíš tápe. "Příliš mnoho frází", dovolím si parafrázovat známý bonmot, a také vazeb na vnější efekt a virtuozitu. Ty se zřetelně projevily třeba ve třetí větě Ligetiho koncertu, jejíž mechanický pohyb nevyzněl v potřebném strojovém efektu, ale budil spíš dojem rossiniovského bria, navíc rytmicky nevyrovnaného. Bylo i zřetelně vidět, jak se hudebníci nechávají unést polkou v Kleines Requiem für eine Polka (Henryk Górecki). Navíc jak ji nasadili, tak ji dohráli, nahlas, v tempu, ale bez nějakého zřetelně propracovaného detailu. Celkově dobře vyzněl Řetěz Witolda Lutosławského.
Vznik Brno Contemporary Orchestra a umělecké ambice Pavla Šnajdra v tomto směru jsou nanejvýš sympatické, čeká je ale ještě hodně dlouhá cesta. Nemalý potenciál, aby vedla k výsledkům, tu přes všechny moje výhrady rozhodně je.
Benjamin Britten (1913–1976): Sinfonietta, 1932, György Ligeti (1923–2006): Chamber Concerto, 1970, Witold Lutosławski (1913–1994): Řetěz (Łańcuch I), 1983, Henryk Górecki (1933–2010): Kleines Requiem für eine Polka, 1993. 6. 3. 2013, Hudební nastudování – Pavel Šnajdr, Brno Contemporary Orchestra, Sál Břetislava Bakaly, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..