Alena Veselá: Mě ty varhany hrozně lákají

Na konci týdne budou v kostele Nanebevzetí Panny Marie, čili „u jezuitů“, slavnostně vysvěceny nové varhany. Jsou to varhany pro Brno, veřejnost je poprvé uslyší na svátek Petra a Pavla. Několik dní poté ale budou u další velké oslavy – koncertem oslaví své devadesáté první narozeniny profesorka Alena Veselá. Sešli jsme se mezi Hudební fakultou JAMU a Besedním domem na neutrální půdě kavárny Slavia a mluvili nejen o varhanách, ale také o brněnském koncertním sále a dotacích pro kulturu.

Proslýchá se, že jste začala znovu cvičit – jak vám to jde?
No ze začátku jak psovi pastva, jak se říká. Varhaníci musí mít varhanické boty, které jsou hodně přizpůsobené noze a musí být dobře vyšlapané. Když jsem jednou byla ve Švédsku na koncertě, tak mi místní varhaník ukázal svoje boty, kde byly asi čtyři díry, a říkal, že s těmi se nemůže rozloučit. Podobný případ je můj – já jsem vytáhla po dlouhé době své varhanní boty, chvilku jsem cvičila a najednou se mi odlepila podrážka. Tak jsem je musela dát u ševce slepit a boty už fungují. Musí se to moje hraní ale brát už trošku s rezervou.

Mně to připomíná tu slavnou židli Glenna Goulda, na kterou byl fixovaný.
To je něco podobného. Já už bych do toho vůbec nešla, ale mě ty varhany hrozně lákají. Už proto, že jsme vybrali varhanáře Mathise, který je skutečně světová značka. Já jsem byla ve výběrové komisi a nakonec nám tam zůstal on sám, protože splňoval ta nejvyšší kritéria. A přesto že je to nástroj velice drahý, tak si myslím, že si ho Brno zaslouží, protože tady chybí pořádné velké varhany, na které je možno hrát veškerá stylová údobí. Máme sice nástroj v Besedním domě nebo v několika kostelích, ale špička tu není.

Ke cvičení vás tedy přiměl koncert na nové varhany u jezuitů. Co budete hrát?
To bude jen malý narozeninový koncert, vymyslel to páter Bejček. Hrát budu jen staré mistry, modernu už teď nevím – i když hrávala jsem i Kopelenta a Kabeláče. Budu hrát Fantazii d moll Jana Křtitele Kuchaře – ještě nevím, v jakém to bude pořadí – potom Zipoliho Elevazione a Offertorio. V tom chci použít zimbelstern – to je takový barokní rejstřík, doslova cimbálová hvězda. A skutečně je to na varhanním prospektu uprostřed a když to zapnete, tak se ta hvězda točí a ono to zvoní. Jednou jsem hrála v Oliwě, tam ten zimbelstern mají a říkali mně: „Každý koncert musí končit zimbelsternem.“ A já jsem končila Bachovou fugou a nakonec to zvonilo. Tady bude pokračovat Dandrieu – Or nous dites Marie a Joseph est bien marié, čili dvě variace na francouzskou koledu. A nakonec si troufnu ještě na Bacha, chorál Jesus Christus, unser Heiland, to je z 18 chorálů takový ten klidný, a Fantazii g moll, ale bez fugy. Ale on to Bach napsal samostatně, takže není hřích to tak hrát. A já už na tu fugu s těmi pedály… to už by byla moc velká drzost.

Já myslím, že drzost by byla vás k těm varhanám nepustit.
Já už jsem na ně hrála, páter Bejček u toho seděl a schválil mi program.

Kdy se naposledy stavěly v Brně nové varhany?
Leda snad nějaké cvičné. Na JAMU jsou docela dobré, třímanuálové, jen jsou v malé místnosti. Ona je to třída, původně to byla tělocvična, ale nic moc velkého. A varhany potřebují dozvuk, to je marné.

Můžete nový nástroj nějak popsat – proč je tak dobrý?
Především proto, že ho dělá vynikající varhanář. Nejen že je známý v Evropě, staví i pro Tokio a já nevím kde všude. Postavil i menší varhany do Sixtinské kaple, jsou dvoumanuálové a pojízdné. Když varhanáři svěří takový úkol, tak už to znamená, že je vynikající. Když Barbara Willi říkala nějakému kolegovi, že tu máme varhany od Mathise, říkal, že přijede a bude hrát třeba zadarmo. Tak tak jsou dobré. Základ dispozice dělal páter Bejček, ale my jsme do toho taky mluvili a na mé přání se tam přidával hoboj, protože César Franck ho ve všech skladbách chce. Tak ať se tam může hrát taky, protože Franckova varhanní hudba je velice krásná. Dispozice je ale tak bohatá, že se na to dají hrát de facto všechny slohy. Je to úplně hodinářská práce a kolem je hodně prostoru na kůru, takže se tam vejde i komorní orchestr. Mohly by se tam tedy hrát i Händelovy koncerty a mnohé jiné. Tady sahá tradice varhanních koncertů hodně daleko a Brno to svým způsobem dluží. Ještě na Petrově býval František Musil, Eduard Tregler a řada dalších významných varhaníků, já jsem měla vynikajícího učitele Františka Michálka, věnovala jsem mu knihu Z rejstříků paměti, kterou mi vydala JAMU. On byl báječný a nesmírně všestranný, na JAMU zakládající osobnost, ale díky své politické orientaci byl pořád jen externista. Až po smrti ho jmenovali docentem.

Jste uvedena mezi slavnými osobnostmi na oficiálních stránkách města Brna. Ve vašem životopise se tam mimo jiné říká: repertoár Aleny Veselé tvoří samozřejmě především dílo Johanna Sebastiana Bacha. Co je na tom samozřejmého, proč ne Frescobaldi nebo Messiaen?
Ale já jsem často hrála Frescobaldiho i Messiaena, Bach je ovšem základ. Často jsem hrála Petra Ebena, po celém světě. A musím říct, že ten Eben všude zaujal, to bylo dopředu jasné. Hrála jsem i několik jeho premiér, dokonce světovou premiéru Chorální fantazie v Minneapolis a českou premiéru díla Krajiny patmoské, to je nádherná skladba pro varhany a bicistu. A co jsem ještě hodně hrála je Miloslav Kabeláč, kterého Brno bohužel dost opomíjí, mně je to líto. Já jsem hrála Kabeláčovu třetí symfonii pro varhany, žestě a tympány a to bylo v době, kdy byl úplně v klatbě. Mě tehdy oslovil Jan Seidel, to bylo ještě za totáče a on byl ředitelem Pražského jara. Navrhl mně, jestli bych nenastudovala Kabeláčovu symfonii. Já jsem z toho byla úplně vedle, protože Kabeláč se vůbec nesměl hrát a najednou Pražské jaro. Tak jsem to nastudovala s velkou chutí, seznámila jsem se i s paní Kabeláčovou a hrála to po všech možných českých, moravských i slovenských městech – paní Kabeláčová všude jezdila i s dcerou. Pak jsem to hrála v Norsku na festivalu v Bergenu a tam to tak zabralo, že jsem to tam znovu za pár let hrála ještě jednou a vedla jsem tam i mistrovské kurzy, právě Ebena a Kabeláče. Ale od Bacha jsem natočila cyklus 18 chorálů a se Zuzanou Růžičkovou jsme natočily třetí díl klavírních cvičení, tak zvané Dogmatické chorály. A moje první deska byl taky Bach, to ještě režíroval Miroslav Venhoda. Varhany bez Bacha, to nejde.

Vy jste v souvislosti s Miloslavem Kabeláčem už podruhé zmínila politické tlaky na umění a byla jste první rektorkou JAMU po listopadu 1989. Vy jste přece musela řadu takových věcí řešit a napravovat – na jedné straně přijímat ty, co nemohli učit, ale také vyhazovat ty, kteří tam neměli co dělat...
Fakt je, že tady bylo hrozně moc křivd, hlavně to ale bylo na Divadelní fakultě. Ono přece jenom dramatické umění, kde máte slovo, je vždycky trochu zranitelnější. Za muzikou se lecos může schovat. Já jsem se tajně scházela v Mahenově divadle ve zkušebně s těmi vyhozenými a když jsem je oslovila, jestli by do toho šli, a slíbili, že ano, tak jsme založili Divadelní fakultu s úplně novými lidmi.

V životopisu, který jsem zmínil, se mluví také o vaší vehemenci, se kterou působíte v čele Spolku pro výstavbu nového koncertního sálu v Brně. Nezní to na oficiálních stránkách města Brna skoro jako výsměch?
Je to tam? To si musím najít! O té vehemenci ani nevím, ale zatím pořád skutek utek. Je to velký dluh brněnské kultuře i naší vynikající filharmonii. Budeme přemýšlet, že by se to před volbami mělo zase připomínat. A uvidíme, kterou partaj máme volit.

Myslíte, že by se toho někdo byl vůbec ochoten chopit jako volebního tématu? S tím, že to bude mít v programu a říkat voličům „my podpoříme Kometu a taky výstavbu nového koncertního sálu“...
Hlavně aby tam kromě té Komety bylo i tohle. Nic proti sportu, ale ať je to vyvážené.

Letos byla brněnská kulturní veřejnost nadšená z nového systému přidělování grantů, váš Spolek přátel hudby ale nedostal nic – proč myslíte, že se tak stalo?
Já jsem znechucená. My jsme chtěli jenom třicet tisíc, což je pakatel, a já se cítím za náš spolek úplně uražená. Mně ani nevadí, kdyby nám nic nedali, mně ale vadí to hodnocení. Tam se využívá takových výrazů, že jsou to jakési aktivity seniorů, bývalých profesionálů, okrajový charakter činnosti, no kde to jsme. Já jsem požádala několik osobností a mám krásná hodnocení od lidí, kteří narozdíl od těch, co to psali, chodí na ty koncerty. Mám nádherný dopis od doktora Rychetského, profesora Sýkory, profesora Švandy z Divadelní fakulty, který nechybí na žádném koncertě. My s tím ale budeme něco dělat, já si to nenechám líbit. Mám také hodnocení Českého hudebního fondu, kde je podepsaný ředitel Drozd a Ivan Klánský jako předseda rady Kruhu přátel hudby. Celý ten systém je nedomyšlený. Alarmující je, že dotaci nedostaly organizace a soubory s dlouhodobou tradicí pořádající klasickou hudbu. Kromě našeho spolku je to například Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská, u jehož začátků byli Křížkovský a Janáček, Klub moravských skladatelů založený Janáčkem, Brněnský varhanní festival – ten jsem založila v roce 1980 – a Komorní orchestr Czech virtuosi. Přitom projekty komerčního charakteru (Buchta Josef: Metro Music Fest, Metro Jazz Fest a Moravia Music Fest a další) byly bohatě dotovány. Oni tam za každý obor vybrali jednoho nebo dva lidi, ti to absolutně nestihli všechno zvládnout a potom to jeden od druhého opisovali, to vůbec nebyly jejich názory. Na hudbu by tam těch odborníků mělo být trochu víc, protože nemůžete srovnávat nějaký bigbít s vážnou muzikou. A kdybychom zanikli, tak kdo tady všechny ty komorní věci bude hrát?

Začínala jste se kdysi učit na klavír, to je celkem běžný začátek. Jak se pozná, že má klavírista vlohy pro varhany?
Já jsem se učila u Janáčkovy žačky Zdenky Illnerové, k té jsem chodila až do maturity na gymnáziu. Vysoké školy byly za heydrychiády zavřené, takže jsem se přihlásila na konzervatoř na klavír. A protože jsem taky dost sportovala, tak jsem jednou byla na Soláni na lyžích a byla tam i neteř profesora Michálka. Říkala, že mi domluví, aby si mě aspoň poslechl a řekl mi, jestli mám naději, aby mě vzali. Tak jsem šla k Michálkovi, zahrála mu nějakého Bacha a on říkal, že bych se hodila spíš na varhany. Asi to poznal podle toho Bacha a já mám na klavír taky malé ruce, s tím bych rozhodně žádnou kariéru na klavír neudělala.

Na varhany nejsou potřeba tak velké?
No taky to chybí, ale člověk si to musí občas upravit, jinak to nejde. Třeba Max Reger když tam máte nějaké rozsahy… ale u varhan je výhoda, že registry to můžete trošičku vyrovnat.

Sjezdila jste s hudbou celý svět, neměla jste někdy chuť se usadit jinde?
Celý svět ne. Evropu hodně, ve Skandinávii jsem hrála i za polárním kruhem, ve Spojených státech jsem byla první český varhaník. Projezdila jsem toho dost, ale chuť usadit se jinde jsem neměla. Když vypukla okupace v osmašedesátém, tak nám naše máti říkala, jestli nechceme utéct, ale říkala jsem si, že tu matku nenechám. Já jsem tak střídavě byla pouštěná ven a někdy taky ne. Vrchol byl v roce třiasedmdesát, když mě nepustili do Sovětského svazu, to jem měla vůbec zaražené výjezdy. Místo mě jel vlakem Milan Šlechta, který nesnášel létání, a to letadlo, kterým bych se byla vracela, spadlo.

Červencový koncert u jezuitů je ve skutečnosti oslavou vašich narozenin, co byste si k nim ještě přála?
Hlavně ten koncertní sál, to by byl superdárek. Já už tvrdím, že se toho nedožiju. Mně ale nejvíc mrzí, že se to pořád nedostává mezi priority. Protože dokud se toho někdo skutečně nechopí mezi těmi, kdo o tom rozhodují, tak se toho nedočkáme. Ve Zlíně byla primátorka Irena Ondrová, která za tím šla, sehnala osmdesát procent z evropských fondů a sál stojí. Ona na to sice doplatila politickou kariérou, protože jí to měli za zlé, ale Zlín koncertní sál má, a Brno ne. Uvidíme, budeme se ještě o něco snažit.