Vilém Veverka a jeho fantazie a metamorfózy

Vilém Veverka a jeho fantazie a metamorfózy

Zatím poslední nahrávka sólového hobojisty Filharmonie Brno Viléma Veverky se mi dostala do rukou sice se zpožděním, ale v tomto případě se naštěstí nezabýváme hudbou, které by čas něco ubral. Po předchozím supraphonském CD v triu s Kateřinou Englichovou a Ivem Kahánkem z roku 2009 se tentokrát jedná o sólový výstup se vším všudy. Vilém Veverka ostatně v bookletu cituje Reinholda Messnera („Jsem jedny plíce.”) a když začnu z nezvyklého konce, sedmdesátiminutové CD je pozoruhodné už jako sportovní výkon. Je mi samozřejmě jasné, že Vilém Veverka nenatočil přes sedmdesát minut hudby na jeden zátah, ale dojem vytrvalého postupu je z alba silně cítit.

Nahrávku otevírá Dvanáct fantazií pro flétnu Georga Philippa Telemanna, k nimž tvoří protiváhu Šest metamorfóz podle Ovidia Benjamina Brittena. Brittenovo dílo si s barokní hudbou obecně velmi dobře rozumí, zde k vnitřnímu souznění přispívá i antická inspirace jeho skladeb. Telemannovy Fantazie slyšíme pochopitelně v provedení s hobojem, čímž se dostávám k podstatnému rysu nahrávky: nejedná se o historicky poučenou interpretaci. To uvádím jako pouhý fakt bez jakéhokoliv hodnotícího záměru. Vilém Veverka hraje na současný nástroj a jeho interpretace je rovněž současná. To ovšem neznamená, že by byla individualisticky samolibá, což už myslím jako jednoznačné plus.

S notovým zápisem se tu zachází velmi uctivě, repetice se nevynechávají a jsou patřičně zdobené. Tady bych ale poukázal na skutečnost, která mi z hlediska stylu provedení přijde jako zásadní. Vilém Veverka se nenechává strhnout pocitem, že by měl zdobit co nejvíc a předvádět, kolik tónů zahraje za vteřinu. Jeho koloratury jsou promyšlené a střízlivé, i když místy lehce provokující – mám na mysli třeba glissando v závěru Fantazie č. 3. Ten nejzásadnější virtuózní rozměr – který k baroku zcela nutně patří – se ale soustřeďuje na práci s barvou nástroje a vůbec zvukovými a dynamickými možnostmi moderního hoboje. Dechové nástroje celkově prodělaly od svých barokních verzí obrovský vývoj a vysunout interpretačně do popředí právě tuto skutečnost pokládám za velmi dobře uvážené. Navíc se tím pochopitelně sjednocuje i vyvažuje svět Telemannův a Brittenův. Telemannovy Fantazie mají dominantní postavení, co se týká rozsahu, zvukově a stylově ale nahrávku ovládá dvacáté století – tedy Britten.

Dvanáct fantazií je rozsáhlá cyklická skladba, která reflektuje průřez durovými a molovými tóninami v rámci stupnice – začínáme v A dur a končíme v g moll. Už z počtu skladeb je patrné, že řada nevyplňuje celou chromatickou škálu, což vede k myšlence, že se autor vyhnul tóninám, které by se na dobový nástroj nedaly zahrát (pro jaký nástroj Telemann své Fantazie zamýšlel, není úplně jasné). Cyklus decentně rozděluje na dvě symetrické šestidílné části Fantazie č. 7, která začíná zřetelně vybočující francouzskou ouverturou. Kompozičně vybočují i části, které jednohlasému nástroji určují fugu (např. Fantazie č. 3) nebo passacagliu (Fantazie č. 5). Tyto „lineární polyfonie” mi vzdáleně evokovaly tvorbu Pavla Zemka Nováka – jako reprezentant současnosti se na nahrávce místo Brittena klidně mohl objevit on.

Brittenovy Metamorfózy tvoří šest charakteristických skladeb, v nichž na první poslech zaujmou výrazná melodická témata. Jejich nálady se pravidelně střídají, pomalejší části na mě působí víc. Lépe v nich vynikne Brittenova melodická invence i Veverkův objemný tón a zpěvný přednes. Viléma Veverku a jeho hráčské schopnosti i zaujetí hudbou jsem chválil už několikrát u násjinde. V Metamorfózách stejně jako v Telemannových Fantaziích nezapomíná na svou virtuozitu, ale netlačí ji prvoplánově dopředu. Hraje uvolněně, výborně frázuje.

Nahrávka byla pořízena v kostele sv. Františka z Assisi v Praze a je zdařilá i po zvukové stránce. CD má pěkný, většinou černobílý booklet, jediné barvy na obálce obstarává logo Supraphonu a mechanika a strojek hoboje. V centru pozornosti je samotný nástroj, interpret jako by se za ním ztrácel. Ve skutečnosti o sobě dává hodně vědět, ale způsobem, který přijímám rád a bez výhrad.

CD Telemann: Twelve Fantasias, Britten: Six Metamorphosis after Ovid / Vilém Veverka – hoboj. V roce 2013 vydal Supraphon, celková stopáž 73:00

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Linie koncertu byla položená na výrazném melodickém uvažování skladatelů a střídání kontrastních nálad. Jistě, nic nového pod sluncem, ale funguje to samo – přirozeně za předpokladu, že ty melodie a nálady někdo umí interpretovat, což ale Vilém VeverkaMartin Kasík umějí.  více

Nové CD Ensemble Opera Diversa s Vítem Spilkou je dramaturgicky poněkud neuspořádané, ale jeho největší klad vidím v tom, že staví díla „terezínských” autorů do čistě hudebních souvislostí. Nesmíme ovšem brát v úvahu booklet.  více

I přes veškerý efekt a úspěch symfonie Istanbul si troufám tvrdit, že na publikum zapůsobil Fazil Say mnohem víc jako interpret Mozartova Klavírního koncertu č. 21. Jeho přístup je jak známo velmi neklasický, pro mnohé kontroverzní, ale při živém vystoupení strhující.  více


Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.  více

Čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma byl věnovaný německým romantickým skladatelům, na což přímo odkazoval i název Trojhvězdí německého romantismu. V podání Filharmonie Brno pod vedením dirigenta Ivora Boltona zazněla díla Carla Maria von Webera, Johannese Brahmse a Felixe Mendelssohna Bartholdyho. V první polovině večera se k orchestru připojila klarinetistka Sharon Kamvíce

Na scénu Janáčkova divadla se po několika letech vrátila opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho (1813–1901). Režie nové inscenace, která měla premiéru 26. září 2025, se ujala Magdalena Švecová a hudebního nastudování Jakub Klecker. Při čtvrté repríze v sobotu 31. ledna se hlavních rolí zhostili Mária Porubčinová (Aida), Sung Kyu Park (Radames) a Anastasiya Martyniuk (Amneris).  více

Když se v roce 2004 otevírala nová Hudební scéna Městského divadla Brno, málokdo si dokázal představit, jakou cestu tento soubor urazí. Dnes, o dvacet let později, se věhlasný muzikál Bídníci už napodruhé vrací na brněnská prkna nikoliv jako pouhý „remake“ úspěšného titulu, ale jako manifest umělecké zralosti a suverenity. Zapomeňte na pražské verze svázané striktními licencemi, které nutily herce kopírovat každý krok londýnského originálu. Brněnští Bídníci pod režijním vedením Stanislava Moši využívají tzv. volnou licenci, která jim umožňuje tvořit nesmírně živelné a navýsost sugestivní, uhrančivé divadlo.  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je zaběhlou tradicí, která k brněnským oslavám tohoto svátku neodmyslitelně patří. Letošní koncert byl ale výjimečný: orchestr zároveň oslavil kulaté sedmdesáté narozeniny. Jubilující těleso pod tehdejším názvem Státní filharmonie Brno vzniklo 1. ledna 1956 sloučením Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a Symfonického orchestru kraje Brněnského. Právě tehdy hned zkraje roku brněnská filharmonie odehrála svůj první koncert na Stadionu na Kounicově ulici. Přestože se zmíněný večer konal ještě pod hlavičkou krajského orchestru, lze jej jednoznačně považovat jako počátek této důležité kulturní instituce.  více

Brněnská filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese společně s Českým filharmonickým sborem Brno uvedla ve čtvrtek 11. prosince v Janáčkově divadle kantáty Leoše Janáčka a Antonína Rejchy. Jako sólisté se publiku představili zpěváci Simona Šaturová (soprán), Daniel Matoušek (tenor) a Jiří Brückler (bas). Koncert se uskutečnil za podpory Nadace Leoše Janáčka a byl zaznamenán Českou televizí.  více

Poslední koncert letošní části cyklu Barbara Maria Willi uvádí nabídnul unikátní projekt, ve kterém se 4. prosince v Konventu Milosrdných bratří spojily dva soubory: Cappella Pratensis Ramillete de Tonos. Publiku předvedli, jakými různými způsoby lze pracovat s polyfonním repertoárem 15. a 16. století. V programu se mísila duchovní se světskou hudbou a také vokální, vokálně-instrumentální a čistě instrumentální.  více

V sobotu 29. listopadu proběhl v bretaňském Rennes mimořádný koncert a masterclass brněnského Dua Ardašev, které do Francie zavítalo na pozvání partnerského města Rennes a za organizační podpory kanceláře Brno – město hudby UNESCO. Akce se uskutečnila v rámci projektu Face à la guerre – dialogues européens, iniciovaného Francouzským institutem a koordinovaného kulturní institucí Les Champs Libres.  více

Znovuobjevení a digitalizace brněnských polyfonních rukopisů BAM 1 a BAM 2 otevřely novou kapitolu zkoumání a interpretace renesanční hudby. Na průsečíku historického výzkumu, moderních technologií a umělecké interpretace stojí Past Forward, přeshraniční projekt propojující instituce z Nizozemska, Belgie a České republiky. V jeho uměleckém jádru stojí dva hudebníci, jejichž přístupy se vzájemně doplňují: Tim Braithwaite, umělecký ředitel Cappella Pratensis, a Kateřina Maňáková, loutnistka, která vyučuje hru na rané drnkací nástroje na Janáčkově akademii múzických umění a je garantkou celé iniciativy. V tomto rozhovoru hovoří o práci s dosud opomíjenými prameny, o výzvách historicky poučené interpretace, o příslibech mezinárodní spolupráce a o své vizi budoucnosti interpretace rané hudby.  více

Pozoruhodný program nabídl koncert Filharmonie Brno v čele s dirigentem Dennisem Russellem Daviesem konaný ve čtvrtek 6. listopadu v Besedním domě, který spojil tvorbu dvou soudobých skladatelů zemí bývalého sovětského svazu. Na koncertu vystoupili arménský barytonista Aksel Daveyan, violista Julián Veverica, bicista Lukáš Krejčí a rakouský sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kolleravíce

Brněnský rodák, klavírista a generální ředitel České filharmonie David Mareček vystupuje společně s violoncellistou Václavem Petrem na koncertním turné v Jižní Koreji. Duo během prvního listopadového týdne představuje český repertoár na prestižních pódiích, mimo jiné v Seogwipo Arts Center, Yongin Poeun Art Hall a Daegu Concert House.  více

Linie chrámových koncertů tělesa Ensemble Opera Diversa si klade za cíl přinášet soudobou duchovní hudbu do patřičných prostor. V této dramaturgické linii zaznělo za patnáct let mnoho světových a českých premiér. I podzimní úterní večer 4. listopadu nebyl výjimkou – posluchačům nabídl pod taktovkou dirigentky Gabriely Tardonové tři pozoruhodné kompozice, které rozezněly prostory kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné.  více

Městské divadlo Brno uvedlo světovou premiéru muzikálu Winton, který se pokusil převést do jevištní podoby příběh muže, který bez okázalosti a bez očekávání slávy zachránil 669 dětí před holokaustem. Nový titul hudebního divadla vznikl ze spolupráce skladatele a brněnského klavíristy Daniela Kyzlinka a libretisty Luďka Kašparovského. Režie novinky se ujal Petr Gazdík. Při prvním uvedení v hledišti dokonce usedli potomci zachráněných, „Nickyho rodina“, i syn sira Nicholase Wintona.  více

Na Světový den měst (31. října 2025) jmenovala generální ředitelka UNESCO Audrey Azoulay 58 měst, která se stávají novými členy Sítě kreativních měst UNESCO (UCCN). Tato města nyní spojuje závazek prosazovat kreativitu v různých kulturních oblastech jako hnací sílu udržitelného rozvoje. Brno je městem hudby UNESCO od roku 2017.  více

Na podzim příštího roku se odehraje jubilejní desátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno, který tentokrát ponese podtitul Kořeny. Jako malá ochutnávka se v pátek 31. října
v Mahenově divadle odehrál slavnostní koncert k představení programu MFJB 2026. Během večera, pojmenovaného příhodně Janáček na start! zazněla díla Jeana Sibelia, Leoše Janáčka, Bély Bartóka a Antonína Dvořáka, kterých se ujali houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekeravíce

Nejčtenější

Kritika

Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.  více