Závěrečný večer 33. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál v neděli 12. dubna 2026 ve zcela zaplněném kostele sv. Jakuba, nesl symbolický náboj. Číslovka třiatřicet, v křesťanské tradici odkazující ke věku Kristova umučení, se stala ústředním motivem celého letošního ročníku. Festival pod dramaturgickým vedením Vladimíra Maňase a Ondřeje Múčky letos nehledal jen „stálost a radost“, ale skrze hudbu kráčel po cestě naděje. Program s názvem „Za světlem“ tuto cestu završil dramaturgicky sevřeným obloukem, který propojil britskou současnost, moravský mysticismus a vídeňskou klasiku. Oficiální zahájení podtrhlo komunitní a duchovní rozměr festivalu. Ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová ve vstupním pozdravu zhodnotila 33. ročník jako mimořádně úspěšný a poděkovala všem, kteří se na jeho realizaci podíleli. Na její slova navázal farář od sv. Jakuba, Jan Pacner, který připomněl, že hudba v tomto prostoru není jen estetickým doplňkem, ale formou modlitby a dialogu. Výjimečnost večera umocnila osobní přítomnost autorů první poloviny programu, Davida Matthewse a Pavla Zemka Nováka. Jejich účast dodala provedení děl mimořádný punc autenticity.
Prvním bodem programu byla orchestrální miniatura New Fire (Nový oheň) britského skladatele Davida Matthewse. Skladba vznikla na objednávku festivalu v roce 2018 a pod klenbami sv. Jakuba došla svého ideální vyznění. Matthews v partituře pracuje se symbolikou velikonoční vigilie, tedy s přerodem z temnoty do obnoveného světla. Hudební proud se odvíjel od úvodních sordinovaných smyčců a vzestupných motivů dřev, které postupně projasňovaly celkovou texturu. Bylo fascinující sledovat toto vrstvení a postupné prostupování nástrojových skupin do zvuku, které z počáteční témbrové plochy vyústilo až v citaci žalmu Laudate Dominum. Klíčový zlom nastal s drženým tónem, nad nímž se nejdříve v citlivém přednesu sólového violoncella a posléze v podání všech houslí rozezněla chorální melodie Žalmu 116 Laudate Dominum omnes gentes. V tento okamžik se do partitury začalo vlévat symbolické světlo – nejdříve skrze barvy zvonkohry, krotálů, klavíru a harfy, k nimž se postupně přidávaly dřevěné dechové nástroje. Dirigent Jac van Steen prokázal mistrovský cit pro specifickou akustiku chrámu; vedl orchestr s vizí a dbal na čitelnost vrstvení zvukových ploch. Celková gradace vyvrcholila nástupem žesťů, kdy trubky suverénně přednesly vzestupný žalmový motiv a strhly celý orchestr k triumfální oslavě světla. Přestože jde o kompozičně tradičnější dílo, Matthewsova řemeslná preciznost a schopnost budovat vnitřní napětí vyvrcholily v nedělním večeru v čistý úvod. Přestože se svou délkou šest a půl minuty jedná o drobnější kus, intenzita provedení byla taková, že by publikum bez váhání sneslo i větší časovou plochu.
Po úvodu Davida Matthewse se atmosféra v chrámu sv. Jakuba proměnila s nástupem Páté symfonie s podtitulem „Prameny milosrdenství a světla v chrámu sv. Jakuba v Brně“. Pro brněnského skladatele Pavla Zemka Nováka je právě tento prostor nejoblíbenějším sakrálním místem a jeho symfonie z roku 2004, která v roce 2005 získala první cenu v soutěži k 50. výročí Filharmonie Brno, je mu přímo dedikována. Skladba je tvořena dvanácti na sebe navazujícími částmi (attacca), které evokují pohyb poutníka chrámem – šest zastavení u krás oken, klenby či oltáře je proloženo takzvanými „duchovními promenádami“.
Autor zde pracuje s důslednou technikou unisona, kterou ale rozvíjí skrze netypické prostorové členění orchestru. Nástroje jsou děleny do skupin podle příbuznosti barev, což vytváří fascinující zvukové reliéfy. V tomto barvitém předivu byly velmi hojně využity bicí nástroje, které dodávaly jednohlasé linii potřebnou plasticitu i rytmický důraz. Interpretace pod vedením van Steena byla ukázkou mimořádné kázně a soustředění. Navzdory metrické členitosti díla působili brněnští filharmonici koncentrovaně a v nástupech neochvějně. Velmi působivé byly rovné tóny orchestru bez vibrata, což podtrhovalo archaický, až chorální charakter díla.
Je však škoda, že v celkovém zvuku nebyly využity skutečné píšťaly svatojakubských varhan; použití elektrického nástroje v takto autentickém prostoru vždy mírně ubírá na barevné hloubce, kterou by si Zemkova partitura zasloužila. Bylo zřejmé, že dirigent vědomě zvolil mírnější tempa, aby se hudební materiál v prostoru nesléval a zůstal pro posluchače srozumitelný. Díky této rozvaze nezapadly ani jemné dynamické kontrasty v pětinásobném pianu, ani závěrečný citát z Bachovy Mše h moll. Byl to okamžik, který proměnil jednohlas v mohutný, prostorově členěný duchovní monolog. Tato asketická, a přesto vnitřně nesmírně intenzivní vize u publika plně zarezonovala, o čemž svědčilo vřelé přijetí a dlouhý potlesk, který následoval bezprostředně po doznění posledních tónů symfonie.
Zatímco první polovina večera patřila soudobým reflexím světla, finále festivalu se obrátilo k tradici, která je s chrámem sv. Jakuba spjata hlouběji, než by se mohlo zdát. Missa in C (Mše C dur), op. 86 od Ludwiga van Beethovena zde totiž poprvé zazněla již před dvěma sty lety a svatojakubská fara dodnes uchovává dobovou partituru. Beethovenova první mše sice formálně navazuje na haydnovský odkaz, autor v ní však klade důraz „nikoli na Boha nebo knížata, ale na člověka, který vchází do kostela“. Tento individuální rozměr víry se promítl i do interpretace. Dirigent pokračoval ve své strategii ohleduplnosti k prostoru, aby hudební materiál zůstal srozumitelný a nezanikl v ozvěně. Tato rozvaha se vyplatila zejména v rozsáhlých fugových pasážích částí Gloria a Credo, které si i přes svou komplexnost uchovaly čitelnou strukturu.
Beethoven do zakázky pro knížete Esterházyho vstoupil s vědomím, že stojí ve stínu svého učitele Josepha Haydna. Zatímco Haydnovy mše vyzařují dobromyslný klid, Beethoven do liturgického textu vnesl svůj typický „bouřlivý“ temperament a symfonický tah. Tuto symfonickou stavbu všichni interpreti podtrhli, zejména v dramatických harmonických zvratech závěru Gloria nebo v úseku sub Pontio Pilato v Credu, kde sestupná chromatická linie sugestivně vykreslila obraz lidského selhání. Fascinujícím momentem bylo i čtyřnásobné vyznání „Credo“, které v podání sboru nepůsobilo jako formální deklarace, ale jako beethovenský „skok víry“ dosažený skrze vnitřní zápas.
V sólových partech se představilo vyrovnané kvarteto, které do mše vneslo potřebnou dialogickou lehkost. Sopranistka Tereza Zimková a altistka Jarmila Vantuchová zaujaly svou lyrikou a čistotou, zatímco basista Tomáš Šelc dodal kvartetu pevný a ušlechtilý základ. Pozornost zaslouží pohotový záskok v tenorovém partu – původně ohlášeného Juraje Kuchara nahradil Oleg Zalytskiy, který se svého úkolu zhostil velmi citlivě a bezpečně se do celku začlenil. Celý vokální ansámbl, podepřený pravidelně skvělým výkonem Českého filharmonického sboru Brno pod vedením Petra Fialy, vytvořil kompaktní celek, který v rozvětvené akustice působil velmi přirozeně a lidsky naléhavě. Závěr skladby, který se v duchu naděje tematicky vrací k prostotě úvodního Kyrie, vtiskl celému 33. ročníku Velikonočního festivalu pečeť klidu. I přes drobný handicap v podobě elektrických varhan se podařilo vytvořit večer, který nebyl jen koncertem, ale skutečnou duchovní poutí. Beethovenova mše pod van Steenovou taktovkou nebyla jen historickou reminiscencí, ale živoucím důkazem, že cesta za světlem nachází svůj přirozený cíl v pokoře a vnitřním míru. Celý večer, odměněný srdečným a dlouhým potleskem, byl důstojnou tečkou za letošním festivalovým putováním.
Závěrečný koncert 33. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby
12. 4. 2026, 19:00, Kostel sv. Jakuba v Brně
Tereza Zimková soprán, Jarmila Vantuchová alt, Oleg Zalytskiy tenor, Tomáš Šelc bas
Český filharmonický sbor Brno / sbormistr Petr Fiala
Filharmonie Brno / dirigent Jac van Steen
Zatím nebyl přidán žádný komentář..