Aleš Březina: Evropa regionů nejvíc odpovídá realitě

Festival Concentus Moraviae se letos už počtvrté stává východiskem Českých snů – projektu zaměřeného na hudební spolupráci evropských regionů. Dramaturgem letošního ročníku je tedy opět skladatel, muzikolog a spoluautor myšlenky Českých snů Aleš Březina. Potkali jsme se v Besedním domě a kromě aktuálního programu a interpretů jsme probírali také národní identitu, hledání národního hudebního jazyka a prolínání vlivů.

Letošní ročník festivalu Concentus Moraviae je součástí projektu České sny. Jak se to projeví v programu?
Projeví se to tím, že dramaturgie, která vznikala pro Concentus, v lehce modifikované podobě vycestuje do dvaceti zemí Evropy. Už při vymýšlení programů jsme uvažovali o uplatnitelnosti těch skladeb i v zahraničí. Díky tomu, že se některé koncerty budou dávat vícekrát, se nám lépe jednalo i s umělci, které jsme žádali, aby nacvičili nový repertoár, který by vyjadřoval hlavní dramaturgickou myšlenku festivalu. Právě s možností, že ten repertoár uplatní víckrát, se nám lépe dařilo je přemluvit. Concentus ani tak není součástí Českých snů, ale jde o vývoz Concentu Moraviae do zahraničí. I tam vyhledáváme zajímavá, malá a středně velká města a místa, a ne metropole, kde by to sice bylo snadnější, ale odchýlilo by se to od základní ideje festivalu, kterou je špičková kultura ve špičkovém podání v malých a středně velkých městech.

Jak se do českého snění vejdou norští a španělští autoři, kteří jsou významnou součástí programu?
Letos je Rok české hudby a Concentus je jednou z jeho důležitých součástí. A já si myslím, že specifika něčeho se nejlépe představí, když se k nim ukáže něco kontrastního. Při hledání kontrastu k české hudbě se opravdu těžko hledá něco kontrastnějšího, než je hudba španělská a norská. Ale současně jsou to země, které mají velkou a významnou hudební kulturu. Podobně jako ta česká se utvářely až tak od poloviny 19. století, čili jsou tam i styčné body v tom, jakým způsobem se tyto domnělé periferie – jak je tehdy vnímala německá muzikologie – dostávaly do hudebního centra, daly mu nové impulsy a staly se jeho součástí. Tyto styčné body v tvorbě skladatelů jako Bedřich Smetana, Edvard Hagerup Grieg, Manuel de Falla, Isaac Albéniz a desítky dalších jsme chtěli zvýraznit tím, že jejich skladby dáme kontrastně vedle sebe. A doufám, že posluchač bude mít možnost si odnést poznání, že zvuková podoba sice může být velmi odlišná, ale vězí za ní podobná idea. Způsob, jakým uchopí mytologii své země, folklor vybraných regionů své země, jak ho zkusí propojit s kanonizovanou řečí klasické hudby své doby, to si myslím, že bude pro posluchače zajímavé sledovat.

V dramaturgickém úvodu se píše, že „proces hledání ‚národních jazyků‘ je v klasické hudbě již po mnoho desetiletí ukončený“. Proč ho tedy vytahujete na světlo?
Protože je ukončený v tvorbě soudobých skladatelů – nevíme, jestli je to navždy, je to momentální stav. Dnes je opravdu těžké odlišit hudbu německých, francouzských nebo anglických autorů. Ukončená ale není recepce tohoto procesu a myslím si, že idea národních států, národnosti, vyjadřování národního stylu v hudbě souzní i s tím, co momentálně vidíme kolem sebe v Evropě. Vezměme třeba hledání identity různých národnostních menšin v jiných zemích, události na Balkáně, v Rusku – tam všude jde hledání vlastní identity podstatně násilnějšími prostředky, než to činíme my.

Jaký význam mají národní hudební řeči v Evropě, která hledá cesty ke sjednocení?
Ona hledá cestu ke sjednocení v těch základních otázkách, jako je armáda, ekonomika – určitě nehledá cestu ke kulturnímu sjednocení. Každý, kdo jen trošku cestuje, ví, že se vždycky bude lišit jih Francie od severu Anglie…

…nakonec i od severu Francie.
Evropa regionů nejvíc odpovídá realitě a ve vedlejším plánu můžeme poukázat i na to, že to nejzajímavější vzniká poznáváním jiného, prolínáním s druhým. Některé z nejzajímavějších skladeb druhé poloviny 19. století vznikly právě znalostí „standardní“ řeči a jejím obohacením o něco svébytného. Není to jenom originalita za každou cenu, vždy se jedná o nějaký amalgám.

Osu letošního programu tvoří Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Edvard Grieg a Manuel de Falla – proč zrovna oni?
To bych formuloval trochu jinak. Z české strany tam patří zakladatelé české národní hudby, ale stejně tak zazní řada děl Leoše Janáčka, protože je pro originalitu národní hudební řeči jedním z nejlepších možných příkladů vůbec. Stejně tak zazní Albénizova díla… já jsem si nestanovil, kolik zahrajeme skladeb kterým autorům, ale spíš jsem pro konkrétní interprety a konkrétní obsazení hledal nejatraktivnější skladby, které nejlépe vyjádří základní myšlenku Concentu. Potom z toho vzešel počet provedení skladeb určitých autorů, ale nikdo z nás neměl myšlenku, že tam je nějaká skupina skladatelů v centru.

V programu se objevuje i jazz, romská hudba, tango, flamenco… jak se vzájemně pojí vážná a populární hudba, jak jdou dohromady?
Jednak to propojuji na základě zálib interpretů, protože romskou, jazzovou nebo folklorní hudbu často hrají právě interpreti, kteří u nás zahrají koncerty s ryze klasickým repertoárem. Dalším styčným bodem je to, že národní kultury kdysi sahaly po hudbě spjaté s určitým regionem, po hudbě folklorní. A posluchačsky – neznám snad nikoho, kdo by neměl ve své diskotéce jak jazzovou, tak folklorní, tak klasickou hudbu. Posluchači čím dál tím víc nejsou posluchči ryze jazzové, ryze folklorní, ryze klasické hudby, tak proč bychom měli složení jejich diskoték uměle trhat do jednotlivých segmentů.

Během festivalu bude v klášteře Porta coeli v Předkláštěří uvedeno tvoje Requiem s Ivou Bittovou a Vojtěchem Dykem. Můžeš je blíž představit? Jak dojde dramaturg k tomu, že jeho vlastní skladba patří do programu?
David Dittrich mi to dal jako podmínku, že musí zaznít. S nápadem jako takovým přišel Marek Štryncl a ředitel Boni Pueri Pavel Horák. Oni nastudovali moje Requiem, které původně vzniklo v roce 2009 pro sušický dětský sbor jako moje poděkování za to, že jsem tam sbíral své první hudební zkušenosti. Bylo to ke čtyřicátému výročí vzniku sboru. Nastudovali druhé uvedení Requiem s Filharmonií Hradec Králové, respektive s Jihočeskou komorní filharmonií. A natolik si to dílo oblíbili, že Marek přišel s pozoruhodným nápadem spojit historické nástroje a novou hudbu s tím, že ta skladba to umožňuje. Oslovil mě, jestli bych udělal verzi pro jeho orchestr Musica Florea opět s Boni Pueri a chtěl oslovit netradiční sólisty. On velmi rád své vlastní hudebníky vtahuje do improvizačních projektů, kdy se improvizačně rozvíjí třeba Palestrinova hudba. A jeho hudebníci to velmi kvalitně a rádi dělají. Ze společné diskuse se zrodil nápad oslovit Ivu Bittovou a k ní nakombinovat Vojtěcha Dyka, který s Musicou Floreou už zpíval. Že s muzikanty z Florey zpívala už Iva Bittová, to je možná obecně známo, ale i Vojta Dyk již s nimi zpíval na afterparty festivalu Struny podzimu. Tam si Marek Štryncl s Vojtou Dykem výborně sedli a vyšlo najevo, že Vojta má hlas, který neklade limity žádnému repertoáru. Prošel také dětským sborem Pueri gaudentes a prošel i klasickým školením. Iva Bittová z toho původně měla obavu, ale důvěřovala nám, že jsme si nevymysleli čistě marketingové obsazení a že ta úvaha byla umělecká. Na zkouškách si s Vojtou Dykem dokonale sedli, bavilo to orchestr, sólisty i sbor. Myslím, že to navzdory tématu Requiem a připomenutí začátku První světové války bude nabíjející velmi pozitivní energií.

Položím ti i otázku, kterou dramaturgové nemají rádi – co pokládáš za vrcholné události letošního Concentu?
Hned zahajovací koncert – nemusí se zdát nadstandardní, ale možnost slyšet tři ze čtyř Dvořákových symfonických básní na Erbenovy texty v podání Pražské komorní filharmonie s Jakubem Hrůšou a slyšet na tom koncertu také v podání fascinující Soni Červené přímo ty Erbenovy předlohy z Kytice, slibuje velkolepý zážitek. Možnost slyšet básně a potom jejich hudební přetavení, které je u Dvořáka často velmi doslovné, to bude velký zážitek. Tahákem budou všechny čtyři koncerty rezidenčního umělce Josefa Špačka. Jednak je to fantastický houslista a jednak se uvolil naučit na každý koncert nějakou novou skladbu. Bude tedy hrát částečně úplně nový repertoár, který respektuje dramaturgii Concentu Moraviae. Já se moc těším na jeho nastudování Ernstovy Polonézy D dur se Zemlinského kvartetem. Ernst coby brněnský rodák je známý a mezi virtuózními houslisty oblíbený, ale zrovna tuhle polonézu prakticky nikdo nehraje. Domnívám se, že to bude takový malý objev. Dalšími vrcholy jsou pro mě určitě koncerty Pavla Steidla, což je zde v Čechách kupodivu málo známý kytarista. Patří mezi deset nejproslulejších kytaristů světa – tam ho nezařazuji jen já, ale zejména odborné časopisy. Vystoupí na sólovém recitálu a jednak jsme ho podnítili ke spolupráci s Karlem Košárkem. Myslím si, že spojení kytara a klavír je zvukově fascinující a ten koncert nabídne kromě originálních a transkribovaných skladeb také skladby, u nichž lidi s překvapením zjistí, že je vlastně znají nazpaměť. Myslím třeba druhou větu Concierto de Aranjuez, to jsme si prostě neodpustili. Ještě musím zmínit Tine Thing Helseth, což je krásná, mladá norská trumpetistka. Vystoupí ve dvou typech programů – zahraje na dvou koncertech Ebenova Okna podle Marca Chagalla s varhaníkem Petrem Rajnohou – ta nastudovala výslovně na objednávku festivalu – a potom pro radost vystoupí také se svým vlastním kvintetem a zahrají hudbu Astora Piazolly, Kurta Weilla a dalších.

A co je naopak na první pohled nenápadná akce, na kterou bys speciálně rád upozornil?
Určitě koncert Českého noneta, kde zazní málo provozovaná hudba Václava Trojana. Toho považuji za jeden z neprávem opomíjených klenotů české hudby. On se tak trochu rozmělnil v drobných psaním fantastické filmové hudby, která málokdy žije svým vlastním životem. Hudba k animovanému filmu Jiřího Trnky Bajaja je svébytnou koncertní hudbou a doufám, že České noneto na koncertu uvítá i dětské posluchače. Dále jsou to koncerty obou klavírních trií – Dvořákova a Kalabisova. Nabízejí zajímavý repertoár a umělce, kteří vystoupí i sólisticky. Dvořákovo trio se kompletně sejde až v závěru, což bude pocta Leoši Janáčkovi. Kalabisovo trio zahraje norskou, španělskou a českou hudbu svého jmenovce Viktora Kalabise – z toho mám velkou radost. Dovolil bych si upozornit také na koncert Dua Ardašev, které dokonale naplní základní dramaturgickou myšlenku. Zazní Norské písně a tance E. Griega, Slovanské tance a také skladba Drásnění Víta Zouhara, která vznikla v roce 2004 pro první ročník Concentu Moraviae, pro který jsem mohl dělat dramaturgii. V zásadě neexistuje koncert, který by mohl zklamat. Interpreti jsou špičkoví, hudba prvotřídní a spojení skladeb leckdy neotřelé. Není tam žádný průměrný koncert, umělci nám nadstandardně vyšli vstříc ve všech požadavcích.

Kdy bude tvůj příští Concentus Moraviae s Českými sny a máš už pro ně něco v plánu – třeba aspoň koncepčně?
Honí se mi v hlavě, už i ten ročník je vymyšlený, takže pokud se nic nestane, tak to bude rok 2017. Z plánů ještě nic neřeknu. Ani ne proto, že by se to muselo tajit, ale ono se to musí teprve zrodit, musí si to sednout. Musí s tím souznít pořadatelé i agentura, musí to oslovit lidi, kteří potom budou tři roky pracovat na tom, aby ta věc vznikla. Kdyby je to nebavilo, tak by to na vyznění bylo i poznat.