Na 22. září letošního roku připadlo 150. výročí narození Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise (1875–1911) – litevského umělce, skladatele, malíře a sbormistra, zakladatele litevské národní hudby a představitele symbolismu a art nouveau. Koncert pojmenovaný Mikalojus Konstantinas Čiurlionis – MKČ 150, který na toto jubileum jasně odkazoval, se odehrál ve čtvrtek 23. října v Besedním domě. Dramaturgie koncertu spojila Čiurlionisovy skladby s díly Františka Chaloupky, který se na projektu spolupodílel právě jako dramaturg. Program koncertu pak byl opatřen souhrnným pojmenováním Mikalojus Konstantinas Čiurlionis / František Chaloupka: Moje cesta, který odkazuje na jeden z Čiurlionisových obrazových triptychů. Chaloupkovo dílo ovšem nevychází z Čiurlionise přímočaře. Jde si vlastní cestou, ale spojuje se s ním skrze inspiraci v mytologii, ve které spatřuje silný odraz současnosti.
Koncert byl rozdělen do dvou, respektive tří bloků. Úvodní část byla věnováná Čiurlionisovým skladbám pro sbor, při kterých se představil litevský komorní ansámbl Aidija pod vedením Romualdase Gražinise – uměleckého vedoucího tohoto tělesa, kterého ovšem v dirigování střídali i členové sboru. Aidija představil publiku ukázkovou intonaci. Soubor podpořil skladby hezkou srozumitelností textu, sezpívaností a výraznou prací s dynamikou. Těleso se pravidelně během první části přeskupovalo, což mohlo být z důvodu akustické pestrosti nebo z čistě praktického provozovacího hlediska, kdy se některé skladby mohly zpívat lépe v jinak poskládaném sboru. Akustice to každopádně nijak výrazně nepomohlo, ale také jí to neublížilo a zvukově byl tento první blok vyrovnaný. Všechny složky sboru byly slyšet jasně, ať byl sbor rozestavěn jakkoliv a ve výkonu se mísily pevné basy se znělými tenory, zvukově teplými alty a jasně znějícími soprány.
Přestože byl výkon sboru na velice dobré úrovni, působila první část koncertu monotónně, což bylo z velké části dáno skladbami samotnými. Při délce téměř 45 minut a 11 uvedených dílech by určitě nevadilo alespoň mírné prokrácení bloku. V programu bylo navíc avizováno, že skladby budou prokládány intermezzy pro klarinet a klavír Františka Chaloupky, k čemuž nakonec z neznámých důvodů nedošlo. Uvedení intermezz by sice program ještě prodloužilo, na druhou stranu by pomohlo se zmíněnou monotónností.
Druhý blok byl věnován Čiurlionisovým skladbám pro sólový klavír v podání Miroslava Beinhauera, které už tentokrát byly prokládány Chaloupkovými intermezzy pro sólový klarinet. Tato část vyzněla dramaturgicky povedeněji i přes fakt, že klavírní projev Miroslava Beinhauera nebyl nijak zvláště dynamicky ani výrazově hluboký. Po technické stránce si ale se skladbami poradil velmi dobře. Chaloupkova klarinetová intermezza fungovala v podání Anny Paulové velice dobře a přinesla dramaturgické ozvláštnění. Jednotlivé kusy byly postaveny tak, že první intermezzo jako by vycházelo z lidové hudby a melodicky částečně navazovalo na skladbu Oi giria, giria, která tento blok zahájila. Každá další klarinetová skladbička se pak čím dál více přibližovala soudobým hudebním výrazovým prostředkům. Představa dialogu mezi klavírem a klarinetem, mezi Čiurlionisem a Chaloupkou byla umocněná postavením klarinetisky na balkón, tedy na opačnou část sálu, než odkud zněl klavír.
Po přestávce přišla na řadu světová premiéra opery-oratoria Hyperborea Františka Chaloupky (*1981), jenž vznikla na objednávku festivalu. Komorní sbor Aidija nyní doplnili klarinetistka Anna Paulová a klavírista Miroslav Beinhauer, čtveřice sólistů ve složení Dovilė Pavilionytė (soprán), Laurynas Viliušis (tenor), Kajus Rudžionis (baryton) a Domas Saulevičius (bas) a před těleso se postavil dirigent Adomas Morkūnas-Budrys. Poloscénické uvedení doplnil light designem Michal Pustějovský. Námět opery se inspiroval v mytologii, především řecké a indické, a v libretu se střídá latina, řečtina, sanskrt a angličtina. Provedení doplnily titulky promítané na plátno na pódiu, což byl určitě dobrý tah, přesto mohly být pro některé diváky v zadních řadách hůře čitelné.
Hudebně je Chaloupkovo dílo působivé, alespoň tedy z větší části. Způsob vedení sborových i sólových hlasů byl barevný, působil svěže a byl také zajímavě doplněn střídmým, ale funkčním instrumentářem. Na druhou stranu by opeře neuškodilo alespoň mírné proškrtání. Oproti avizovaným pětatřiceti minutám se nakonec doba provedení vyšplhala téměř k padesáti. Přestože byly kompoziční postupy zajímavé a hudebně efektní, v oratoriu byly tendence častého opakování a ony zmíněné klady se postupně vytrácely. Jako celek jde ale přesto dílo označit za zdařilé. Jeho vyznění pomohly výborné hudební výkony. Sólisté i sbor si museli často poradit s velice náročným vedením hlasů a těsnými i disonantními souzvuky. V provedení ovšem k zaváhání nedošlo a těleso si udrželo výbornou intonaci. Taktéž instrumentální stránka byla zdařilá. Jako jedinou výraznější výtku lze uvést to, že klarinet se občas ztrácel v celkovém zvuku. Celkově mělo provedení pod vedením Adomase Morkūnas-Budryse šmrnc. Přes zmíněnou zdlouhavost druhé poloviny, si dokázalo udržet tah.
Poněkud zvláštní bylo režisérské uchopení. Poloscénické uvedení bylo reprezentováno především náznaky kostýmů (škrabošky, stříbrné kápě, kostým havrana, labutě) a také náznaky akce ve stylu přesunu sboru, či například pochodu vrány přes sál a zpět. Celá akce byla navíc pro zadní sedadla zcela nečitelná, protože nebyla umístěna na pódium ale do prostoru před něj. Na pódiu tak zůstalo pouze plátno s titulky a konstrukce s červenými světýlky / lasery které směřovaly k lampionu umístěnému nad nimi – to představovalo light design Michala Pustějovského, který tak působil trochu laciným dojmem. Právě umístění účinkujících je jednoznačně největší negativum celé čtvrteční premiéry a zůstalo pro mne lehce nepochopitelné.
Čtvrteční koncert představoval dramaturgicky zajímavý pokus, který ale v tomto případě bohužel úplně nevyšel. I přes velice dobré hudební výkony postrádal večer výraznější jiskru. Do určité míry by jistě pomohlo zkrácení krajních částí večera (střední část ve které se střídal klavír a klarinet by to nutně nepotřebovala). V úvahu by také připadalo rozdělení koncertu na dvě samostatné akce, které by možná fungovalo ještě lépe, protože spojení Čiurlionise a Chaloupky jistá očekávání úplně nesplnilo.
Mikalojus Konstantinas Čiurlionis: skladby pro sbor à cappella
Aš prašiau Dievą (Prosil jsem Boha) VL 30, VL 30a
Anoj pusėj Nemuno (Na druhém břehu Němanu) VL 27
Šėriau žirgelį (Krmil jsem koně) VL 68, VL 68a
Ant kalno gluosnys (Na kopci vrba) VL 27b
Lakštangėlė (Slavíček) VL 43
Beauštanti aušrelė (Svítání) VL 31
Kelk, dukrele (Vstaň, dceruško) VL 42
Bėkit, bareliai (Běžte, brázdičky) VL 32
Kas bernelio pamįslyta (Co v mládencově mysli bylo) VL 41
Dainų dainelė (Písnička písní) VL 33
Oi giria, giria (Ej, hvozde, hvozde) VL 52, VL 53
Mikalojus Konstantinas Čiurlionis: skladby pro sólový klavír a František Chaloupka: intermezza pro sólový klarinet
Oi giria, giria (Ej, hvozde, hvozde) VL 276
Jūra (Moře) VL 317
Variace Sefaa Esec VL 258
Fuga b moll VL 345
Preludium Fis dur „Angelus Domini“ VL 184
František Chaloupka: Hyperborea, opera-oratorium pro klarinet, klavír, sólisty a sbor – skladba na objednávku festivalu, světová premiéra
Dovilė Pavilionytė – soprán
Laurynas Viliušis – tenor
Kajus Rudžionis – baryton
Domas Saulevičius – bas
Anna Paulová – klarinet
Miroslav Beinhauer – klavír
komorní sbor Aidija
Romualdas Gražinis – sbormistr a umělecký vedoucí
Adomas Morkūnas-Budrys – dirigent
Michal Pustějovský – light design
Dramaturgie projektu: Vítězslav Mikeš a František Chaloupka
čtvrtek 23. 10. v 19 hodin, Besední dům
Zatím nebyl přidán žádný komentář..