Patnáctý ročník festivalu JazzFestBrno zahájil v Sono Centru Jazz at Lincoln Center Orchestra, profesionální americký bigband s téměř třicetiletou tradicí. Třebaže hlavním lákadlem byl ředitel orchestru Wynton Marsalis, od prvních tónů koncertu bylo zřejmé, že nepůjde o sólovou exhibici, ale o týmovou hru.
Přestože mistr Marsalis nechrlil jedno trumpetové sólo za druhým a do přední řady před publikum předstoupil až při přídavku, jeho umění a především jeho pohled na jazz se do programu výrazně otiskly. Připomeňme, že několikanásobný držitel Grammy se ve své sólové diskografii vedle autorských skladeb pravidelně vrací ke standardům, natočil samostatná alba s hudbou Raye Charlese nebo Theloniouse Monka. Věnoval se také Händelovi a dalším barokním autorům a nahrál pozoruhodné kolekce duetů s country rebelem Williem Nelsonem nebo s Erickem Claptonem. Na druhou stranu je známý jeho odmítavý vztah k elektrickým jazzovým fúzím 70. let a dalším modernějším variantám žánru. Jeho koncert tak sice neoslní výbušným novátorstvím, ale nadchne hráčskými schopnostmi a může překvapit výběrem repertoáru. A platí to i při vystoupení s orchestrem, kdy se Wynton Marsalis nepředstavuje jako autor.
Večerní brněnský koncert stál především na skladbách George Gershwina, prokládaných díly dalších klasiků – Stevieho Wondera a v jednom případě Beatles. Nadžánrový skladatel první třetiny 20. století, pro nějž byl jazz základním zdrojem inspirace; soulový autor a zpěvák, jehož tvorbu mnozí jazzmani přijali za vlastní; a britská kapela, jejíž hity z 60. let se už také staly součástí výbavy mnoha jazzových muzikantů. Výběr, který signalizuje propojení jazzu jak s klasickou, tak s populární hudbou. Materiál dostatečně známý a přitom tvárný.
A právě této tvárnosti orchestr dostatečně využil. Příkladem může být beatlesovská Eleanor Rigby v úpravě saxofonisty Teda Nashe, v níž se vedle sólujících Marsalise a saxofonisty Waltera Blandinga představila především trombonová sekce. Důležitá však byla především vyvážená míra důvěrně známých pasáží a relativně odvážné improvizace. Ještě zajímavější bylo jazzové „převyprávění“ první Wonderovy skladby, v níž úvodní kakofonii vyvažoval plný zvuk celého orchestru, následovaný sólem Victora Goinese na basklarinet. Naopak klasičtější, a tím pádem očekávanější, přístup orchestr volil u většiny Gershwinových skladeb. V případě But Not For Me zaujal dialog flétny s klarinetem, slavnou Summertime přednesl Victor Goines na sopránsaxofon bez jakýchkoli stylových úskoků a Let’s Call The Whole Thing Off sice přinesla ukázky zajímavé práce s dynamikou a tempem a výrazné sólo na kontrabas, ale i v tomto případě šlo o klasičtější úpravu.
Výběr poslední skladby (před přídavkem) pak znovu zdůraznil, že orchestr je sice pevně zakotven v gershwinovsko-jazzové tradici, ale čerpá i z následujících desetiletí vývoje světové populární hudby. Někdejší diskotékový hit Blame it on the Boogie, který v roce 1977 poprvé natočil Mick Jackson a po něm The Jacksons, Marsalisův orchestr naprosto důvěryhodně převedl do bigbandového jazyka.
Fakt, že právě tento koncert odstartoval letošní ročník JazzFestuBrno, vznikl spíše náhodou – v případě velkých hvězd se pořadatelé musí termínově přizpůsobovat. Jsem však přesvědčen, že jako start dlouhého hudebního svátku, který potrvá do konce dubna, bylo toto představení výborné. Připomnělo kořeny jazzu i bigband jako dodnes klíčovou sestavu této hudby (navíc i u nás v poslední době zažíváme renesanci velkých orchestrů). Ukázal jazz jako interpretační disciplínu postavenou na vynikajících hráčských výkonech a také jako týmovou spolupráci. A představil jazz jako umění dodnes živé, které nejen ovlivnilo a sytilo světovou populární hudbu, ale zpětně z ní čerpá. To vše v součtu rozhodně není málo. Navíc jako celek měl koncert výborný zvuk, byl dynamický a barevný (třeba i v tom, že saxofonová sekce se během večera naprosto přirozeně měnila v sekci klarinetovou). Tyto klady naprosto přebily drobné nedostatky (například trochu rozpačitý rozjezd úvodní skladby nebo absenci většího množství Marsalisových sól). A že šlo nakonec jen o dílčí pohled na jazz a jeho průniky s jinými žánry, nutně ovlivněný Marsalisovým naturelem? To je přece přirozené. Další koncerty JazzFestuBrno přinesou pohledy jiné, neméně zajímavé a jistě i avantgardnější.
Jazz at Lincoln Center Orchestra with Wynton Marsalis, v rámci festivalu JazzFestBrno. 12. února 2016, 21.00, Sono Centrum, Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..