Příznivci barokní hudby se sešli v pátek 10. dubna v kostele svatých Janů, aby si vyslechli předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Zazněly Slavnostní nešpory od Giovanniho Antonia Rigattiho (1613-1648) v podání vokálně-instrumentálního souboru Societas Incognitorum pod uměleckým vedením Eduarda Tomaštíka.
Rigatti jakožto nadějný skladatel působil v Benátkách tedy epicentru raného italského baroka. Zde vyšlo ve 30. a 40. letech 17. století devět sbírek mší a žalmů a taktéž několik světských skladeb. Mezi nimi nepochybně vyniká sbírka Messa e Salmi parti concertati vydaná roku 1640, ze kterých bylo pro páteční program vybráno pět žalmů, Magnificat a mariánská antifona Salve Regina. Žalmy nejsou psány pro striktní počet zpěváků a instrumentalistů a velikost ansámblu může být jak komorní, tak velká s ohledem na typ obřadu v rámci liturgického roku. Eduard Tomaštík zvolil představení největšího slavnostního obřadu, tedy 8+8 zpěváků, velký orchestr a všechny hlavní části nešpor byly provedeny figurálně, naopak všechny antifony obklopující žalmy zazněly v podobě jednohlasého gregoriánského chorálu.
Koncert začal chorální antifonou Angelus autem Domini descendit de caelo zpívanou unisono mužskou sekcí pod vedením Ondřeje Múčky jako kantora. Následovala instrumentální předehra k žalmu 110 (Dixit Dominus Domino meo), ve které se projevil charakter Rigattiho kompozic – sólové housle nesoucí jemnou melodii vystřídaly rytmické hybné pasáže celého orchestru. První zvukový dojem bohužel snížila dechová sekce, která neladila se zbytkem hráčů a jeden cinkenista vyloženě skřípl v ukončující kadenci. Naštěstí s polyfonním nástupem zpěváků se navrátila slavnostní atmosféra a pozornost byla díky precizní výslovnosti upoutána k energickému sólovému basu. Dále se střídaly dva sólové soprány se dvěma tenory v rychlých bězích a zdobených melodií. V závěru žalmu ve verši Gloria Patri et Filio nastal nečekaný moment, kdy dva sólové soprány v ripienu s houslemi a continuem pouze drnkacích nástrojů proměnil charakter skladby skoro až na madrigal. V této pasáži se projevil vliv Claudia Monteverdiho na tehdejší hudební tendence, a tudíž i na Rigattiho kompoziční styl. Drsnost textu vyjádřil velmi příkrou chromatikou v homofonní sazbě a na poslední verš navrátil slavnostní tutti vedené polyfonně. Úvodní antifonu zopakoval Ondřej Múčka sólově a plynule navázal na následující antifonu Respondes autem Angelus dixit mulieribus.
V pořadí druhý žalm (Confitebor tibi, Domine, in toto corde meo) opět využil sólových dvojic ženských a mužských zpěváků ve variacích nad ostinátním basem continua a ripieni cinků. Finální verš celého sboru přednesl naléhavý text v nadějném duchu a chromatických postupech v trubkách. Kontrastní antifona (Respondes autem…, Et ecce terraemotus factus est magnus) připravila prostor pro žalm 112, tentokrát v komorním obsazení SSB soli a orchestr bez dechové sekce. Beatus vir, qui timet Dominum mělo artikulaci, taneční kaskádové ostinato ve smyčcích a sólisté měli možnost představit virtuozitu Rigattiho melodií plné melizmat.
Mezi žalmy se prostřídala třetí a čtvrtá antifona (Erat autem aspectus eis sicut fulgur), jenž uvedla příchod velmi expresivního žalmu Laudate pueri Dominum plného radosti vyjádřené dramatickým fugatem střídané homofonní deklamací textu quis sicut Dominus Deus noster. Poslední žalm 117, skloubený s bojovnou antifonou Prae timore autem eis exterriti sunt custodes, nesl monumentální zvuk celého ansámblu. Verš Gloria Patri et Filio byl v podání tří sopranistek a houslí v imitacích průzračným a klidným momentem, během kterého se projevil v continuu i varhanní pozitiv se zdobnou melodií ve vysoké poloze (Marek Čermák).
Rigattiho Magnificat mělo pozoruhodné členění na tři části, začínající sólistou a tutti odpovědí, odděleno instrumentální mezihrou ve stile concitato a sólovým veršem Fecit potenciam ve quasi recitativu (Ondřej Múčka). Na ní navázala odpověď orchestru posilující napětí, které se uvolnilo až s nástupem tutti ve verši Suscepit Izrael ve slavnostním ražení jako v počátečním žalmu 110. I v tomto případě před závěrem zpívaly sólové sopranistky rychlé a zdobené melodie v terciích, po kterých v plném zvuku zakončil chvalozpěv celý sbor a orchestr, s ozdobami tentokrát v dechových nástrojích i smyčcích. Konec večera uzavřela mariánská antifona Salve Regina, ve které komorní obsazení vyjádřilo intimitu modlitby. Hlasy byly vedené jako bicinia, od kterých byl přechod k průzračnému ženskému sólu, jehož jemné pianissimo dojalo posluchače a tím zanechalo silný dojem z celého koncertu.
Pod pevnou rukou Eduarda Tomaštíka hráči obměňovali časté změny tempa a dynamiky s přehledem. Jejich větší slabinou byla spíše intonace, která byla hlavně v tutti částech velmi nepřesná. Obecně byla interpretace velmi členitá a takto pozastavovala plynulost hudebního toku. Zdálo se trochu na škodu ze strany programu, že nebyli jmenovitě vypsáni hráči a zpěváci, nebo minimálně Ondřej Múčka, který předvedl jedinečný výkon v poučené interpretaci gregoriánského chorálu i sólových partů pro tenor. V předvedeném repertoáru navíc chyběla vypsaná mariánská antifona Salve Regina.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..