Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková,
a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).
Již při vstupu do sálu bylo jasné, že se nebude jednat o tradiční pojetí. Scénu překrýval velký obraz vycházející z díla The Great Wall of Vulva Jamieho McCartneyho, který zobrazuje čtyřicet různých obrázků ženského přirození. Režisérka Veronika Kos Loulová se pokusila příběh aktualizovat a vložit ho do dnešní doby. Výsledek ale neobstál. Místo citlivého vytažení feministické problematiky z libreta, která tam svým způsobem bezesporu je (koneckonců jako v mnohých z Janáčkových oper), rozhodla se Loulová na dílo násilně napasovat moderní feminismus. To se nejvíce projevilo přibližně v polovině druhého dějství, kdy se z reproduktorů začaly ozývat hesla odsávačka, mast na bradavky, rozkousané bradavky a další. Přibližně dvouminutová kompilace těchto hesel absolutně narušila kontinuitu Janáčkovy hudby a opeře vyloženě uškodila. Podobné narušení přišlo i v dějství prvním, kdy herci na pódiu přednášeli výňatky z dobových kritik a autentické citáty klientek organizace Úsměv mámy. Tento vstup byl přirozenější a vkusnější, přesto se do opery nehodil. Jako nejtemnější místo nastíněného režijního konceptu lze označit závěr inscenace, který byl oproti Janáčkovu původnímu vyznění kompletně pozměněn. Po skončení Janáčkovy hudby přišlo na pódium elektropopové uskupení VIAH, které bez nadsázky rozjelo diskotéku. Původně jemný nádech jejich hudby se totiž v průběhu změnil v taneční, přičemž herci na pódiu předváděli různé kreace. Takhle Jenůfa končit nemá a jednalo se o nepovedený tah. Zvláštně vyzněla i scéna v prvním dějství, kdy do vesnice přicházejí muzikanti a s nimi Števa. Herci se snažili tancovat moderně, jako by byli v klubu, velké části to ale moc nešlo. K Jenůfě několikrát během inscenace přišlo pár neurčitých ženských postav, které měly pravděpodobně znázornit, že není na své problémy sama. Tento prvek byl zajímavý a inscenaci nepoškodil. Přinejmenším diskutabilní byly také výrazné škrty v původní hudbě. Z děje zmizelo pár postav a sám závěr, jak už bylo zmíněno, byl pozměněný až nevkusně. Režisérka publikum ochudila o nečastou příležitost slyšet neseškrtanou Její pastorkyni v původní verzi z roku 1904 a porovnat jí s verzí nejhranější.
Scéna Iriny Moscu byla z velké části soustředěna do vyvýšeného, zářivkami ohraničeného kvádru, jehož interiér, stejně jako barva zářivek, se v jednotlivých dějstvích lehce proměňoval. V prvním dějství znázorňoval moderně zařízenou kuchyň/jídelnu, v dějství druhém pokoj Jenůfy a ve třetím dějství zahradu. Část děje, kdy byl na scéně i sbor, se odehrávala i před kvádrem. Scéna připomínala ukázky pokojů v obchodním řetězci Ikea, ve výsledku to však nebylo špatné. Kdyby si Veronika Kos Loulová odpustila výše zmíněné aspekty, jednalo by se o docela povedenou inscenaci, neboť se scénou samotnou nezacházela zle. Moscu byla taktéž autorkou kostýmů, které nebyly složité ani výrazné. U hlavních postav vycházely z estetiky oblékání 21. století. Například Jenůfa byla v prvním dějství oděna do černých kalhot a černého trika, později do světlého domácího oblečení. Design kostýmů se snažil o kostýmní propojení Jenůfy a Kostelničky vždy alespoň jedním prvkem. Števa se na scéně objevoval v hnědých kalhotách a kožené bundě, Laca v lehce variovaném kostýmu béžových kalhot a hnědé mikiny. Sbor byl z velké části oblečen do ženských kostýmků a pánských obleků.
Orchestr pod vedením dirigentky Anny Novotné Peškové se již od začátku potýkal s problémy s intonací, které byly slyšitelné zejména u houslí a žesťové sekce. Rozhodně nelze říci, že orchestr neladil celou dobu, často se jednalo pouze o krátký moment. Výrazné intonační zádrhely se ovšem v průběhu inscenace vracely. Oproti tomu sekce dřevěných dechových nástrojů hrála dobře a v rámci orchestru ji lze bezesporu označit za nejsilnější. Dirigentkou volená tempa také nebyla vždy nejšťastnější a několikrát došlo i k rytmickému rozhození, například hned na samém začátku. Sbor pod vedením Michaela Dvořáka byl připraven dobře. K výraznějšímu zaváhání došlo pouze v místě „My vás dlouho zabavovat nebudem“ ze třetího dějství, kde intonace čistá nebyla. Ostatní pasáže pak vyzněly v pořádku, podobně jako u sezpívání s orchestrem nebylo špatné.
Za nejsilnější část inscenace lze bezesporu označit výkony sólistů. Zpěv Barbory Perné v roli Jenůfy se sice občas ztrácel v celkovém zvuku, třeba když hrál orchestr v silnější dynamice. Přesto zpívala intonačně čistě. Pouze na některých z nejvyšších tónů jí intonace lehce ujela. Josef Moravec (Laca) a Raman Hasymau (Števa) naopak disponovali velice silnými hlasy a až na několik drobností byl jejich zpěv dobrý. Za hvězdu inscenace lze označit Elišku Gattringerovou, která se s náročným partem Kostelničky vypořádala více než povedeně. I výkony představitelů menších rolí byly velmi dobré. Sólisté dobrý zpěv také doplnili povedeným hraním. Srozumitelnost textu ale byla průměrná. Kvůli dostupným titulkům to ovšem nepředstavovalo výraznější problém.
Opsané uchopení Jenůfy bylo nešťastné, zejména co se režie týče. Inscenace si ubohou Jenůfku vzala za rukojmí a snažila se na ni za každou cenu naroubovat moderní feminismus. Vyškrtání pasáží, pofidérní mluvené vložky a absurdní závěr paradoxně neublížily jen Janáčkově opeře samotné, ale také dost možná původnímu režijnímu záměru. Feministická témata, zde reprezentována především problematikou poporodní deprese, je důležité akcentovat a mluvit o nich, co možná nejvíce. Jejich spojení s Janáčkovou Jenůfou ovšem nefungovalo a spoustu lidí od pochopení těchto témat spíše odvrátí. Přerušením Janáčkovy hudby různými hesly a úpravou vyznění samotné opery ukázala Veronika Kos Loulová, že k Janáčkovi a jeho opeře nemá žádný respekt. Muselo chtít hodně odvahy, přivézt tuto verzi Jenůfy do Brna. Výhrady mám ovšem i k chování části publika, které si mohlo nějaké komentáře odpustit, anebo si je nechat alespoň za závěr. Za zmínku stojí také fakt, že jméno autora uměleckého díla, které bylo na samém začátku nevkusně umístěno před scénou, bylo v programu k inscenaci napsáno s chybou, což celou absurditu kroku ještě podtrhuje.
Leoš Janáček: Jenůfa (Její Pastorkyňa), verze 1904
libreto: Leoš Janáček podle stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové
Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB
dirigentka a hudební nastudování: Anna Novotná Pešková
režie: Veronika Kos Loulová
dramaturgie: Marta Ljubková
scéna: Irina Moscu
kostýmy: Irina Moscu
světla: Fiammetta Baldiserri
sbormistr: Michael Dvořák
osoby a obsazení:
Jenůfa – Barbora Perná
Kostelnička – Eliška Gattringerová
Laca Klemeň – Josef Moravec
Števa Buryja – Raman Hasymau
Stařenka Buryjovka – Sylva Čmugrová
Stárek – Jiří Přibyl
Karolka – Helena Beránková
Barena – Anna Moriová
kapela VIAH
Zatím nebyl přidán žádný komentář..