Aaron Brooks: Z Ohia do Německa… a do Brna

3. říjen 2022, 1:00

Aaron Brooks: Z Ohia do Německa… a do Brna

V rámci brněnské klubové noci Batch vystoupil 1. října v klubu Stará Pekárna Aaron Brooks. Americký rockový písničkář se do Brna vrací opakovaně a rád. Poté, co se rozpadla jeho respektovaná kapela Simeon Soul Charger, rozvíjí svou sólovou dráhu. V současné době pracuje na svém druhém samostatném albu, kterým naváže na velmi vyzrálou prvotinu Homunculus z roku 2018.

Pocházíte z Ohia, ale už více než deset let působíte na evropské scéně a svou základnu máte v Německu. Jak se to vůbec stane, že se americký hudebník rozhodne přesunout do střední Evropy?

Někdy v roce 2009 jsme byli s mou bývalou kapelou Simeon Soul Charger na turné po Spojených státech a jednu noc jsme měli koncert na Manhattanu. Myslím, že jsme hráli o půlnoci v restauraci Arlene’s Grocery. Nebyl to nijak zvlášť povedený koncert, přišlo na nás jen asi sedm nebo osm lidí, ale dva z nich tam byli zrovna na dovolené. Jen tak procházeli kolem a přišli se na nás ze zvědavosti podívat. A koncert se jim líbil tak moc, že nás hned začali zvát do Německa. Když jste na turné, slyšíte to pořád: „Přijeďte hrát do Minnesoty, přijeďte tam a tam…“ S takovými pozvánkami musíte zacházet opatrně. Musíte myslet na to, že každá taková cesta něco stojí, a mělo by se vám to vyplatit. – Jenže tihle lidé se z dovolené vrátili domů a napsali mi dopis a opět nás zvali do Německa. Odpověděl jsem, že by to bylo pěkné, ale že v Německu nikoho neznáme, nemáme peníze na cestu, potřebovali bychom si na místě půjčit nástroje, museli bychom mít také autobus, kterým bychom po Německu jezdili… Odepsali o několik měsíců později: „Když vám zaplatíme letenky, domluvíme koncerty, pořídíme autobus a veškeré vybavení a o všechno se postaráme, přijedete na pár týdnů?“ Na to jsme odpověděli, že samozřejmě. – A tak jsme tuším v roce 2010 poprvé přiletěli na několik týdnů hrát do Německa. Na místě nám nabídli, že bychom mohli přijet znovu za rok, tentokrát na delší dobu, možná na tři, možná na šest měsíců. Že nám zařídí ještě větší turné v několika evropských zemích, nejen v Německu. Mezitím nám koupili autobus, na který nechali napsat jméno naší kapely, našli pro nás v Německu vydavatelství, u kterého mimochodem stále vydávám svá alba, a našli pro nás dvě stě let starou farmu, kde jsme se mohli usadit. Byl to opuštěný venkovský dům, ve kterém od 50. let nikdo nebydlel. Vybavili jej nábytkem, nakoupili zásoby jídla, zavedli tam elektřinu. A když jsme tedy v roce 2011 do Německa přiletěli, měli jsme tam už obrovskou fanouškovskou základnu. Na letišti nás vítala spousta lidí, které jsme nikdy předtím neviděli a kteří nám teď tleskali a zdravili nás. Měli transparenty s nápisy „Vítejte domů“, zavedli nás do toho domu a hrozně krásně se o nás starali. Z původně naplánovaných tří měsíců v Evropě se stalo šest měsíců, potom rok… a teď už jsem v Evropě 11 let. Je to dlouhý, ale krásný příběh.

S kapelou Simeon Soul Charger jste vícekrát hráli i v Brně a například dramaturg Staré Pekárny Tomáš Kytnar o vašem vystoupení hovoří jako o jednom z nejsilnějších koncertních zážitků svého života. Vy o kapele hovoříte jako o „bývalé“. Kdy ukončila činnost?

Je to pravda, kapela už neexistuje. Rozpadla se v roce 2016. Jeden z mých spoluhráčů stále žije v Německu. Vzal si Němku, stejně jako já. A další dva členové kapely se vrátili do Ohia.>

Co jste dělal vy po rozpadu kapely?

Já jsem kapelu opustil především proto, že jsem měl vážné psychické problémy. Dva roky jsem žil v Berlíně, hudbě jsem se v té době vůbec nevěnoval a kapela se mezitím rozpadla. Já jsem se tehdy dostal na samé dno. Ale když jste úplně dole, můžete se už dívat jen vzhůru. Z deprese jsem se postupně dostal, začal jsem znovu psát písně, což mi hodně pomohlo. Jel jsem stopem do Bavorska, kde jsem dal dohromady pár muzikantů, které jsem znal z dřívějška, a sestavil jsem z nich novou kapelu. A domluvil jsem si se svým vydavatelem, že natočím sólovou desku. A zrovna teď se chystáme do studia znovu, abychom natočili mé druhé album.

Bude mít nějaké hlavní téma?

Nemyslím, že bych měl někdy nějaké zvlášť oblíbené nebo hlavní téma. Některé mé písně jsou příběhy, jiné jsou hluboce osobní a pojednávají o mých zkušenostech z doby, o které jsem hovořil. Takové písně píšu pořád. Hodně se v nich také objevují temná témata jako smrt, ale vždy je v nich současně i život. Když se zaposloucháte do mé hudby, uslyšíte tam radostné pasáže a vedle nich temná místa. A stejně je to i v mých textech. Ty kopírují charakter skladby a v jedné jediné písni se může postupně vystřídat několik nálad.

Mne právě zaujalo, že texty vašich písní jsou často nejednoznačné. Třeba na albu Homunculus máte skladbu Ježíš. Jak byste její text vysvětlil?

Píseň Jesus je krásným příkladem skladby, ve které je obojí, světlo i temnota. Na první poslech je spíše temná, ale je v ní i ta světlá stránka. Pevně věřím tomu, že bez tmy není světlo a naopak. V té písni zpívám o tom, jaký vliv na nás má Ježíš a jak nás na druhé straně může ovlivňovat Satan. Říkám tam, že sám pro svůj život potřebuji to pozitivní, ale také to negativní. Často ve svých písních pracuji s protikladem Boha a ďábla, ale vždy to chápu jako alegorii a nikdy to nemyslím doslova. Mluvím o tom, co nám v životě škodí a co nám naopak pomáhá. O tom ta píseň je.

V čem jsou jiné vaše sólové písně ve srovnání s vorbou pro kapelu?

V kapele Simeon Soul Charger jsem byl hlavním autorem. Můžete tedy slyšet určitě podobné prvky v tvorbě kapely a v mých sólových písních. Ale teď mám jiné muzikanty, což znamená, že album zní jinak. Největší rozdíl je podle mne v tom, že jako sólový zpěvák se cítím svobodnější. V kapele jsem se musel jako autor podřídit jejímu celkovému zvuku a některé mé písně se tam prostě nehodily. Zde mám tedy více prostoru a více mohu uplatnit například melancholické písně, které mám moc rád. Na albu je vlastně jedna starší skladba – You’re Just A Picture In A Frame. Tu jsem napsal už v době kapely Simeon Soul Charger, ale náš bubeník ji nesnášel. Říkal, že je moc pomalá a smutná. V tom je tedy ten největší rozdíl.

Vaše první sólové album se jmenuje Homunculus. Proč?

Slovo homunkulus ve staré alchymii označuje představu, že můžete zkonstruovat nového člověka pomocí nějakého chemického procesu. Ze symbolického nebo filosofického pohledu šlo vlastně o tom, že byste mohli vytvořit nový život a zahájit tak něco nového. Jak už jsem říkal, ocitl jsem se před pár lety na dně a měl jsem pocit, že začínám úplně nový život. Že se vracím, znovu dělám hudbu. A zároveň získávám svobodu, kterou jsem nikdy předtím neměl. Homunkula jsem vnímal jako krásný symbol pro takové pocity.

Jak vznikaly aranže vašich písní na tomto albu?

Na tomto albu jsem postupoval jinak, než jak to dělám teď v případě druhé desky. Neumím psát noty. Když jsem tedy aranžoval party pro smyčce, vyjmenovával jsem hráčům názvy jednotlivých not a zapisoval jsem je pouze písmeny. Teď mám sofistikovanější metodu. Mám spolupracující hudebníky, jim vysvětlím, co mají hrát, a pak to společně zkoušíme.

V jednotlivých písních jsou slyšet nástroj jako banjo nebo trombon. Podle čeho tyto barvy vybíráte?

Zrovna u banja je to jasné, když si poslechnete píseň, do které jsme je nahráli. Ta skladba prostě zní tak, že by se v ní mělo objevit banjo. Existují různé způsoby, jak napsat píseň. Někdy je to tak, že kapela jamuje a postupně něco vytvoří. Jindy autor něco zkouší na kytaru. A u mě je to tak, že mám okamžitě celou píseň ve své hlavě. Je to jako blesk a já vím, které nástroji bych v té písni chtěl mít.

Co prozradíte o připravovaném druhém albu?

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že to album posluchače „zabije“ – v tom nejlepším smyslu slova. Písně na něm budou poměrně ale výpravné, epické…, takové až filmové. Nedokážu to přesně popsat, ale mám z té desky opravdu obrovskou radost.

Foto Milan Tesař

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie v divadle II se nesl v duchu definování národní a osobní identity pomocí symfonického zvuku. Zatímco první polovina přenesla diváky do Francie druhé poloviny 19. století, druhá půle zavedla posluchače geograficky do Spojených států v období druhé světové války, ideově ale spíše do Maďarska. V podání Filharmonie Brno pod vedením před tímto orchestrem debutující dirigentky Lucie Leguay zazněla díla Césara Francka, Vincenta d’Indyho a Bély Bartóka. V první polovině se k orchestru přidal brněnskému publiku známý klavírista Igor Ardaševvíce

Cyklus koncertů staré hudby v režii jeho zakladatelky Barbary Marii Willi je již dvacátým třetím rokem nedílnou součástí kulturního dění v moravské metropoli. Brněnskému publiku se již představila řada vynikajících osobností i ansámblů, s nimiž Barbara Maria Willi pravidelně spolupracuje. Letošní zahajovací koncert tradičně uspořádaný ve středu 11. února v sále Konventu Milosrdných bratří nesl podtitul Hudba v pohybu a nabídl spojení umu kladívkového klavíru s flétnovou hrou Sofie Mavrogenidou a mladými tanečníky Klementýnou Annou ŠpičkovouAdamem Mišem v choreografii Davida Strnadavíce

Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.  více

Čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma byl věnovaný německým romantickým skladatelům, na což přímo odkazoval i název Trojhvězdí německého romantismu. V podání Filharmonie Brno pod vedením dirigenta Ivora Boltona zazněla díla Carla Maria von Webera, Johannese Brahmse a Felixe Mendelssohna Bartholdyho. V první polovině večera se k orchestru připojila klarinetistka Sharon Kamvíce

Na scénu Janáčkova divadla se po několika letech vrátila opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho (1813–1901). Režie nové inscenace, která měla premiéru 26. září 2025, se ujala Magdalena Švecová a hudebního nastudování Jakub Klecker. Při čtvrté repríze v sobotu 31. ledna se hlavních rolí zhostili Mária Porubčinová (Aida), Sung Kyu Park (Radames) a Anastasiya Martyniuk (Amneris).  více

Když se v roce 2004 otevírala nová Hudební scéna Městského divadla Brno, málokdo si dokázal představit, jakou cestu tento soubor urazí. Dnes, o dvacet let později, se věhlasný muzikál Bídníci už napodruhé vrací na brněnská prkna nikoliv jako pouhý „remake“ úspěšného titulu, ale jako manifest umělecké zralosti a suverenity. Zapomeňte na pražské verze svázané striktními licencemi, které nutily herce kopírovat každý krok londýnského originálu. Brněnští Bídníci pod režijním vedením Stanislava Moši využívají tzv. volnou licenci, která jim umožňuje tvořit nesmírně živelné a navýsost sugestivní, uhrančivé divadlo.  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je zaběhlou tradicí, která k brněnským oslavám tohoto svátku neodmyslitelně patří. Letošní koncert byl ale výjimečný: orchestr zároveň oslavil kulaté sedmdesáté narozeniny. Jubilující těleso pod tehdejším názvem Státní filharmonie Brno vzniklo 1. ledna 1956 sloučením Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a Symfonického orchestru kraje Brněnského. Právě tehdy hned zkraje roku brněnská filharmonie odehrála svůj první koncert na Stadionu na Kounicově ulici. Přestože se zmíněný večer konal ještě pod hlavičkou krajského orchestru, lze jej jednoznačně považovat jako počátek této důležité kulturní instituce.  více

Brněnská filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese společně s Českým filharmonickým sborem Brno uvedla ve čtvrtek 11. prosince v Janáčkově divadle kantáty Leoše Janáčka a Antonína Rejchy. Jako sólisté se publiku představili zpěváci Simona Šaturová (soprán), Daniel Matoušek (tenor) a Jiří Brückler (bas). Koncert se uskutečnil za podpory Nadace Leoše Janáčka a byl zaznamenán Českou televizí.  více

Poslední koncert letošní části cyklu Barbara Maria Willi uvádí nabídnul unikátní projekt, ve kterém se 4. prosince v Konventu Milosrdných bratří spojily dva soubory: Cappella Pratensis Ramillete de Tonos. Publiku předvedli, jakými různými způsoby lze pracovat s polyfonním repertoárem 15. a 16. století. V programu se mísila duchovní se světskou hudbou a také vokální, vokálně-instrumentální a čistě instrumentální.  více

V sobotu 29. listopadu proběhl v bretaňském Rennes mimořádný koncert a masterclass brněnského Dua Ardašev, které do Francie zavítalo na pozvání partnerského města Rennes a za organizační podpory kanceláře Brno – město hudby UNESCO. Akce se uskutečnila v rámci projektu Face à la guerre – dialogues européens, iniciovaného Francouzským institutem a koordinovaného kulturní institucí Les Champs Libres.  více

Znovuobjevení a digitalizace brněnských polyfonních rukopisů BAM 1 a BAM 2 otevřely novou kapitolu zkoumání a interpretace renesanční hudby. Na průsečíku historického výzkumu, moderních technologií a umělecké interpretace stojí Past Forward, přeshraniční projekt propojující instituce z Nizozemska, Belgie a České republiky. V jeho uměleckém jádru stojí dva hudebníci, jejichž přístupy se vzájemně doplňují: Tim Braithwaite, umělecký ředitel Cappella Pratensis, a Kateřina Maňáková, loutnistka, která vyučuje hru na rané drnkací nástroje na Janáčkově akademii múzických umění a je garantkou celé iniciativy. V tomto rozhovoru hovoří o práci s dosud opomíjenými prameny, o výzvách historicky poučené interpretace, o příslibech mezinárodní spolupráce a o své vizi budoucnosti interpretace rané hudby.  více

Pozoruhodný program nabídl koncert Filharmonie Brno v čele s dirigentem Dennisem Russellem Daviesem konaný ve čtvrtek 6. listopadu v Besedním domě, který spojil tvorbu dvou soudobých skladatelů zemí bývalého sovětského svazu. Na koncertu vystoupili arménský barytonista Aksel Daveyan, violista Julián Veverica, bicista Lukáš Krejčí a rakouský sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kolleravíce

Brněnský rodák, klavírista a generální ředitel České filharmonie David Mareček vystupuje společně s violoncellistou Václavem Petrem na koncertním turné v Jižní Koreji. Duo během prvního listopadového týdne představuje český repertoár na prestižních pódiích, mimo jiné v Seogwipo Arts Center, Yongin Poeun Art Hall a Daegu Concert House.  více

Linie chrámových koncertů tělesa Ensemble Opera Diversa si klade za cíl přinášet soudobou duchovní hudbu do patřičných prostor. V této dramaturgické linii zaznělo za patnáct let mnoho světových a českých premiér. I podzimní úterní večer 4. listopadu nebyl výjimkou – posluchačům nabídl pod taktovkou dirigentky Gabriely Tardonové tři pozoruhodné kompozice, které rozezněly prostory kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné.  více

Městské divadlo Brno uvedlo světovou premiéru muzikálu Winton, který se pokusil převést do jevištní podoby příběh muže, který bez okázalosti a bez očekávání slávy zachránil 669 dětí před holokaustem. Nový titul hudebního divadla vznikl ze spolupráce skladatele a brněnského klavíristy Daniela Kyzlinka a libretisty Luďka Kašparovského. Režie novinky se ujal Petr Gazdík. Při prvním uvedení v hledišti dokonce usedli potomci zachráněných, „Nickyho rodina“, i syn sira Nicholase Wintona.  více

Nejčtenější

Kritika

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie v divadle II se nesl v duchu definování národní a osobní identity pomocí symfonického zvuku. Zatímco první polovina přenesla diváky do Francie druhé poloviny 19. století, druhá půle zavedla posluchače geograficky do Spojených států v období druhé světové války, ideově ale spíše do Maďarska. V podání Filharmonie Brno pod vedením před tímto orchestrem debutující dirigentky Lucie Leguay zazněla díla Césara Francka, Vincenta d’Indyho a Bély Bartóka. V první polovině se k orchestru přidal brněnskému publiku známý klavírista Igor Ardaševvíce